New York - Koncem prosince tradičně zveřejňují hudební novináři výroční žebříčky s nejlepšími deskami uplynulých dvanácti měsíců. Hlasy z nejprestižnějších anglo-amerických médií, serverů i blogů s pečlivostí sobě vlastní shromáždil portál Metacritic.
Stejným způsobem, jakým přes rok sbírá recenze a propočítává z nich průměrné hodnocení, sestavil nyní velký výroční meta-žebříček, jemuž bezpečně vévodí hiphopové fantazie Kanye Westa a indierocková apokalyptická sága kanadských Arcade Fire.
Výpočetní metoda serveru sice upozorňuje spíš na jména, která konsensuálně vyhovují širokému vkusu, takže ze statistik mohou vypadnout skutečně novátorské nahrávky, které kritiky většinou rozdělí. Právě letošní vítěze ale zvolil reprezentativně široký okruh médií; od trendařů a vizionářů přes mainstreamová až po ta konzervativní.
To vše navíc v situaci, kdy letošní seznamy podobně jako ty loňské opět potvrzují, že angloameričtí novináři dávají přednost právě zavedeným interpretům, kteří zhodnocují žánrový výbuch ze začátku tisíciletí. Rovnice je jasná: hudební „generace Napsteru" dospěla k velkým deskám, jež oceňují novináři odkojení první vlnou internetové svobody.
První roky nového tisíciletí se ukazují být pro současnou pop-music klíčové. Stvořily všežravou estetiku, v níž se rozdíly mezi minulostí a přítomnost rozmazávají na úrovni dat shromážděných v internetových úložištích typu Rapidshare. Zkuste zařadit projekty LCD Soundsystem, Beach House, Vampire Weekend nebo The Black Keys do nějakého žánru. Pořád ale zabírá také inovativní černá hudba (Big Boi, Janelle Monáe) a indierockové smutnění (The National).
Také pohled na další příčky potvrdí, že letos populární hudbě dominoval severoamerický kontinent; uznat to musí i jindy patriotičtí britští novináři. Z neamerických desek letos výrazně bodovala snad jen kolekce Body Talk švédské zpěvačky Robyn nebo druhé album londýnských folkových revizionistů Mumford & Sons nazvané Sign No More. Vítězství ve „vlasteneckém" hudebním týdeníku New Music Express si vysloužili britští art-rockeři These New Puritans s albem Hidden.
Nebyl to příliš dobrý rok na silné debuty - aspoň výroční seznamy tomu příliš nenasvědčují. Ve velkém zaujali jen zmíněná afro-americká zpěvačka Janelle Monáe a rapper Drake s Thank Me Later. Oba už ale dříve vydali nahrávky v jiných formátech. Jediným opravdu novátorským soundem na vrchních příčkách meta-žebříčku zůstává dvojice Sleigh Bells a jejich syrová kombinace ženského zpěvu, electro beatů a brutálně efektovaných metalových kytar.
"Žebříček žebříčků" se přitom úplně nekryje se seznamem nejlepších průměrných recenzí, tedy nejpozitivněji přijímaných desek. Na jeho vrcholu jsou očekávatelně reedice, které prověřil čas: letos stoneovské Exile On Main Street s bonusy, druhá deska Weezer a Raw Power Iggyho Popa.
Pak následují nevydané nahrávky Bruce Springsteena a teprve po nich Kanye West a další oceněné nahrávky. Prokládají je však popová jména (letos třeba Shakira) a výrazně žánrové desky (ty recenzují hlavně specializovaná média, takže u ceněných nahrávek je postaráno o jednoznačný aplaus a vysoké průměrné skóre). A kdo tedy vydal podle verdiktu anglo-amerických kritiků nejlepší desky roku?
| 1. Kanye West - My Beautiful Dark Twisted Fantasy |
Hodně se za poslední roky psalo o tom, že hip hop ztratil potenciál přepisovat gramatiku populární hudby, přesto se na sklonku roku 2010 klaní anglo-americká hudební kritika v jednom šiku rapperovi Kanye Westovi. Jeho My Beautiful Dark Twisted Fantasy posbírala ocenění deska roku v čtrnácti médiích a jsou mezi nimi tak odlišná periodika jako vizionářský Pitchfork, konzervativní Rolling Stone, přísně vyvážený Time, intelektuální Slant i striktně hiphopový Vibe. West uhranul kritiky nejen „hudebním ekvivalentem salta zpět na jedné ruce" - jak píše Time - ale také svými internetovými manévry. Místo rozhovorů s novináři posílal do světa svoje žlučovité názory přes sociální síť Twitter a místo klipu v televizi natočil půlhodinový film pro YouTube. V éře prorůstání fyzického a digitálního světa snad ani nemohla ve výročních žebříčcích triumfovat jiná deska.
| 2. Arcade Fire - The Suburbs |
Angloamerická kritika vždycky slyšela na desky, které vyprávějí o velkých tématech. I Westovo album je přijímáno také jako zpráva o stavu amerických celebrit, ale tématické album roku bezkonkurenčně vydali Arcade Fire Třetí album kanadských indie-rockerů nazvané The Suburbs je sice spíše o malých věcech s velkým dopadem, kritika jim to spolkla i s navijákem. „Arcade Fire vzali své tradiční témata jako smrt, strach, ovládání nebo čas a spojili je do art-rockové eposu, který se točí kolem fascinujícího témat předměstí, jež leží doslova před našim prahem," napsal o albu britský časopis Clash, jedno z pěti médií, které Arcade Fire posadili na vrchol svého výročního žebříčku (dalších třináct je pak mělo na dvojce). Arcade Fire poráželi Kanye Westa hlavně v britských periodikách (časopis Q, portál Gigwise), která tradičně dávají přednost rocku před zámořským hip hopem.
