reklama
 
 

Caribou: Hudba je řešení záhad. Jako matematika

22. 6. 2010 7:53
V pondělí přivezl do MeetFactory celou kapelu

Rozhovor - Kanadský producent Daniel Victor Snaith musel před šesti lety změnit jméno svého hudebního projektu z Manitoba na Caribou. Fanoušci na něj ale nezapomněli: jeho osobitá elektronická hudba má pořád podmanivou sílu. Hned následující deska Andorra získala prestižní kanadskou cenu Polaris a posbírala chválu kritiky po celém světě.

„Utvrdilo mě to, že jsem se vydal správnou cestou," říká v rozhovoru Snaith, který se v pondělí představil v pražské MeetFactory. A ne jako obrýlený intelektuál shrbeného nad laptopem. Caribou přijel do Prahy s regulérní kapelou, která představila materiál z jeho výtečné nové desky Swim.

„Někdy mám pocit, že celý můj život je jako sen," říká. A v jeho hudbě je to slyšet, dodávám já.

Nedávno jsi dokončil doktorandská studia matematiky. Jak spolu souvisí abstraktní matematika a hudba?
Matematika zase není tak suchá věda, jak může někomu připadat ze středoškolských učebnic. Když se dostaneš do určitého stupně, stává se z ní velmi kreativní a fantazii podněcující záležitost. S hudbou ji spojuje to, že je to velmi osamělá činnost, při které si můžeš pohrávat s myšlenkami a nápady a ztratit se ve svém vnitřním vesmíru. U obou mám pocit, jako kdybych řešil záhady. Navíc ani u hudby, ani u vysoké matematiky nefungují logické postupy, je to víc o hledání cestiček, které předtím nikdo neprošlapal.

Svoji hudbu vytváříš ze samplů. Je to metoda pokus-omyl?
Samply, které používám, jsou vesměs kratičké fragmenty, málokdy delší než sekunda. Jsou to více zvuky než smyčky v klasickém pojetí samplu a díky syntezátoru s nimi můžu pracovat, jako by to byly klapky na klaviatuře.

Přesto se „zdrojové kódy" promítají do zvuku desky. V případě alba Andorra to byla šedesátková psychedelie. Jak je to na novince Swim?
Písně z Andorry byla navléknuté do estetiky šedesátkového popu, na nové desce jsem se snažil podobně přesnější určení zamaskovat. Na druhou stranu mě v posledních letech začala znovu fascinovat taneční hudba ve všech jejích podobách, líbí se mi její hybné momenty - a na Swim se to určitě podepsalo.

Na nové desce víc zpíváš. Přijde mi, jako kdyby ses přestal stydět za svůj hlas.
Možná je to jen optické zdání, některé skladby jsou úplně bez zpěvů. Nicméně máš pravdu, podstatné je to, že vokály jsou méně skryté. Na desce Andorra jsem svůj hlas používal jako další nástroj. Souvisí to určitě s tím, že po spoustě koncertů, při nichž jsem musel před publikem zpívat, se najednou cítím bezpečnější v kramflecích.

Tvůj hlas mi velmi připomíná Arthura Russela. Je tam nějaká souvislost?
Arthur Russell je fascinující osobnost hned z několika důvodů. Jeho hlas má úžasnou schopnost uhranout lidi i přesto, že to rozhodně není hlas zpěváka, spíše připomíná hlas, kterým normálně mluvíme. To je pro nezpěváka jako já samozřejmě velká inspirace a důkaz, že můžeš udělat něco zajímavého. Russell je pro mě zajímavý také místem, které okupoval v rámci hudby. Stojí na křižovatce mezi vážnou hudbou 20. století, disco, popem a folkem. Způsob, jakým zapadá do těchto žánrů a zároveň zůstává mimo ně, je něco, s čím se mohu ztotožnit.

Proč se pilotní singl jmenuje Odessa? Inspirovalo tě město na Ukrajině?
Hrozně rád pojmenovávám své skladby podle míst. Často jsou to města, kde jsem byl, což bohužel pro Oděsu neplatí. Při natáčení desky jsem četl knihu o gulagu a to jméno mi přitom zůstalo v paměti jako neuvěřitelně krásné slovo. Vlastně se mi líbí to, že jsem tam nikdy nebyl, i když bych moc rád - a obraz toho města mám jen z knihy. Hodně jmen skladeb na poslední desce byla ženská jména a Odessa také trochu zní jako jméno ženy.

