"Přecházel jsem z jedné práce do druhé, mezitím jsem byl chvílemi nezaměstnaný. Byla to naprosto zdrcující zkušenost, která stále pokračovala, pokračovala a pokračovala. Všechno tohle si vybralo svoji daň," popisuje zpěvák Jason Williamson kolotoč svého života před založením Sleaford Mods.
Roky porcoval kuřata v obřím chlaďáku drůbežárny, dělal ostrahu, prošel tolika pohovory, až nakonec usedl na druhou stranu přepážky a klientům úřadu práce pomáhal s vyřizováním sociálních dávek nebo placením daní. Nyní vyprodává sály pro tisíce lidí, bydlí ve středostavovské čtvrti anglického města Nottingham a během rozhovoru s Aktuálně.cz zní v pozadí jeho hlasu ptačí zpěv.
Právě píseň Jobseeker původně z roku 2007 se přibližně před osmi lety stala nepravděpodobným hitem, který se Britům zažral pod kůži. Přinejmenším těm svíraným pocitem, že na ně vláda zapomněla.
Williamson poznal absurdity, repetice i bezvýchodnost života nízkopříjmových ze všech stran a proměnil je v běsnící grotesku. Tak břitké a přiléhavé glosy na svou adresu britská společnost neslyšela od dob sestavy Sex Pistols. A dle ohlasů další naštvaná kapela Anglii chyběla.
Využít frustraci
Příběh Sleaford Mods se začal psát kolem roku 2006, kdy se Williamson pustil do prvních črt. Každý den si cestou z práce koupil tyčinku Mars, jediné jídlo, které si mohl dovolit, k tomu plechovky levného cideru - a vše, co měl v hlavě, vylil na papír. "Byl to vztek, čistý vztek. Frustrace, paranoia, závist, žárlivost, agrese," vypočítává.
Všeobjímající mizérii jitřil alkoholem a drogami, což v kombinaci s vyhlídkou dalšího mizerně placeného zaměstnání vytvořilo rozbušku. "Naštěstí jsem přišel na to, jak ten tlak využít efektivně, místo aby mě naprosto zničil," dodává.
Už dlouho ho fascinovalo mluvené slovo, miloval hudbu a prohlašoval se za největšího fanouška powerpopových The Jam, kteří se v 70. letech minulého století stali jedním ze symbolů subkultury modernistů. Z ní Williamson převzal název kapely, částečně image a přidal jméno města, v němž tehdy přežíval - Sleafordu s necelými 20 tisíci obyvateli.
Většina současné muziky mu ale přišla zcestná. Všichni psali sloky a refrény o světě, který mu nepřišel vůbec povědomý. "Stále silněji jsem vnímal, že rap je mnohem efektivnější nástroj, jak vyjádřit, co se děje v mojí hlavě," popisuje vznik jedinečného projevu, při němž chrlí erupce slov.
Jeho pojetí sprechgesangu, tedy vokální techniky mezi řečí a zpěvem, může znít jako lavina volných asociací, změť nesouvisejících myšlenek prokládaných vulgarismy. Při soustředěném poslechu ale do sebe všechno začíná zapadat.
Výsledkem mozaiky je plastický obraz současné Británie viděný ze spodních pater společnosti. "Vlastně se to celé stalo naprostou náhodou. Moje možnosti pohnout se životem byly limitované, spíš nulové. Tak jsem ze sebe začal vylévat všechna tahle slova," líčí spontánní vznik kapely a přiznává, že terapeutické účinky má pro něj tvorba dodnes.
Na loňském albu Spare Ribs reflektoval klaustrofobii v době pandemických uzávěr, analyzoval, co taková změna životního rytmu udělá například s partnerským vztahem. Jako mnozí se nořil do minulosti, na což dřív neměl čas ani chuť.
Ještě před pár lety se mohlo zdát, že šok z atypického projevu Sleaford Mods musí odeznít. Jenže bublina nesplaskla a Spare Ribs dosáhlo na čtvrté místo britské albové hitparády, čímž se stalo největším úspěchem v rozsáhlé diskografii sestavy čítající 11 položek. Vzhledem k tomu, že poslouchat Sleaford Mods je mnohdy až nepříjemné, jde o další abnormalitu.
Čím horší, tím slavnější
Nepravděpodobný úspěch si kapela vydřela. Britské ostrovy obrážela v nevelkém, ojetém volkswagenu tak dlouho, dokud publikum a kritici nepochopili, že nejde o vtip. Sleaford Mods dokázali, že to myslí vážně. V současné podobně začali fungovat až po roce 2012, kdy se k Willamsonovi připojil Andrew Fearn. Tehdy se živil nabízením permanentek do fitcentra po telefonu.
