"Ty chceš nadčasovej song, já chci změnit hru / Jako moderní architektura, John Lautner kráčí tvým směrem," odsekává Dua Lipa v prvních verších aktuálního alba, když v titulní písni vzpomíná na jednoho z žáků architektonického vizionáře Franka Lloyda Wrighta.
Nejslavnější realizací Johna Lautnera je rezidence Elrod House usazená v kopcích kalifornského Palm Springs, kam z nedalekého Los Angeles migrují senioři za klidem a bohatí Američané ze severu za teplem. Elegantnímu sklobetonovému komplexu dominuje masivní disk evokující vesmírnou loď, jež právě přistála v poušti a zapnula režim maskování. Betonový talíř před příkrým kalifornským sluncem chrání otevřený obývací pokoj a bazén s výhledem na krajinu. Právě v něm se nedobrovolně vykoupal herec Sean Connery poté, co mu slečny Bambi a Thumper "nakopaly zadek" v bondovce Diamanty jsou věčné z roku 1971.
Byť deska Future Nostalgia může v úvodu znít jako další řadový pop a funk, Dua Lipa do těch několika slov vepsala veškeré ambice i nálady, s nimiž své druhé studiové album nahrávala.
Futuristická a organická architektura zde funguje jako symbol uměleckého díla, které si udrží hodnotu navzdory času, kvalitní stavba zároveň může vzniknout pouze s respektem k okolí. A pak jsou tu Bambi a Thumper - dvě sebevědomé mladé ženy, které se nebojí postavit ani agentovi s povolením zabíjet. Co na tom, že mu nakonec nejspíš padnou do náručí. Ve světě Jamese Bonda, kde ženy fungují především jako krásné doplňky ve vleku osudu, mají ambice se poprat.
Schopnost okamžité adaptace
Právě ambice britské zpěvačce albánského původu rozhodně nechybí. Zatímco většina teenagerů se v patnácti poflakuje venku nebo na internetu, Dua Lipa si vydupala americký sen na trase Priština-Londýn. Své rodiče, kosovské Albánce, tak dlouho přesvědčovala, že bude mít větší šanci dostat se na britskou univerzitu, pokud v Anglii vystuduje i střední, až ji tam pustili samotnou. Londýn pro ni neprobádaným územím nebyl, narodila se tam v roce 1995.
Lipovi utekli do britské metropole z válkou rozervaného Kosova o tři roky dříve a malá Dua, jejíž jméno v albánštině znamená láska, sledovala rodiče, jak v novém prostředí začínají od nuly. "Spoustu toho obětovali, abychom se měli lépe a já se cítila tak, že o nic nepřicházím," vzhlíží v aktuálním rozhovoru pro deník New York Times k rodičům, které viděla pracovat každý jeden den.
Ještě v Kosovu její matka působila jako právnička a otec se připravoval na kariéru zubaře. V Anglii si kolem pasu zavázali zástěry, přes den pracovali za minimální mzdu v barech či restauracích a po večerech studovali, aby se mohli posunout dál. Anesa Lipa je dnes zaměstnaná v cestovním ruchu a Dukagjin Lipa, zpěvák lokální kosovské rockové kapely Oda, povýšil svůj koníček na obživu a věnuje se hudebnímu managementu. Z velké části samozřejmě díky úspěchu dcery, která se v něm kdysi zhlédla.
Dua Lipa se od rodičů naučila houževnatosti a schopnosti rychle se adaptovat na nové podmínky. Zvláště druhá vlastnost je v přesyceném a internetem živeném showbyznysu k nezaplacení. Po návratu do Londýna zpěvačka prostě jen opakovala, co kdysi viděla u rodičů.
Vedle klasické školy docházela také do víkendové, rozjezd hudební dráhy živila dýšky z koktejlového baru, kde pracovala jako servírka, a ve volném čase bombardovala všechny myslitelné agentury demosnímky svých písní. Práce se sociálními sítěmi pro ni byla denní rutinou, zkoušela na sebe strhnout pozornost na YouTube i SoundCloudu, na Instagramu s přáteli založila podomácku řízenou talentovou agenturu.
Hlavní je vydržet
Internet může působit jako berlička ke slávě, stačí levný telefon a člověk své umění pár doteky obrazovky pošle do světa. Jenže právě kvůli tomu je on-line prostředí přehlcené balastem a šanci zaujmout mají pouze ti se skutečným talentem a výdrží.
Receptem na úspěch není ani samotný Londýn. Dua Lipa rodičům lehce zamlčela, že do epicentra showbyzynysu se vrátila hlavně kvůli snu o slávě - tamní konkurence je ale tak obrovská, že manažerům dává nepříjemně velký prostor pro manévrování a skrze jejich síto projde málokdo.
V talenty saturovaném prostředí Lipa došlo, že si musí určit konkrétní cíle a držet se jich. Klišé z motivačních seminářů se ukázalo jako chytrý tah. Lipa se začala soustřeďovat na agentury, které dávají prostor mladým umělkyním, nejdřív se dostala k managementu Lany Del Rey, následně ke smlouvě s vydavatelstvím Warner. Tomu chyběly výrazné zpěvačky, které by mohly obstát proti hvězdám typu Lady Gaga, Katy Perry nebo Rihanna. A to všechno si mladá Dua Lipa moc dobře uvědomovala.
Pryč od zlého
Dnes vlastní dvě sošky Grammy, před dvěma lety získala jako první žena v historii pět nominací na Brit Awards, dvě proměnila a v dalším ročníku přidala ještě jednu. V roce 2017 byla nejstreamovanější umělkyní na světě. V průběhu pár let se zařadila mezi britské umělce, jako jsou Ed Sheeran, Adele nebo Sam Smith, kteří ve druhé polovině desátých let pomohli vrátit globální hudební průmysl po 20 letech ztráty do černých čísel.
Jenže každý úspěch je třeba něčím vykoupit. Zatímco rozhovor, který Dua Lipa vedla s britským deníkem Guardian před dvěma lety, se jmenoval "Pop musí být zábava, nemůžete se rozčilovat nad každou drobností", v titulku aktuálního interview už říká: "Musíte být ze železa, aby na vás všechna ta slova nedolehla." Nemyslí tím jen sekce komentářů internetových médií, které jsou tradičně toxickým prostředím. Když loni získala Grammy za objev roku, někteří měli pocit, že si ocenění nezaslouží, protože byla přece objevena dávno. Té nepřejícnosti najednou bylo až příliš.
"Jednu dobu mi všichni přišli tak zlí, že když mě někdo poznal na ulici a řekl, jak se mu líbí to, co dělám, hlavou mi proletělo: 'Pane bože, takže ne všichni mě nenávidí'," říká v novém rozhovoru pro Guardian. Právě proto desku Future Nostalgia pojala jako únik z každodenní reality.
Co se hudební inspirace týče, obrátila se do minulosti a vytáhla alba umělců, jimiž se bavila během dospívání - Prince, Madonny, Gwen Stefani, Jamiroquai nebo kapel Blondie a Moloko.
Útěky od reality jsou v populární hudbě osvědčené už téměř století. Mezi nejpopulárnější písně třicátých let minulého století, během nichž svět svírala bída finanční krize, patřily křepčivé jazzové standardy Glenna Millera nebo horečnatý swing Bennyho Goodmana. A zatímco v roce 2008 světové burzy soutěžily v synchronizovaném padání, rádia omílala hédonistické hity jako Just Dance od Lady Gaga nebo Don't Stop the Music od Rihanny.
Postmoderní koláž
Jenže eskapismus na Future Nostalgia není cynický ani podvědomý, spíš plánovaný a poučený. Pokud Dua Lipa v době eponymního debutu platila za nadějnou a ambiciózní zpěvačku, masivní úspěch jejího šestého singlu New Rules ji v létě 2018 vystřelil do první ligy.
V klipu, který na YouTube nedávno překročil dvě miliardy zhlédnutí, kráčí po vodě jako Ježíš a na prstech ruky počítá pravidla, jichž je třeba se držet po rozchodu. Místo spílání a pláče pořádá dívčí dýchánek ve stylovém hotelu. Bolestivý konec vztahu mění v zábavu.
Na novém albu osvědčenou formuli neopakuje, raději zpívá o spokojeném vztahu, nejspíš inspirovaném tím reálným, který má s modelem Anwarem Hadidem. Přesto se drží role silné ženy, jež se nebojí pohrozit pěstmi. "Vím, že nejsi zvyklý na alfa ženy / nezáleží na tom, co děláš, dostanu to i bez tebe," vykresluje svůj vztah k mužům a mezi řádky i hudebnímu byznysu. Na dílčí ústupky byla schopna přistoupit pouze za předpokladu, že ji dovedou k většímu úspěchu, a tedy i tvůrčí svobodě.