Předpokládám, že muzikanti musí v současnosti hodně koncertovat, aby se uživili. Nemáš někdy pocit, že jsi se stal otrokem své hudby?
Já moc rád cestuji, takže s tím nemám problém. Vlastně žiji takový dvojí život - když natáčím, jsem spokojený s tím, že jsem osamělý ve studiu. Druhá část mé osobnosti chce cestovat, být na koncertech a seznamovat se s lidmi. Mám štěstí, že můžu obě věci spojovat.

Vloni jsi dal dohromady čtrnáctičlenný orchestr Caribou Vibration Ensemble, ve kterém byly takové osobnosti jako jazzový bubeník Marshall Allen, Kieran Hebden nebo členové Junior Boys. Jak k tomu došlo?
Byla to věc na jeden večer. Požádali nás organizátoři jednoho festivalu, kteří pomohli pokrýt náklady. Pro mě to navíc bylo jako konec jedné epizody mé kariéry. Na posledních deskách zněly moje písně, jako kdyby je nahrával orchestr patnácti hudebníků, a tady jsem to mohl zaranžovat tak, aby se to skutečně stalo.

 

Inspirovalo tě to při skládání materiálu pro Swim?
V tom „orchestru" tehdy byli čtyři mladí freejazzoví muzikanti z Toronta. Skvěle jsme se hudebně potkali, a já jsem je pak pozval, aby hráli na nové desce. Patřil tam i Luke Lalonde z kapely Born Ruffians, který zpívá poslední skladbu ze Swim.

Narodil se v kanadském Ontariu, ale v současnosti žiješ v Londýně.
V Londýně jsem dělal svůj doktorát a už jsem tady zůstal. Mám to město moc rád, podstatnou výhodou je blízkost zbytku Evropy. Z Kanady to bylo přece jen pořádně daleko.

V roce 2004 sis musel změnit jméno z Manitoba na Caribou kvůli hrozbě žaloby od jistého muzikanta.
Byla to pro mě velmi nepříjemná zkušenost. Je to neuvěřitelně absurdní, že tě chce zažalovat někdo, kdo má pocit, že mu patří tvoje přezdívka. Měl jsem hrozný pocit bezmoci a bránit se legální cestou by mě stálo příliš peněz. Na druhou stranu mě to utvrdilo v tom, že jsem se vydal správnou cestou. Když jsem začal vystupovat a vydávat desky pod jménem Caribou, měl jsem hrozný strach, že všechno, co jsem do té doby budoval, je pryč. Chvíli se mi zdálo, že se mi rozplývá životní sen a že to stalo kvůli něčemu tak absurdnímu. Jenže všechno dopadlo dobře, lidé na mě nezapomněli, což mě naplnilo optimismem.

Neměl jsi v tu chvíli chuť se vším seknout?
Ten pocit mám pokaždé, když dokončuju album. Ale vážně, nedovedu si představit, že bych někdy přestal dělat hudbu.

V roce 2007 dostalo album Andorra prestižní kanadskou cenu Polaris. Jaký to byl pocit?
První pocit byl šok. Vždycky jsem o sobě přemýšlel jako o outsiderovi, který si dělá svoje věci mimo zaběhnuté škatulky. Nikdy jsem si nemyslel, že moje hudba bude masový produkt. Ta cena byla jako přijetí do komunity hudebníků, protože v porotě jsou kromě kritiků i oni. Bylo to velmi milé.

Cítil jsi tlak, že musíš na oceňovanou desku navázat?

Na to jsem příliš sobecká povaha. Dělám si, co chci, a doufám, že se to bude lidem líbit - místo toho, abych se snažil naplňovat nějaká očekávání.

Nové album Swim je velmi optimistické, až veselé. Zažíváš teď šťastné období?
Někdy mám pocit, že celý můj život je jako sen. Trávím čas tvořením muziky, dělám, co mě baví, jezdím si po světě, a přitom mám kde bydlet. Nemůžu si stěžovat vůbec na nic. Žiju úžasný život.

autor: Karel Veselý | 22. 6. 2010 7:53

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama