Rozhovor - V těžařské osadě Pyramiden na Špicberkách už téměř patnáct let nikdo nežije a zůstaly po ní pouze pracovní vybavení a industriální kolosy. Právě mezi ně se kapela Efterklang vydala, aby posbírala terénní nahrávky, které pak použila jako základ pro album Piramida. Projekt se jim nakonec rozrostl a vzešel z něj i audiovizuální materiál.
Ve čtvrtek 16. května přijede kapela do pražského Paláce Akropolis, aby živě představila alespoň písničky vzešlé z podivného prostředí.
Když v roce 2004 dánští Efterklang vydávali debutovou desku Tripper, často se na ně lidé koukali jen jako na další z množství kapel inspirovaných rozeklanými kytarovými eskapádami Sigur Rós, Explosions in the Sky nebo 65daysofstatic, obecně označovanými škatulkou post-rock. Přesto už tehdy jejich tvorba nabízela víc než jen melancholické klouzání po struno-smyčcových obláčcích a důmyslně se v strukturách ozývaly zvuky rozbitých počítačů.
S rostoucí popularitou kapela nijak neustrnula a ke glitchové elektronice začala přidávat orchestrální zvuk, jindy zase inklinovala k tradičnější indie-popové produkci s ozvěnami folkového písničkářství.
V kontinentální Evropě si začala budovat pevné postavení, což stvrdil i přechod od malé nezávislé značky The Leaf Label k veličině alternativní hudby 4AD. Právě u nich také vyšla aktuální nahrávka Piramida z podzimu 2012.
Z nahrávek posbíraných na Špicberkách udělali Efterklang samply a díky nim mohou být „nástroje" přítomné i při živých vystoupeních, kam by se obří palivové nádrže jinak nikdy nemohly vejít. Kromě toho jim dávají možnost psát skladby z jiného konce, než je tomu při běžné produkci písniček. „Když budeš všechny skladby dávat dohromady s kytarou, budou mít určitý zvuk, když přejdeš na piano, změní se to. Stejně to funguje s field recordings, nutí nás psát jinak," říká k tomu jeden ze zakládajících členů kapely Rasmus Stolberg.
Kromě field recordings, poslední desce a výletu na Špicberky jsme si v rozhovoru povídali také o hře s orchestrem, rozdílech mezi nezávislým hudebníkem a skladatelem vážné hudby nebo o cestách, jakými se Efterklang chtějí na budoucích nahrávkách vydat.
Aktuálně.cz: Jak se na vás ve 4AD dívali, když jste jim oznámili, že novou desku pojedete nahrávat někam do opuštěné těžařské vesnice na Špicberkách?
Rasmus Stolberg: Vůbec nic jsme jim neříkali. Jenom jsme jim poslali pohled, že nahráváme desku v opuštěném uhelném dole. Máme u nich absolutní volnost dělat si, co chceme. My jenom uděláme album a oni nám povědí: Jé, tohle je skvělé! Ne, abychom dělali tohle, tohle a tohle. Nijak nezasahují do našich plánů, jak dělat hudbu, vstupují jenom do samotného procesu vydávání.
A.cz: Váš film o nahrávání předchozí desky se jmenuje The Island, aktuální deska Piramida je situována do města Pyramiden na Špicberkách. Máte nějaké zvláštní zaujetí pro ostrovy?
Je to náhoda, ale všichni z kapely jsme vyrůstali na ostrově. Já a Markus jsme na mnoha dalších byli. Jsou svým způsobem fascinující, bývá to uzavřená komunita. Obzvlášť ty malé ostrovy jsou zajímavé. Dají se snadno prozkoumávat a zároveň můžou být velmi tajemné. Nikdy nevíš, co se na ostrově skrývá. (smích)
A.cz: Plánovali jste už od začátku v Pyramiden natočit i film?
Hlavním cílem bylo natočit album. Byli jsme zvědavi, zda by nemohl vzniknout také film, proto jsme pozvali dokumentaristu, aby jel s námi. Přijížděli jsme do Pyramiden s otevřeným projektem, ale říkali jsme si, že by bylo dobré mít to zdokumentované. Na místě jsme ale měli velké štěstí.
