Štaidl zemřel v neděli ve věku 75 let na komplikace spojené s nemocí covid-19.
Pražské bigbítové prostředí první poloviny 60. let nebylo příliš velké a muzikanti se přelévali z kapely do kapely. Ani ne dvacetiletý Ladislav Štaidl byl proto již v roce 1962 ostřílený kozák, který hrál s kdekým, kdo na scéně něco znamenal, včetně Mikiho Volka a budoucích členů Olympicu.
Druhý krok v kariéře bigbítových muzikantů představovalo divadlo Semafor. Štaidl tam působil v letech 1963 až 1965. Hrál v orchestru ve třech hrách Jiřího Suchého. Právě tady se seznámil s Karlem Gottem a s bratrem Jiřím Štaidlem s ním vytvořili nerozlučnou bonvivánskou trojici.
V té době začal Ladislav Štaidl skládat či spíš chrlit hit za hitem, většinou právě pro Gotta. Ten podle supraphonského archivu natočil jednu ze svých nejslavnějších písní, Trezor, necelé dvě minuty na svou dobu neuvěřitelného rokenrolu s hudbou Ladislava Štaidla, 27. dubna 1965. Jen o několik týdnů později vznikla Píseň k pláči, první, kterou napsali oba bratři Štaidlové.
Nástup silné autorské osobnosti ještě vygradoval poté, co Ladislav Štaidl odešel ze Semaforu do nově vzniklého divadla Apollo. Pro Gotta a Karla Hálu tehdy vytvořil ve své době oblíbenou Dívku toulavou a portfolio úspěchů následně rozšířil o další Hálův hit Zámoří, Nepiš dál s Martou Kubišovou nebo Dám dělovou ránu (Bum, bum, bum), který později po Gottovi zkusil interpretovat také Michal David.
V roce 1967 se Štaidl vydal s Karlem Gottem na osmiměsíční koncertní štaci do Las Vegas a také byl u toho, když se řečený Slavík začal přeorientovávat na německý trh.
Spolu s Karlem Svobodou se Štaidl výrazně podílel na Gottově repertoáru pro tamní posluchače. A také na zpěvákově pověstné "cvičné emigraci" v roce 1971. Její příběh určitě stojí za rekonstrukci, i když mnoho důležitých detailů si protagonisté vzali s sebou do hrobu. Řada současníků tvrdí, že právě Štaidl byl na Gottově straně hybnou pákou v jednání s komunistickou mocí.
Po návratu do Československa pokračovala série Štaidlových hitů pro Gotta. Stačí si připomenout z téhož roku Přijela pouť nebo o rok mladší Kávu si osladím. Šňůra gottovských songů vyvrcholila v roce 1985 jedním z největších hitů Pábitelé.
Ladislav Štaidl zkusil také zpívat. Říká se, že se k tomu rozhodl, protože se Gott odmítl ujmout jeho skladby Mží ti do vlasů. Z písně se stal hit a skladatel zkusil i další. Někdy to byly ztřeštěnosti jako Dva kohoutky s textem Ivana Mládka, jindy melodie z televizního seriálu Zkoušky z dospělosti Miluji tě a Jsou dny, kdy svítá o něco dřív z roku 1980. Ve filmové a televizní hudbě se Štaidlovi výjimečně dařilo.
Nakonec napsal kolem 200 písní, kterými kromě Karla Gotta podělil většinu domácích hvězd 70. a 80. let. Mezi ty nejznámější patří Zelené údolí pro Jiřího Korna, Když písně lžou zpívané Hanou Zagorovou, Ukradnu tě, lásko v podání Petra Kotvalda, Ten film se hrál určená Heleně Vondráčkové. Dara Rolins pěla Anjelik moj, Dalibor Janda v 80. letech dva pověstné ploužáky Oheň, voda, vítr a Vždycky jsem to já.
Svéráznou kapitolu představuje tvorba pro Štaidlovu tehdejší milenku Ivetu Bartošovou z alba Blízko nás, vydaného v roce 1989. Pro všechny je typická směs německé a italské inspirace. Nejlépe si vedl v ploužácích, melodických, romantických pomalých skladbách.