| 3. LCD Soundsystem - This Is Happening |
Už od své litanie Losing My Edge z roku 2002 je James Murphy a jeho LCD Soundsystem hrdinou stárnoucích hudebních fanoušků, kteří mají stejně jako on ve zmíněné skladbě pocit, že jim v hudebních trendech tak nějak „ujíždí vlak". Murphy dělá svěží novou hudbu, do které chytře zapojuje i odkazy hrdinů rockové minulosti od Davida Bowieho přes Briana Ena až k The Velvet Underground. Svoji roli ve vysokém postavení jeho třetí desky, která jinak patřila u kritiků k těm nejvíce polarizujícím, určitě sehrál i fakt, že Murphy ohlásil konec svého projektu. „Byla by škoda, kdyby to LCD Soundsystem teď zabalili, ale vždyť to znáte - největší maséři odchází z večírku ještě před trapným koncem," píše magazín No Ripcord, který společně s dalšími čtyřmi zařadil This Is Happening na výroční jedničku.
| 4. The National - High Violet |
„High Violet je svědectví o cestě, která nemá jasný cíl - patří k ní melancholie, touha i násilí a je to cesta nezkrotnými oceány lidské existence, jež spěje k neodvratnému a blaženému konci a na níž zemřeme vysílením," píše o desce kapely The National z amerického státu Ohio britský portál MusicOHM. Pětice usazená v Brooklynu, která při volbách hodně podporovala Obamu, tu naprosto zřejmě vyslovila deziluzi ze současného směřování politiky, ekonomiky, ale i myšlení lidí. Introvertní indie-rock nás provázel celou nultou dekádu a The National přivedli na High Violet melancholickou „smuténku" k dokonalosti. Alespoň podle kritiků.
| 5. Janelle Monáe - The ArchAndroid |
Debutové album zpěvačky Janelle Monáe je ve skutečnosti druhým a třetím dílem její epické robotí suity, která začala před třemi lety na EP Metropolis: Suite I (The Chase). Koncepční album, které zní jako setkání George Clintona, Prince, OutKast a Davida Bowieho nad realizací velkorozpočtového sci-fi bijáku, muselo uhranout publicisty už šířkou záběru. „Její hudba je dobrodružství bez hranic, jež se rozpíná od kavárenského jazzu až po tvrdý funk. Hleďte: Zrodila se hvězda," píše deník Chicago Tribune, pro který je The ArchAndroid deskou roku.
| 6. Beach House - Teen Dream |
Zasněný pop dvojice Beach House - kytarista Alex Scully a zpěvačka a hráčka na varhany Christiane Legrand - naplno zazářil na jejich třetím studiovém albu, které vyšlo v lednu 2010 a mělo tak dost času proniknout pod kůži posluchačům i kritikům. „Je to nejelegantnější, nejsvůdnější a nejniternější album roku," píše o desce populární blog Gorilla vs. Bear, který ji společně s třemi dalšími médii zařadil až na číslo jedna výročního žebříčku. Magazín NME pak označil nostalgickou desku za portrét lásky a kroniku mládí.
| 7. Big Boi - Sir Lucious Left Foot: The Son of Chico Dusty |
Sólový debut člena OutKast mohli novináři ocenit už za výdrž - album plné futuristického hip hopu si několik let přehazovaly nahrávací společnosti jako horký brambor. Rapperova domovská kapela patří mezi miláčky kritiky a na Sir Lucious Left Foot navíc Big Boi a jeho producenti vylepšují tradiční zvuk „dirty south" roztomilou obsesí osmdesátkovým synth-funkem a jeho kvílejícími syntezátory. Nahrávací společnosti měly pravdu, album rozhodně nebylo žádným prodejním trhákem, ale do seznamu nejlepších desek roku ho zařadila většina sledovaných médií.
| 8. Vampire Weekend - Contra |
2010 byl rokem, kdy indie (ve smyslu nezávislá hudba i hudební žánr) prorazila i v prodejních žebříčcích. Kromě Arcade Fire dobyli vrchol amerického žebříčku i Vampire Weekend. Contra se nesnaží napodobit roztomilý world pop jejich bezejmenného debutu, ale hledá nové cesty, kterými by se indie rock mohl vydat. Americká kapela vydávající na britské nezávislé značce XL šla v pátrání po DNA současné globální hudby ještě o něco hlouběji a sklidila za to zasloužený potlesk. Krásný sen o chytrém a odvážném popu napájeném z originálních zdrojů pokračuje.
Do desítky se vešlo ještě střetnutí bluesových resuscitátorů The Black Keys s producentem Danger Mousem na albu Brothers a novinka indierockového hyperaktivního maniaka Bradforda Cox a jeho kapely Deerhunter (Halcyon Digest). Druhou desítku pak otevírá album Before Today neboli popový "experiment" lo-fi inovátora Ariel Pink's Haunted Graffiti.
Americká média podle očekávání ocenila i královnu divného folku - harfistku Joannu Newsom - a její monumentální trojalbum Have One on Me. Stejně příznivý ohlas zaznamenal pokus písničkáře Sufjana Stevense utéci na albu The Age of Adz ze všech škatulkových předpokladů.
Mezi dvacet nejlepších se vešly i slastně halucinační elektronické mantry alba Swim kanadského producenta Caribou nebo zmíněná zpěvačka Robyn a její chytrý elektronický pop, který neopouští nezávislé postoje. Na chvostu nejlepší dvacítky je multi-umělecký kolektiv Damona Albarna Gorillaz a jejich letošní počin Plastic Beach.