Když jsme procházeli kolem ruin a říkali si: Pane bože, to je samý odpad, objevil se zničehonic sedmdesátiletý Rus v kabátě. Ukázalo se, že v Pyramiden žil skoro třicet let. Pro něj to místo bylo ráj a řekl nám, že se do něj chtěl naposledy vrátit. Bylo opravdu zajímavé potkat někoho, kdo to místo miluje. Navíc se ukázalo, že tam celý život natáčel na osmimilimetrovou kameru. Dokonce měl sebou DVD, které nám dal, a záznamy na něm byly fascinující. Použili jsme jeho záznam, abychom vyprávěli příběh místa z doby, kdy ještě bylo funkční. Vyšlo to opravdu skvěle.
A.cz: Myslíte, že zvuky, které jste si přivezli z Pyramiden, jsou natolik unikátní, že byste je nebyli schopni získat jinde?
Myslím, že hlavní, co jsme tam objevili, byla inspirace. Náš výlet dal albu určitou náladu. Kdybychom jeli jinam, výsledek by asi zněl jinak. V zásadě se snažíme dělat hudbu, kterou slyšíme sami v sobě. Aby vznikla taková hudba, o které sníme, potřebujeme pomocné ruce, inspiraci. Pro kapelu je příjemné, když máme nějaký koncept, oproti tomu, když se tři lidé sejdou a budou si říkat: Hej, co tě teď inspiruje? Zahraj to na piano… Je skvělé mít projekt a sledovat, co z něj vzejde.
A.cz: Na místě jste hráli na množství předmětů, jejichž původní účel nebyla hudba, třeba obří nádrž na olej, kterou jste si pojmenovali Miss Piggy. Snažíte se jejich zvuky dostat na pódium i při živých vystoupeních?
Všechny nástroje hrajeme skrze klávesy, nasamplovali jsme si je. Nejsou sice reálné, ale nakonec jsou všechny na pódiu právě díky samplům. Stejně tak všechno na desce, každý elektronický zvuk vznikl z toho, co jsme tam nahráli. Ale bylo by skvělé jet turné s nástroji, jaké jsme měli k dispozici v Pyramiden. (smích)
A.cz: Nechali jste zvuky v původní formě, nebo jste s nimi dále pracovali?
Je to směs obou přístupů. Například ve skladbě Told to Be Fine jsme nahráli bicí linku na soupravu, na kterou jsme narazili v Pyramiden, a všechno ostatní s výjimkou vokálů je vytvořené z jediného samplu tamní skleněné lampy. Někdy použijeme jeden zvuk, jindy jen část. Prvních pětačtyřicet vteřin první skladby jsme zase nahráli na místě živě. Většinou jsme ale se zvuky ve studiu ještě hodně pracovali.
A.cz: Hodně pracujete s field recordings. Jak k nim při psaní skladeb přistupujete? Máte nejprve konkrétní zvuk a kolem něj vytváříte skladbu, nebo naopak?
Když najdeš hezký zvuk nebo prvek, klidně to můžou být dva nebo tři tóny, pak se s tím dá pracovat. Rádi takové tóny hledáme a generujeme k nim další tak, abychom mohli tyhle „podivné zvuky" hrát na klávesy. Pak je to jako hrát na piano, jenom s velmi odlišným zvukem. Teprve v tenhle okamžik můžeme skládat. Zvuk je pak natolik odlišný, že nás nutí dělat hudbu úplně jinak. Když budeš všechny skladby dávat dohromady s kytarou, budou mít určitý zvuk, když přejdeš na piano, změní se to. Stejně to funguje s field recordings, nutí nás psát jinak.
A.cz: Jedna z inspirativních myšlenek Johna Cage byla, že každý zvuk se může stát hudbou. Uvažujete o nich podobně a necháváte se inspirovat zvuky každodenního prostředí?
