reklama
 
 

Sní androidka Janelle Monáe o elektrických ovečkách?

4. 6. 2010 9:00
Zpěvačka vaří v tavícím kotli černou hudbu budoucnosti

Recenze - Ve vzdálené budoucnosti se uprchlá androidka Cindi Mayweather vrací na planetu Zemi, aby zde vedla robotí revoluci. Kromě odvahy povstat proti nespravedlivému systému nalezne ve svých nervových obvodech také lásku.

Že to zní jako pokračování filmu Blade Runner?  To se jen čtyřiadvacetiletá Janelle Monáe inspirovala v černobílé sci-fi klasice Metropolis a natočila o tom konceptuální album The ArchAndroid (Suites II and III).

V bookletu desky atlantská afroameričaka s účesem od Leningradských kovbojů vysvětluje, že desku inspirovaly následující věci: cigarety Fely Kutiho, Peter Pan, úsměv Boba Marleyho, bubnování Stevie Wondera, knírek Jacka Whitea a surfování na rukou fanoušků, které jednou zažila na festivalu.

Jako příznačnější se mi ale jeví popsat desku jako setkání George Clintona, Prince, OutKast a Davida Bowieho nad realizací velkorozpočtového sci-fi bijáku.

Životní cíl: změnit svět

Janelle Monáe se původně chtěla dostat na Broadway, ale pak zjistila, že k naplnění jejího celkem skromného životního snu - tady změnit svět - bude vhodnější kariéra popové hvězdy. Přestěhovala se do Atlanty, kde založila uměleckou skupinu Wondaland Arts Society. Díky ní na sebe upoutala pozornost hiphopové dvojice OutKast a jako dvacetiletá se stihla objevit na jejich (zatím) posledním albu - soundtracku k dobovému muzikálu Idlewild.

Začalo se o ní mluvit jako o velkém talentu a po Big Boiovi (na jehož labelu vydala první singly) se jí ujal Bad Boy rappera a producenta P. Diddyho. Na něm v roce 2007 vypustila své první EP Metropolis: Suite I (The Chase). Měl to být úvodní díl plánovaného čtyřdílného opusu vyprávěného na momentálně populárním formátu EP. Druhý a třetí díl ale nakonec vychází v podobě klasické dlouhohrající desky.
 
Ambiciózní r'n'b opera o čtyřech dějstvích jako kdyby ani nepatřila do naší doby, v níž muzikanti bojují s deficitem soustředění u posluchačů. The ArchAndroid má bezmála sedmdesát minut a Monáe na něm proti nudě bojuje prostředky vypůjčenými z filmových trháků - bombastické aranže, rychlé zvraty a dechberoucí drama.

"Ta deska je víc filmový zážitek než obyčejné album," utrousil na její adresu hudební časopis URB, přesto udělil nahrávce při hodnocení plný počet bodíků. A nebyl jediný: na agregátu recenzí z anglo-amerického tisku Metacritic si The ArchAndroid drží průměrnou známku 9/10, což je zatím nejvíc mezi letošními deskami.

Identita na vodě

"Jsem mimozemšťanka z vesmíru / jsem kybernetická holka bez tváře, srdce nebo duše," zpívala Monáe ve skladbě Violet Stars Happy Hunting z debutového EP a veřejně si tak otevřela dveře ke hře identit, jež jí androidská postavička umožňuje. Díky ní se může stylizovat do funkové ďáblice (Make The Bus), folkové zpěvačky (57821), punkové bojovnice (Come Alive) nebo popového diblíka (Wondaland) a zároveň zůstat věrná své spasitelské misi.
 
Surfováním mezi žánry a zvukový koktejl se smyčci i neobvyklými nástroji dělá z The ArchAndroid něco, co připomíná opulentní muzikál, při jehož sledování hrozí přetížení smyslových kanálů. Naštěstí mírně kýčovitý nátěr stojí na pevných nohách silného autorství a bohatých dějin černé hudby.

Určitě stojí za povšimnutí, že v americké "urban music" nejsou podobně ambiciózní projekty v poslední době ničím výjimečným. Například rapper Kid Cudi zabalil svůj loňský albový debut do podoby konceptuálního sci-fi alba Man on the Moon: The End of Day. Možná to naznačuje, že hip hop - podobně jako rock v sedmdesátých letech - vstoupil do své "progresivní" epochy. Co tomu třeba říkat prog-hop?

Není příliš těžké pochopit, co si americká kritika na debutové dlouhohrající desce Janelle Monáe tak zamilovala: eklektický sound, intertextové odkazy i odvážné hostovačky (na desce se podíleli i básník Saul Williams, art-funkoví šílenci Of Montreal nebo rapper Big Boi). Nejpodstatnější přitom je, že deska funguje i na základní písňové rovině.

Konceptuální Madonna?

Singly Cold War či Tightrope pokračují tam, kde přestal Andre3000 na své polovině slavné desky OutKast Speakerboxxx/The Love Below. Dance Or Die či Make The Bus jsou krásně excentrické funkové pecky našláplé energií. A Neon Valley Street, Oh Maker či Wondaland z romantické druhé poloviny rozšiřují paletu současného r'n'b do míst, kam by se třeba Beyoncé nikdy dobrovolně nevydala.

Konceptuální obsah a fantastické videoklipy by mohly leckomu vnutit myšlenku, že Monáe je černou odpovědí na estetiku bombastičnosti Lady GaGa. Jistě, stejně jako aktuální vládkyne popového nebe nabízí i androidka Janelle posluchačům únik z ponuré reality ekonomické krize do blyštivého světa fantazie.

Má to ovšem háček: Monáe nenavazuje na Madonnu, ale na tzv. afro-futurismus, v jehož rámci černošští muzikanti od freejazzmana Sun Ra až po rappery OutKast splétali hudební koncepty s pomocí eskapistických vizí science fiction. Příběh androidky Cindi Mayweather tak lze číst jako alegorii "cizince v cizí zemi", jenž dobrovolně přijal proměnlivou identitu jako zbraň proti většinové společnosti.

Při vnímání The ArchAndroid to chce trochu více abstrakce než u útoku "první signální" od Lady GaGa, ale i s Janelle se lze bavit královsky.

Janelle Monáe: The ArchAndroid (Suites II and III). CD, 69 min. Vydal Bad Boy/Universal, 2010.

autor: Karel Veselý | 4. 6. 2010 9:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama