Jeho kniha rozhovorů Bono o Bonovi, která nyní vyšla česky, neplní jen informační mezeru o U2 na našem trhu; je to velmi podnětný výlet do vědomí (místy i podvědomí) jedné z největších pop-ikon naší doby. Její autor přijel do Prahy své dílo propagovat a v rozhovoru vystupoval jako srdečný a pro věc nadšený člověk.
Sledoval jste Bona a U2 od jejich začátků, ale v druhé polovině 80. let jste nadlouho ztratil kontakt. Kvůli vzrůstající slávě, nebo vás nebavilo, co hráli?
Myslím, že to byla kombinace všeho. Také jsem v té době přestal psát o hudbě, nějak jsem v té době ztratil v hudbu víru. Tudíž jsem také ztratil příležitost setkávat se s kapelami. Je pravda, že mě trochu ovlivnil onen obrovský úspěch. Myslel jsem si, že by bylo nemístné se připomínat, jestli bych mohl dostat volňásek. Tak mezi námi na čas vzniklo jisté odcizení.
Bono přitom z vaší knihy vystupuje jako velmi ne-hvězdná postava. Změnil se hodně od roku 1980, kdy jste ho znovu potkal?
Je pořád stejný, to bylo největší překvapení! Když jsem ho znovu potkal v roce 1997, po třinácti letech, myslel jsem si, že bude těžké navázat týž kontakt. Přesto mě zajímalo, co se stane. Proto jsem prostřednictvím časopisu Inrockuptilbles požádal o setkání. Chtěl jsem vyzkoušet, jak se budu vedle tohohle slavného chlapíka cítit.
A výsledek byl...
...srandovní, protože nejvíc do toho byl zapálený on. Beze slova mě objal a zatáhl do hospody, kde jsme si začali povídat jako staří přátelé. Bono úplně zapomněl na svůj denní rozvrh a na to, že je to vlastně novinářský rozhovor. Asistentce řekl, ať přivede Edge, a strávili jsme spolu celé odpoledne.
Svým způsobem jste to byl vy, kdo posléze v knize rozhovorů rozmontoval atomovou bombu. Bono byl extrémně upřímný ohledně svého otce i jiných záležitostí. Zároveň je to kniha vtipná. Jak se vám podařilo Bona "rozmontovat "?
Zase je to kombinace různých věcí. Za prvé ona propast vytvořila zvláštní odstup, zároveň jsme si byli dost blízcí v raných letech. Už tenkrát byl ctižádostivý rocker ve velmi ambiciózní kapele - přesto ještě na hony vzdálen úspěchu, který se dostavil po vydání desky Joshua Tree. Byli jednou z hlavních kapel té doby, ale nikdo nepředpokládal, že budou tak obrovští.
Jak práce na rozhovorech vypadala?
Při setkáních jsme mluvili o všem možném; nejen hudbě, samozřejmě. A on ke mně cítil velkou důvěru. Ani nevím proč, na to se musíte zeptat jeho. Možná, že to trochu naznačuje na konci knihy, kde říká, že jsem sehrál roli psychoanalytika nebo terapeuta. A terapie je něco jako přenos; mluvíte s někým, komu věříte, ale kdo vám není blízký v rodinném slova smyslu. Možná, že odstup vznikl i proto, že jsem Francouz a on Ir. Neznal jsem ho jako dítě, nejsem jeho bratr ani nejlepší přítel. Prostě jsem byl jakýmsi katalyzátorem...
Na Bonův aktivismus je velmi jednoduché plivat a také se to děje. To on jistě ví.
Absolutně. Je si toho dostatečně vědom.
Některé vaše otázky prozrazují, že i vy někdy o jeho snahách pochybujete.
To tedy ano.
#reklama