Už v rámci divadla Apollo zformoval budoucí doprovodnou skupinu Karla Gotta, známou jako Orchestr Ladislava Štaidla. Byla složena z nejlepších českých muzikantů v čele s klavíristou Rudolfem Roklem. Soubor měl přinejmenším evropskou úroveň a udržel si vysokou muzikantskou kvalitu i přes několik personálních změn až do konce 80. let.
Když tato formace vznikala, definitivně končil koncept velkého orchestru s několika zpěváky a rodily se první sestavy, které doprovázely jediného interpreta. Štaidlův soubor se v tomto ohledu stal modelem pro druhé.
Jako šéf skupiny byl nesmírně autoritativní, silnou osobností. Dokázal i pořádně zařvat. Nicméně s tak špičkovou skupinou k tomu docházelo málokdy.
Štaidlem vedený Gottův soubor se stal základem dalšího typického trendu, který od poloviny 70. let formoval střední proud české populární hudby. Šlo o takzvané zpěvácké stáje, okruh několika interpretů soustředěných pod managementem jednoho kapelníka.
Byly to vlastně paralelní agentury. V té době sice oficiálně zastupovaly umělecké agentury, ale jejich pověstná neschopnost donutila šéfy kapel s podnikatelským duchem, aby si vyřizovali a zařizovali chod souboru po vlastní ose. Tak vznikly týmy kolem Karla Vágnera, Františka Janečka, Petra Hanniga a dalších.
Nutno říct, že Štaidlův tým v tomto oboru získal pověst rolls-royce mezi hudebními klany. Na vrcholu zastupoval vedle Karla Gotta také Ivetu Bartošovou, byl blízko Daře Rolins a neúspěšně investoval například do Michala Penka.
I když Karel Gott ke konci 80. let neobsazoval obvyklé první příčky tehdejšího Zlatého slavíka, Štaidl nesáhl k hokynářským praktikám konkurentů a nesháněl makulaturu s hlasovacími kupony, které by pak lidé kolem něj po nocích vyplňovali a odesílali do redakce časopisu Mladý svět. Dokonce se v roce 1988 proti podobným praktikám veřejně ozval a chtěl z dalších hlasování se svou stájí odstoupit. Ale jak odstoupit z něčeho, kam se člověk sám nepřihlašuje?
Štaidlovo vedení neoficiální agentury ukázalo, že má značný organizační a obchodní talent, pravděpodobně zděděný po otci, úspěšném prvorepublikovém podnikateli. Dokonce i Karel Gott se v soukromí nechával slyšet, že "Láďa je větší byznysmen než hudebník".
Štaidl se koncem 80. let opravdu netajil tím, že byznys je pro něj důležitější než politika. Tento názor byl údajně jedním z důvodů jeho rozchodu s Gottem po pověstné hádce během zkoušky v Kulturním domě Ládví. "Všechno kolem se bortilo, ale Láďa pořád sázel na to, že to režim v nějaké podobě přežije," vzpomínal ještě před dvěma roky, tedy krátce před svou smrtí, Karel Gott.
Výsledkem byla Štaidlova různá televizní prohlášení, jak by si přál, "abychom žili v klidu a míru", která se mu později vrátila a znepříjemnila život.
Ve zjitřené polistopadové atmosféře znechucený Štaidl kolem roku 1993 rezignoval na populární hudbu a věnoval se podnikání. Jistěže mu vadily různé útoky, které se proti němu za jeho těsně předlistopadové postoje objevily v médiích, ale odjakživa se netajil tím, že podnikání v oblasti populární hudby je pro něj jen malé hřiště.
Na rozdíl od Karla Svobody se mu mimo hudební průmysl dařilo. Snad každý návštěvník kina se v 90. letech setkal s reklamními spoty zprostředkovanými jeho firmou Arcona nebo si dal popcorn z automatu pronajatého od Ladislava Štaidla. A možná někdy na chatě použil cihlu, která měla také co do činění se Štaidlovým podnikáním. Anebo četl jednu ze tří autobiografických knih, které vysloužilý muzikant napsal. Dozví se v nich hodně, ale spousta zajímavých detailů zůstane už navždy skryta.
