Rozhovor - Její otec měl předky v severní Africe a v Izraeli, její matka byla Britka a sama Natacha Atlas se narodila v Belgii. Známé world music zpěvačce tak už rodokmen předurčil, aby svou hudební tvorbou propojovala různé kultury. A její směs židovsko-arabských melodií s rytmy evropské elektronické taneční hudby v létě slyšel festival v Trutnově, nyní Natacha Atlas přijíždí 1. listopadu do pražského Paláce Akropolis.
Natacha Atlas vyrůstala v bruselské komunitě Marokánců, kde se seznámila s břišním tancem i moderní egyptskou popmusic. Oheň pod kbelíkem s hudebními přísadami z celého světa se však naplno rozhořel až v polovině devadesátých let, kdy se zpěvačka připojila k ethno-trancovému projektu Transglobal Underground.
V současnosti se Natacha Atlas snaží posluchačům přiblížit arabskou hudbu, která neztrácí svou identitu a zní moderně. Se Samym Bishaiem, egyptsko-anglickým houslistou, spoluautorem většiny písní a také životním partnerem, důkladněji promíchala arabské postupy se „západním" písničkářstvím, prvky jazzu i odkazem evropské klasiky. A aby těch vlivů nebylo málo, jako jeden z inspiračních zdrojů si našla také indického básníka, hudebníka a malíře Rabindranatha Tagora. Poklidně poslechová, poetická poloha a jazzující či klasicizující aranžmá, v koncertním provedení napsaná pro osmičlenný ansámbl, neznamenají zkrocení Natachina temperamentu, jen ji představují v trochu jiné podobě, než jsme byli dosud zvyklí.
„Vždycky ve mě budou žít dvě identity, arabská a evropská. Když jsem byla velmi mladá, tak jsme se snažila ignorovat tu arabskou část po mém otci, protože jsem ji cítila jako cizí, ale něco se změnilo. Dnes už vím, že mám obě dvě kultury v sobě," říká Natacha Atlas.
Aktuálně.cz: Vaše poslední deska vyšla před třemi lety. Pracujete teď na něčem novém?
Natacha Atlas: S mou kapelou jsme nedávno složili hudbu pro moderní balet francouzského režiséra Angelina Preljocaje. Je to mix elektroniky a abstraktního sound designu s klasičtějšími aranžemi. Hudbu plánujeme vydat jako album s názvem Les Nuits. Tak se ostatně jmenuje i baletní představení, které bude k vidění po celém světě. Bylo zábavné opět pracovat s experimentálním sound designem a elektronikou po patnácti letech. Spojovat ji s melodiemi a aranžemi pro strunné nástroje je vzrušující.
A.cz: Už v minulosti jste se věnovala užité hudbě, když jste skládala pro film. Tam hudba slouží především pro vytvoření atmosféry a tak mě napadlo, zda po vás filmaři někdy nechtějí, abyste při skládání zjednodušovala na ty nejjednodušší etnické motivy?
Filmaři se spíš často bojí, aby ve svých filmech neměli až moc arabskou hudbu. Proto často chtějí, abych tuto složku zjednodušila nebo neutralizovala. Vždy se snažím posunout jejich hranice a rozšířit jim obzory, což není nijak snadné. Nicméně je to část mého poslání. Lidé se pořád bojí arabské kultury, obvykle je to však kvůli nedostatku správných informací. Lidé jsou dezinformováni, čímž u nich vzniká strach. Součástí mé práce je rozptýlit takový strach.
A.cz: Nedávno jste hrála v Alžírsku. Vaše tvorba částečně vychází z hudby arabského světa. Přijímají vás afričtí fanoušci jinak než Evropané?
Je tam velmi vřele publikum, které se o naši tvorbu zajímá. Cítili jsme, že jsme s nimi navázali spojení.
A.cz: Na předchozích dvou deskách máte vždy nějaký cover. Jak jste k nim dospěla?
Vždy jsem si vybírala skladby, které nemají zcela jednoznačné sdělení a nejsou klišovité, přesto alespoň přiměřeně sympatické. Na albu Mounqaliba to byly skladby od Nicka Drakea a Francoise Hardyho, pro album Ana Hina jsem si zase vybrala Ninu Simone.
A.cz: Chtěla jste cíleně přenášet skladby z jednoho kulturního kontextu do jiného?
Podstata všeho, co dělám, stojí na interkulturním dialogu. I v případech, kdy skladby zní tradičněji, v nich vzájemně komunikují různé kultury.
A.cz: Vaší poslední deskou je kompilace kolaborací Habibi. Bilancujete tím svou kariéru?
Kompilace nebyla můj nápad. Sama od sebe bych ji pravděpodobně neiniciovala, jsem zaneprázdněna jinými projekty a mám tendenci neohlížet se zpátky, pokud mě k tomu nikdo nenutí. Stejně tak nemám nic proti tomu, co dělá můj bývalý label.
A.cz: World music zažívala boom v devadesátých letech, kdy lidé nadšeně objevovali exotické krajiny. Zaznamenáváte pokles zájmu o vaši tvorbu od doby, kdy cestování a létání do zahraničí začalo být snadno dostupné?
Myslím, že přístup k world music se celkově změnil. Během posledních dvacet let začali být posluchači mnohem více edukovaní. Velikost a pozornost publika se však výrazně zmenšila, což není dobře. Když lidé berou hudbu a muzikanty jako samozřejmost, komplikuje to život umělců a naši schopnost dělat hudbu pro radost.
A.cz: Nejčastěji býváte označována jako world music zpěvačka. Vyhovuje vám takové zaškatulkování?
Termín world music dnes může být hodně zjednodušující a proto je takové škatulkování trochu otravné, obzvlášť když jsem se v posledních sedmi letech pohybovala i v jiných žánrech včetně klasické hudby a jazzu. Nicméně chápu, odkud se termín vzal a proč. Během mé kariéry někdy pracoval pro mě, jindy proti. Ale mí opravdoví fanoušci se mnou zůstali a to je nejdůležitější.