Jakmile začnete poslouchat, uslyšíte hudbu kdekoliv. Myslím, že v tomhle měl John Cage pravdu. Někdy si ji můžete vytvořit jen ve své hlavě, jindy ji vytvoříte tak, že ji uslyší i ostatní. Zvuky slyšíme všude kolem sebe a stejně tak všude kolem sebe slyšíme hudbu.
A.cz: Na field recordings jste desku Piramida vystavěli, ale první doprovodné živé koncerty jste odehráli s orchestrem. To jsou hodně rozdílné přístupy, jak jste k takovému rozhodnutí dospěli?
Je to jiný projekt. Když jsme začínali album připravovat, dostali jsme nabídku od opery v Sydney na projekt s jejich orchestrem. Rozhodli jsme se, že do toho nechceme jít hned, protože jsme se koncentrovali na nové album. Navrhli jsme proto, že světovou premiéru novinky bychom mohli mít se sydneyskou filharmonií. Řekli nám, že ano, že je to skvělý nápad.
Až poté nám došlo, že na albu moc nechceme používat strunné a dechové nástroje, nechtěli jsme znít tolik orchestrálně. Bylo pak příjemné mít vedle toho orchestrální projekt, mohli jsme do něj vkládat další nápady. Koncert vydáme jako živé album, takže budou k dispozici dvě verze nahrávky.
A.cz: S orchestrálním zvukem je spojena myšlenka určitého megalomanství. V Pyramiden jste byli devět dní, ale cestu jste připravovali devět měsíců a zvuky zpracovávali dalších devět měsíců.
Myslím, že jsme skromní megalomaniaci. Když dojde na ambice v dělání hudby, nikdy nikdo neřekne, že do toho nejdeme. Když má kdokoliv z nás kreativní myšlenku, posloucháme ho a snažíme se to zrealizovat.
A.cz: Když jste začínali, byli jste řazení po bok kapel jako Sigur Rós nebo Godspeed You! Black Emperor. Hovořilo se o tom, že rozdíly mezi nezávislým hudebníkem a skladatelem se začínají smazávat. Souhlasíte s tím a myslíte, že je to i váš případ?
Když se na to podíváme zdálky, myslím, že je v tom velký rozdíl. Když se podíváme blíže, ano, je tu spoustu nezávislých nebo experimentálních rockových kapel, které mají blízko k moderním skladatelům. Lidé se vzájemně sledují, ačkoliv je to úplně jiná scéna, a berou od sebe inspiraci. Svět klasické hudby potřebuje takové impulzy, aby zůstal relevantní, a to samé se týká rocku.
A.cz: Studio máte v Berlíně, ve městě vnímaném jako mekka současného nezávislého umění. Nepřemýšleli jste o tom využít jeho ulice jako zdroj field recordings a potenciální základ dalšího projektu?
Čtvrť, kde máme studio, je vlastně docela speciální a přemýšleli jsme o albu založeném právě na ní. Ale nemyslím si, že bychom se vydali touhle cestou. Byli jsme už jako kapela na spoustě míst, musíme jít někam, kde je to pro nás nové. Poslední deska je stejně tak o Berlíně jako o Pyramiden. Strávili jsme devět dní na Špicberkách, ale devět měsíců v Berlíně.
A.cz: Jaká je tedy ta nová cesta, kterou se plánujete vydat?
Myslím, že jsme na to už konečně přišli. Posledních několik alb vznikalo způsobem, že uděláme skicu a potom na songu pracujeme dalších devět měsíců. Nahráváme postupně bubny, kytary, vokály. Myslím, že teď sníme o tom, abychom dělali hudbu více spontánní. Abychom pohromadě strávili víkend a používali všechno, co je k dispozici, žádné několikanásobné přehrávání skladeb. Ještě jsme o tom nepřemýšleli detailně, ale směřujeme k tomu. (smích)
A nemyslím přístup jako k živému hraní, spíš něco abstraktního a experimentálního. Žádné bubny, basa, piano a kytary. Prostě studio, ve kterém se dějí divné věci.
