Novinka zveřejněná po sedmileté pauze se v překladu jmenuje 72 ročních období, což označuje dobu, než člověk dosáhne plnoletosti. "Prvních osmnáct let života formuje naše pravé, nebo falešné já," vysvětluje devětapadesátiletý zpěvák a kytarista James Hetfield.
Album neobsahuje konkrétnější reflexi dospívání jednotlivých členů sestavy nebo třeba ohlédnutí za 80. lety minulého století, kdy měla Metallica domovskou scénu v San Franciscu. Ústřední téma probleskne v úvodní skladbě 72 Seasons, poté už jde o sbírku jednotlivých písní, které ze všeho nejvíc pojí zběsile sypané riffy.
Spíše než vzpomínáním je 72 Seasons shrnutím více než čtyřicetileté kariéry jedné z nejpopulárnějších skupin vůbec. Některé momenty připomenou začátky Metallicy, jež se vyznačovaly rychlostí a agresivitou, jiné hardrockovější polohu, jakou si osvojila alby Metallica, Load a Reload. Jediné, co 72 Seasons schází, jsou klidnější pasáže z masivních rockových balad jako The Unforgiven nebo Nothing Else Matters, obou pocházejících z desky vydané roku 1991.
Této nahrávky zvané jednoduše Metallica, podle tmavého obalu však přezdívané The Black Album, se celosvětově prodalo přes 20 milionů kopií. A díky ní kapela vyrostla do monstrózních rozměrů, z nichž se už nikdy nesmrskla do běžných proporcí žánru tvrdší hudby. Což neznamená, že tři dekády zažívala jen nepřetržitý úspěch. Třeba na začátku milénia sice vyhrála žalobu proti úložišti digitální hudby Napster v době, kdy internetové pirátství teprve nabíralo na obrátkách, spor však do jisté míry poškodil její image a hudebníci u části fanoušků získali pověst nenasytných milionářů.
V roce 2003 vydali v lecčem nepodařenou desku St. Anger, jejíž nahrávání zdržela zpěvákova léčba závislosti na alkoholu a vyostřené konflikty mezi spoluhráči. Zachytil je dokumentární film Some Kind of Monster. Ani špatně znějící St. Anger přesto neodstranil Metallicu z výsluní a pověst největší metalové kapely nevyprchala.
Ambice kolosu překračující žánr následně ukázal deset let starý koncertní záznam Through the Never, kde se ve druhém plánu ještě odehrává akční film. A teď Metallica s kiny spojila i uvedení aktuální nahrávky. Vpředvečer oficiálního vydání biografy po celém světě včetně Česka promítaly audiovizuální podobu 72 Seasons, to znamená nové album doplněné o videoklipy a předěly v podobě komentářů hudebníků k jednotlivým skladbám. Ani jedno desce nedodává nějakou překvapivou vrstvu nebo interpretaci. Zpěvák a kytarista Hetfield, bubeník Lars Ulrich, kytarista Kirk Hammett a baskytarista Robert Trujillo zpravidla utrousí nějaké klišé, jak je ten či onen riff baví a co jim která skladba připomíná, případně nakolik se jim líbí. Nepřekvapivě jsou s vlastní prací spokojení.
Videoklipy většinou ukazují kapelu, jak song předvádí u obrazovek buď s různě digitálně upraveným obrazem, nebo za pomoci vizualizací, které například u skladby Crown of Barbed Wire budují jakési velkoměsto z fraktálů. Jen stěží to však ilustruje či více rozvíjí téma.
Předposlední píseň z nové desky Room of Mirrors vypráví o těžkých návratech z kolotoče turné do běžného života. Doprovodná vizualizace vypadá jako tapiserie utkaná z pixelů. Připomíná staré počítačové hry, avšak v této grafice vyvedené obrazy různých příšer a lidí nijak nereflektují motiv skladby ani její náladu. Přesto společně s klipem Crown of Barbed Wire patří k nejnápaditějším vizuálním vjemům, které si člověk z kina odnesl. Zbytek desky doplňovaly zaměnitelné klipy, jaké by pravděpodobně fungovaly stejně nehledě na to, který song doprovází.
