Praha - Obyčejní kluci, co hrají neobyčejně obyčejnou hudbu, nalákali do pražské O2 Arény dav patnácti tisíc lidí, kteří se vypravili na koncert prosti módních výstřelků nebo jakýchkoliv výraznějších stylizací.
Žádné výrazné rockerské typy, žádné divoké módní kreace ani pro tuto příležitost pečlivě vybrané účesy. Společným jmenovatelem je nenápadnost, civilnost. Typickým fanouškem Coldplay jako by v Česku byl kancelářský třicátník, sváteční milovník kultury, který vyrazí jednou za rok na Hřebejka a Coldplay pro něj představují přesně tu kapelu, za kterou má smysl dát více než tisíc korun.
Chris Martin si z norského Osla přivezl jemné nachlazení, zrušil kvůli tomu odpolední rozhovory a zvláště ze začátku vystoupení bylo znát, jak je jeho proslavený falzet nejistý. Přesto působil uvolněně a ačkoliv pěvecky koncert spíše protrpěl, na jeho tváři přenášené dvěmi velkými plátny do všech koutů sálu bylo znát, jak si ho užívá.
| Čtěte také: Coldplay překonali sami sebe, a zůstali přitom sví Coldplay vedou nominace časopisu Q Spořádaní Coldplay jsou všude první |
Hned úvodním trojhmatem Violet Hill, Clocks a In My Place si Coldplay získali nadšené obecenstvo, které poslušně hlaholilo zprofanované melodie. Zmasírováno rozhlasovým vkusem později až příliš okatě dělilo svou přízeň mezi skladby, které notoricky zná, a ty, které hitparády neprovětraly.
Což je škoda, protože třeba noisovými plochami ozvláštněná 42 patřila k vrcholům celého koncertu a zároveň byla asi nejchladněji přijatá. Byl to jeden z momentů, kdy se Coldplay odhodlali odklonit od uhlazeného zvuku a zpozornělou arénou se neslo nervní kytarové vazbení.
Kostru vystoupení tvořily skladby z vyvedeného posledního alba Viva La Vida; kupodivu se Coldplay rozhodli upřednostnit šest let starý albový vrchol A Rush of Blood to the Head namísto sice komerčně úspěšné, ale hudebně vyprázdněné desky X&Y, ze které vybrali neopomenutelnou Fix You nebo Speed Of Sound.
Tu od velmi podobné Clocks dělilo jen pár minut, které jasně ukázaly, jak moc úporně se při Speed of Sound snažili Coldplay napodobit osvědčený hitový model, ale výsledkem je jen křečovitá nápodoba. Právě tento moment i kvůli selhávajícímu hlasu Martina patřil k nejslabším.
Z A Rush of Blood to the Head kapela fanouškům dopřála do jakéhosi psychedelického techna překopanou God Put A Smile Upon Your Face (bohužel, na originál s geniální basou Guy Berrymana nemá ani náhodou) nebo hymnické rockování Politik.
Když pak došlo na Scientist, kapela si definitivně podmanila publikum: přesunula se totiž na jeden z ochozů, kde ji obklopena fanoušky odehrála v akustické verzi, a přidala i Death Will Never Conquer, při které si zmožený Martinův hlas odpočinul a baladu odzpíval za bubny bezchybný Will Champion.
Pražská show přinesla přesně to, co od vystoupení Coldplay lze čekat - tedy cosi jako orgie normálnosti. Kapela stavící na odiv svou nerockerskou skromnost, jejíž frontman namísto nekonečných večírků mudruje o udržitelném rozvoji a ekologii, se Praze předvedla ve slušné formě.
Ačkoliv ne vše, na co sáhli, se povedlo, dostalo se jim bouřlivé odezvy právě díky civilnosti a nenucenosti, se kterou kapela prodávající desky po desítkách milionů zrušila bariéru mezi pódiem a hledištěm.
Když pak jako předposlední přídavek burácela O2 Arénou přelomová Yellow, bylo jasné, že Coldplay právě splnili poslední podmínku k tomu, aby obecenstvo odcházelo spokojeno. Zaznělo vše, co mělo; sázka na jistotu opět vyšla.
A Coldplay jsou úžasnou sázkou na jistotu. Rodiče se nemusí bát, že děti při téhle hudbě zvlčí, dramaturgové rozhlasových stanic se nemusí bát, že při Coldplay někdo přeladí na jinou stanici a hudební kritici mají jistotu, že tahle kapela i ve svých nejhorších momentech dosahuje velmi slušné úrovně.
Všeobecný konsenzus a spokojenost jakoby prodchly O2 arénu, kterou se před začátkem valily mexické vlny a ke konci ji zaplavily tisíce tančících světýlek z mobilních telefonů.
Na sázkách na jistotu není v zásadě nic špatného. Střední proud určuje vkus desítek milionů lidí a stimuluje alternativní a okrajové hudební proudy - už jen tím, že je zapracovává a využívá. I když je mainstream o krok pozadu za podhoubím a na hony vzdálen ambiciózním experimentům, tvoří pojítko a hledá toho nejspolečnějšího jmenovatele srozumitelného po celém světě i těm, kdo hudební scénou nežijí.
V případě Coldplay lze hovořit o tom, že svět hudebního mainstreamu - svět pověstný svou úzkoprsostí, vystrašeností a konzervatismem - posouvají dál a kultivují.
Pondělní koncert dokázal, že i pro sváteční konzumenty kultury lze skládat důmyslnou a nikterak hloupou hudbu, která dá na chvíli "normálnosti" přesáhnout do výjimečnosti. Věřte nebo ne, i to je umění.