Future Nostalgia je postmoderní koláží, která míchá zvuky minulosti tak, aby zněly jako z budoucnosti. Zpěvačka album popisuje jako organizovaný chaos. Nahrávka tepe funky a diskem, téměř nezpomaluje. Písně jsou jako šité pro velká pódia, texty psané tak, aby se v nich mezi tanečky v upnutých šatech mohla nadechnout.
Občas Dua Lipa frázuje až rapovou kadencí, právě hip hop byl její první hudební láskou. První koncert, který kdy viděla, odehráli rapeři Method Man a Redman, podruhé šla na 50 Centa. I díky tomu její taneční písně o vztazích mezi ženou a mužem dostávají nekompromisní výraz.
Jistý náznak sentimentu lze zaslechnout ve skladbě Love Again. "Myslela jsem, že jsem z kamene / Strávila jsem tolik nocí jen sama se sebou / … / Tys mě ale zase přiměl se zamilovat," popisuje osud žen, které zas a znovu - stejně jako ve filmech o agentu Bondovi - padají mužům do náručí, přestože tuší, že budou zapomenuty.
Naštvanou melancholií hraje také závěrečná píseň Boys Will Be Boys, v níž Dua Lipa s dětským sborem promýšlí známou frázi. Zatímco chlapci mohou být divocí, neurvalí, nebo dokonce agresivní - protože to přece patří k jejich naturelu -, děvčata chodí domů ještě za soumraku a klíče si skládají mezi klouby prstů. Co kdyby nějaké ty "chlapce" potkala. Takže zatímco kluci zůstávají kluky, dívky dospívají v ženy, zpívá Dua Lipa v závěru alba. Pro někoho je to sexismus naruby, pro jiné prožitá realita.
Nakročeno ke hvězdám
Dua Lipa je posedlá plánováním. Když byla dítě, její otec po bytě nacházel papírky s několika body: vstát, nasnídat se, dodělat domácí úkoly. Lipa je tou, která zařizuje rezervace v restauraci, když jdou s přáteli ven. Jenže veškeré plány kolem vydání Future Nostalgia padly s pandemií nového koronaviru.
Místo opulentní PR akce s konfetami a šampaňským, která by popové nahrávce tohoto formátu slušela, zpěvačka uvedla nové album streamem přes Instagram s jednoduchým make-upem na obličeji. Navíc z bytu pronajatého přes Airbnb, ten svůj totiž po návratu ze zahraničí našla vytopený.
Zatímco Lady Gaga nebo Sam Smith vydání nových desek vzhledem k současné situaci odložili, Dua Lipa chtěla fanoušky v izolaci potěšit a nahrávku pustila do světa o dva týdny dříve. Byť roli sehrál také fakt, že část nahrávky předčasně unikla na internet. Nezdá se ale, že by jí to nějak uškodilo. Do amerického žebříčku vstoupila ze čtvrté příčky, v britské hitparádě ji o první místo připravili 5 Seconds of Summer, v Česku je na špici.
Ve všem tom perfekcionismu může Dua Lipa působit jako skvěle naprogramovaný stroj na úspěch. Její hudba nehraje temnými náladami jako produkce Billie Eilish nebo Lany Del Rey, místo obnažování emocí si důsledně pěstuje image silné ženy, která dostane, co chce, a ráda se baví. V písních zpívá stejně jako mluví, takže její jazyk působí přirozeně.
Problémy kolem vydání Future Nostalgia ale poodkryly její tvář pod make-upem celebrity. Internetové streamy prakticky nedělá a při tom jednom váhala, zda si vede dobře. Pochybnosti přitom do její image vůbec nezapadají. Ve výsledku však jen zopakovala to, čemu se učila od dětství - rychle se přizpůsobit nové situaci a jít dál.
Future Nostalgia hru showbyznysu nepřepíše, jak by si autorka přála v úvodu nahrávky. Na to je až moc retro. Zda její tvorba ale obstojí podobně jako architektura Johna Lautnera, ukáže čas. Nakročeno k tomu má.
Dua Lipa: Future Nostalgia
Warner Records 2020