Určité zahlcování už k Metallice patří - v tomto století se zdá, že vydat album kratší než 70 minut je pro ni nesplnitelná výzva. Ani 72 Seasons se nevyjímá, dokonce trvá na minutu stejně dlouho jako předchozí Hardwired… to Self-Destruct z roku 2016. Na něm se skupina snažila oživit to, co ji zdobilo v 80. letech minulého století, často s rozporuplnými výsledky. Zatímco tehdy pokusy o metalovou agresivitu působily trochu neupřímně, na novince už Metallica zní přesně tak, jak by se dalo čekat od hvězd na prahu šedesátky. Tedy nikterak překvapivě ani novátorsky a zároveň známě.
První singl s názvem Lux Aeterna uhání kupředu v tempu thrash metalu, rychlejší odnože heavy metalu. Je příjemně svižný a po chytlavém burcování ho korunuje Hetfieldovo stadionové zvolání. Skladba nezačne nudit, otevírá ji rychlý vířivý buben. Ve druhém plánu připomíná, že žánr, jejž Metallica ustavila s kapelami jako Slayer, Megadeth nebo Anthrax, inspirovala nekompromisnost punku. Pro thrash metal je typická takzvaná dvojšlapka, kterou bubeník ovládá basový buben, dále rychlá tempa a oproti punku komplexnější kytarové riffy. To vše Lux Aeterna splňuje. Také lze z něj cítit možná nový zdroj energie, o němž hovoří i text ztvárňující nadšení z koncertování. Metallica ho prý znovu pocítila, když nové skladby během pandemie vymýšlela přes aplikace jako Zoom. Elán byl ostatně patrný také z jejího loňského koncertu v pražských Letňanech.
"Je to nahrávka, která v historii Metallicy vznikala s nejmenším třením," řekl o 72 Seasons bubeník Lars Ulrich časopisu Kerrang.
Kromě něj a zpěváka Hetfielda se na novince výrazněji než dřív podíleli kytarista Hammett a baskytarista Trujillo. Například skladbu Sleepwalk My Life Away otevírá slibně pulzující předehra, která se bohužel zlomí jen v trochu horší a zbytečně nataženou verzi jejich hitu Enter Sandman z roku 1991.
Na uvolněné náladě a vnitřní obrodě formace se mohlo podepsat i to, že zpěvák Hetfield v roce 2019 znovu nastoupil léčbu závislosti na alkoholu. Texty sice často sklouznou k obecnostem, je z nich nicméně znát určitá terapeutičnost a katarze. "Když utíkám, pořád mě následuje můj stín. Řeknu 'ne', pořád mě následuje můj stín," končí šlapavá skladba Shadows Follow. Osobní démony reflektují i songy Screaming Suicide, If Darkness Had a Son nebo Too Far Gone?, jejichž protagonisté čelí vnitřním hlasům, ať už ponižujícím, pokoušejícím, nebo pochybujícím.
Překonání zoufalství se věnuje i závěrečná jedenáctiminutová píseň Inamorata, dosud nejdelší, kterou skupina nahrála. Na ní jde nakonec dobře ilustrovat silné i slabé stránky celých 72 Seasons. Téměř každá položka ukrývá alespoň jeden zajímavý riff nebo rytmus, nějaký zapamatovatelný moment, jenže ty se mnohdy topí v nevýrazných, i pocitově natahovaných pasážích. Inamorata, která zvukem kytary a baskytary odkazuje k průkopníkům metalu Black Sabbath, to ztělesňuje zajímavým úvodem, valivou slokou, ale bohužel také průměrným refrénem. Po druhém opakování se vyčerpá.
Přesto 72 Seasons představují poměrně jedinečný moment. Metallica si začíná přiznávat, že stárne. Některé části jsou podobně zdlouhavé jako vzpomínání prarodičů, kteří sem tam uhnou od tématu a jejich vyprávění se začne větvit do odboček, jež nemusí být pro každého zajímavé. Poslech nové desky připomíná právě návštěvu u starších příbuzných. Možná vyprávějí až příliš rozvláčně, přesto jejich variace na povědomé historky čas od času potěší.
Album
Metallica: 72 Seasons
Blackened Recordings 2023