Na rozpadajícím se notebooku vyráběl minimalistické, monotónní a syrové beaty inspirované post punkem i grimem, které skvěle doplnily Willamsonův nepříčetný projev. "Jeho hudba lichotí mému hlasu," vysvětluje zpěvák výjimečnou symbiózu, která vedla k prvním úspěchům.
"Samozřejmě dlouho jsme se potýkali s lhostejností. Neustále jsem o nás pochyboval. Zároveň jsem ale musel dělat něco, co mě zajímá a naplňuje. Přišlo mi to jako cesta kupředu, to je přece čirá kreativita," odpovídá zpěvák na otázku, kolikrát s tím chtěl seknout.
Sleaford Mods nezapadali do škatulek, žánrů ani zvyklostí. Z outsiderů v životě se stali outsidery na pódiu. Vydobýt si s takovým projektem respekt vyžadovalo notnou dávku zapření a neústupnosti.
Jako zlomové se ukázalo v pořadí sedmé album nazvané Divide and Exit. Média začala kapelu líčit coby skrytý klenot britské scény, její koncerty nabraly pověst podvratných seancí a deník Guardian nahrávku zařadil mezi deset nejlepších za rok 2014.
Následoval singl s bandem Prodigy, který o dvě dekády dříve očaroval Británii obdobnými emocemi, jen v hlučnějším provedení. Společný track Ibiza napsali jako vztyčený prostředník DJům, kteří do ostrovního centra požitkové turistiky létají soukromými tryskáči a zatímco omámeným davům pouští předem nahraný set, mávají rukama do rytmu. Právě kvůli podobným pozérům Sleaford Mods vznikli.
Místo, aby se Williamson adaptoval mezi muzikantskou smetánku a začal se s ostatními plácat po ramenou, s chutí se vžil do role respektovaného vyvrhele a začal bavit fanoušky na Twitteru. "Měl jsem pocit, že mám ve vlasech psí ho*no, ale pak jsem zjistil, že to jen hrajou Kasabian," shrnul své pocity z vystoupení populární anglické kapely na festivalu Glastonbury.
Na tuto známou akci se Sleaford Mods dostali o rok později. Dostavil se tehdy pocit vítězství? "Ano. Jasně. Vlastně ne, vůbec," snaží se Williamson rozklíčovat protichůdné vzpomínky.
Hrát na velkých akcích v Británii mu přijde zvláštní. Bývá nervózní, jako by ho sužoval pocit, že před domácím publikem musí obstát. "V zahraničí je to pohoda," říká naopak. Glastonbury má mezi letními přehlídkami bezkonkurenční postavení a tamní koncert bývá stvrzením, že kapela nabírá na slávě. Obzvlášť pokud jako Sleaford Mods zahraje v obřím stanu pojmenovaném podle Johna Peela, uctívaného rozhlasového diskžokeje a celoživotního hledače nové hudby.
První vystoupení Sleaford Mods na Glastonbury snímaly kamery, s kapelou navíc přijeli filmaři natáčející dokument nazvaný Sleaford Mods: Banda s*áčů od kumštu. "Osobně jsem si ten koncert moc neužil, ale zahráli jsme ho dobře a vyvolal reakce," ohlíží se Williamson suše. Jakmile se záznam show objevil na internetu, prodeje hudby a merchandise neboli reklamních předmětů vystřelily.
Místo pocitu triumfu si ale zpěvák vybavuje spíš deziluzi. "Přišlo na nás hodně lidí, ale rozhodně ne tolik jako kapelu, která hrála po nás. A mně přišla naprosto příšerná," říká, aniž by jmenoval.
V posledních letech se snaží být diskrétnější. Pohled do archivního rozpisu nicméně ukazuje na Slaves, další britské duo. Tehdy měli krátce po debutu Are You Satisfied? a tisk je popisoval jako novou etapu punku. "Byli naprosto příšerní, nemohl jsem je vystát. Jakmile do téhle hry nahlédnete, zjistíte, že spousta lidí má prostě ráda naprosto odpornou hudbu. Čím horší kapela, tím větší publikum. Tak to prostě je a tak to vždycky bylo."
Musíme počkat, až vymřou
Díky schopnosti pojmenovat věci bez okolků se z dvou budižkničemů stala svého druhu uznávaná instituce. Nedávno přitom slavila výročí ta v Británii největší. Otázka, jak trávil platinové jubileum královny Alžběty II., Jasona Williamsona zaskočí.
"Ha ha. To mě totálně minulo. Spousta lidí slavila, ale pro mě to není. V žádném případě," hledá slova. Nakonec si vybaví, že státní svátek trávil prací. Zrovna byli na turné po Americe, nyní naskočili na cyklus evropských letních festivalů a do podzimu mají plno.
Česká média z větší části líčí anglickou královnu, potažmo královskou rodinu, jako ztělesnění národní identity. Williamson takové pojetí odmítá. "V žádném případě. Tahle představa je naprosto zastaralá. Nic jako anglická identita neexistuje, ve skutečnosti prožíváme hlubokou krizi identity," říká a popisuje společnost rozdělenou na nesmiřitelné tábory, kulturní války i všeprostupující korupci. "Pokud královna něco ztělesňuje, pak úzký okruh elit. To je vše," míní.
Podle něj bezzubost a cynismus vládnoucích vrstev naplno odkryla pandemie koronaviru. "Do poslední chvíle jsme neměli název alba. A pak se zjevil. Způsob, jakým vláda řešila covid, to byl prostě volný pád. Naprostej bordel. Taky máme jedno z největších počtu úmrtí na světě," popisuje vznik názvu desky Spare Ribs.
Dle některých výkladů šlo o biblickou metaforu, v níž kapitalistický systém zastupuje tělo a pracující lidé zbytná žebra. "Jasně, něco na tom bude," souhlasí a postbrexitovou Británii vykresluje jako krajinu řítící se do záhuby. "Následky covidu, válka na Ukrajině, to všechno jsou aspekty, které okolnosti brexitu ještě zhoršují. Lidé, kteří prosazovali odchod z Evropské unie, nechali většinu populace v hlubokých finančních potížích. A ty se budou stále prohlubovat," obává se.
I přes obrovský účet za brexit, rostoucí inflaci a náklady na život si Jason Williamson není jistý, zda by Britové brexit odmítli, kdyby teď mohli volit znovu. "Rozhodlo 52 procent voličů, většina z nich byla ve věku od 45 do 75 let. To dá člověku celkem dobrou představu o těch, kdo se za odchod postavili. Nemyslím, že všichni toho dnes zákonitě litují. Mnozí to ani nepocítí, nepracují za minimální mzdu. Já ale tyhle lidi nepovažuji za část společnosti, která by zajistila pokrok civilizace. Nemají progresivní myšlení. Takže nezbývá než čekat, až prostě zmizí," říká natvrdo.
Dobře placená práce
Spare Ribs je také prvním albem, na které Jason Williamson a Andrew Fearn přizvali hosty. Konkrétně dvě zpěvačky, Amy Taylor z australské punkové kapely Amyl and the Sniffers a Billy Nomates z hrabství Leicestershire. "Hudba psaná ženami mi v poslední době přijde mnohem zajímavější než zbytek. Vlastně je to drtivá většina toho, co nyní poslouchám," vysvětluje zpěvák. Vyhovuje mu jiná mentalita i náhled na svět.
"V ženské energii jsou vepsána staletí útlaku, a pokud narazíte na správného umělce, ta kombinace může být skutečně silná. A taky mám prostě rád ženský vokál," přiznává. Nechat zaznít ženský hlas tak pro něj bylo důležité.
Z rozhovoru je zřejmé, že plánuje každý krok a nic nehodlá uspěchat. Zdánlivě organickou, primitivní a emocemi natlakovanou hudbu Sleaford Mods pečlivě promýšlí. "Trávil jsem spoustu času pocením nad papírem s tužkou v ruce. Pak mi ale došlo, že jen mrhám časem na texty, které jsou OK, ve skutečnosti ale nikam nevedou. Teď píšu, jen když to skutečně cítím. Když dostanu silný impulz."
Jason Williamson stále působí jako v dobách, kdy každý den vstával do práce na sedmou a v podvečer se vysátý vracel domů. V jeho rozvážném projevu není ani stopa po nadutosti "rockových" hvězd a zásadně se liší od jeho "záchvatů" na pódiu. V jednapadesáti letech toho má za sebou spoustu. Úspěch dokáže skutečně ocenit a vážit si ho.
Když mluví o koncertech, krátce zhodnotí vlastní výkon i publikum, ocení profesionalitu pořadatelů, kvalitní zázemí nebo dobré občerstvení. Jako by Sleaford Mods byli fabrika a zákulisí festivalu závodní kantýna, kam se jde po šichtě posilnit.
"Jasně, pořád jsme ti samí lidé, jakými jsme byli před Sleaford Mods," souhlasí a popisuje, jak se po každém turné vrátí domů "naprosto odrovnanej". Dlouhé dny cestování, vypětí, řvaní a křečovité choreografie si pokaždé žádají zhruba dvoutýdenní rekonvalescenci. "Turné je práce, ale to lidem těžko vysvětlíš. Pořád si budou myslet, že seš rozmazlenej parchant. Ale s tím nic neuděláš. Je to práce. Naštěstí dobře placená," uzavírá.
Koncert
Sleaford Mods
(Pořádá festival Colours of Ostrava)
Dolní oblast Vítkovice, Ostrava, 13. července.
