reklama
 
 

Bonus si na Náměstí Míru postavil vlastní scénu

7. 12. 2011
Foto: Aktuálně.cz
Nová deska je syntéza dosavadního směřování
Doporučujeme

Recenze - „Moje jméno Bonus aka Božan aka Unabomber aka Martin Tvrdý, yeah a moje pravý jméno Martin Hůla," deklamoval Bonus (aka Bourek) na svém druhém EP Inkognito. Znělo to možná absurdně a schizofrenně, ale s ohledem na jeho hudební historii to dávalo smysl.

Bonusovo nejnovější album Náměstí míru ovšem nepřináší další krok k rozkladu osobnosti, naopak jednu silnou osobnost definitivně vytváří - a potvrzuje pověst jednoho z nejkreativnějších umělců, pro kterého jsou přitom nahrávky spíš zastávky na cestě.

V kategorii Alternativní scéna dostal M. H. s hardcore/punk rockovou kapelou Ememvoodoopöká Anděla („dva nula nula pět, máma brečela"). S popovými Sporto prošel přerodem od anglicky zpívaného „prázdného" popu v česky zpívaný - a tím pádem trochu paradoxně taky konečně doceněný - „uvědomělý" pop.

Kontext sebe samého

Jako Bonus začal experimentovat s rapem jakožto nástrojem přímočarého vyjádření, přičemž na koncertech zapojoval Plug & Play - „kapelu, co šla jinou cestou". A mezi tím ještě založil „recyklační" skupinu Komunisti, která předělává klasiku české hardcore a crust scény i samotného Bonuse.

A přitom mu vlastně pořád chybí kontext, který by přesahoval jeho samého. Sám by u nás rád viděl ne esteticky, nýbrž politicky formovanou scénu, která by se identifikovala na základě přesvědčení či principu - ale ironií hned v textu prvního tracku na novém albu existenci něčeho takového vylučuje („Když říkám scéna, tak myslim trika s kapelama, esemesky, že nejdu, ale jsem tam s váma, když říkám scéna, tak klikám ,líbí se mi' a všechno, co mám, je pevný připojení."). 

Snažit se ho do nějaké takové scény zařadit by bylo jako nabírání vody cedníkem. Stejně tak narazíme, kdybychom se řídili měřítkem estetickým. S deskou Náměstí Míru přišel částečný odklon od původního hiphopového směřování a je těžké o něm mluvit v rámci nějakého žánru. Jakkoli se sympaticky jeví jeho vlastní kategorie flow-fi, použitelná není o nic víc než cokoli jiného.

Když vezmeme v potaz důraz na textovou složku, skoro by se nabízelo označit ho prostě jako písničkáře. Jenomže to v našich končinách příliš zavání na jedné straně Nohavicou a na druhé dalším Tomášem Klusem. A co v podstatě synonymum singer-songwriter, byť je světový kontext tohoto slovního spojení taky irelevantní? 

Nebylo by nakonec lepší se na to rovnou vykašlat? Samozřejmě že ano. Pro Náměstí míru je zásadní především onen kontext osobnosti, neboť do jisté míry představuje výsledek synteze hudebního vývoje Martina Hůly.

Chlápek s kytarou

Na základě - z pohledu autora této recenze poněkud pomýlených - rad ze strany publicisty Michala Nanoru (v bookletu uvedeným pod položkou „navigace") zapomněl Bonus na to, že je „jakoby producent nebo tzv. studiovej kouzelník" a jako „chlápek s kytarou v podchodu na nádraží" složil všechny songy akusticky s klavírem a kytarou.

Další produkce už probíhala metodou charakteristickou pro elektronickou hudbu - nahrávání a skládání smyček, přimíchání ruchů. Dohromady to včetně příspěvků od hromady hostů složil producent Gaex a výsledek je navýsost eklektická záležitost.

První dvě skladby - vtipně pojmenovaný, typicky bonusovsky (sebe)reflexivní otvírák Poslední track a podobně laděný Odysseus - představují rappera Bonuse, jak ho známe z předchozích nahrávek. Vyloženě rapovaných pasáží ale obecně ubylo a dá se říct, že fungují právě jako odkaz na jeho předchozí tvorbu - např. střední část songu Že budu šťastnej evokuje starší tracky jako Šest písmen nebo Epitaf.

Třetí v pořadí, folkotronická skladba To není s tklivými houslemi Barbary Barros už ale ukazuje, jak moc a kam všude se Bonus posunul. Že si přestal lámat hlavu žánrovými otázkami a podřídil se požadavkům konkrétní skladby na atmosféru a funkčnost. Díky tomu se projevila i zatím netušená zákoutí jeho potenciálu - to platí nejvíc pro „folkové" momenty, jako jsou třeba Životopisy s hostující Johanou Švarcovou z Kazet.

Přednes v Okovech, který se pohybuje na hranici zpěvu a deklamace, zase odkazuje k jednoduché melodičnosti (či melodické jednoduchosti) Ememvoodoopöká. Podobně jsou na tom i skladby Co zbylo z revoluce či Kyslík - u té jsou ostatně Emems uvedeni jako autoři hudby.

Ke Sporto váže Náměstí míru především metoda vzniku a „elektroakustické" vyznění, na Komunisty tu narazíme v tendencích k reinterpretaci. Píseň Slova a věty (originál od Havana Klub) vytahuje na světlo textově nehorázně efektní song, který by jinak upadl v zapomnění, Jak málo nám stačilo si zase bere kousky z písně Málo od ústecké kapely Houpací koně, jež obaluje výstižným a přímočarým, (v pravém slova smyslu) epickým komentářem.

Čtěte také:
Rapper Bonus posílá srdečné pozdravy z konce světa
Trio Sporto: Cédéčko není seriozní médium
Sporto: Konečně nejsi odkázaný na hudební trendy

Cit pro text je ostatně nejsilnější Bonusovou devizou a na Náměstí míru to vynikne o to víc, že se mu tady daří kombinovat a propojit okruhy, jimž se věnoval v minulosti. Jeho texty by se daly rozdělit na ty, které se věnovaly „velkým", tj. společensko-politickým tématům, „malým", tedy osobním tématům - a pak také těm „středním", kulturním. Ty se dotýkaly právě fenoménu jakési nedefinovatelné scény a sem patří i autorovy (sebe)reflexivní komentáře.

Jasný postoj

Na Náměstí míru už není tak explicitní, což může být někdy ke škodě věci, ale na druhé straně to znamená, že se do jisté míry zbavil chvílemi trochu odrazující charakteristiky, která by se dala s lehkou nadsázkou pojmenovat jako levičácké straight edge mirkodušínovství.

Rozhodně ale Bonus nepřišel o hloubku - u nás na jakékoli „scéně" neslýchanou. Nebojí se ona velká témata lakonicky a výstižně pojmenovat ani k nim zaujmout jasný postoj; a když už se pustí do něčeho osobního, je to skutečný prožitek, nejen plácání v louži slz, slin či potu.

Nejde o to, že by u nás nebyli dobří textaři. Z  hip hopu tu máme Kata z Prago Union, což je bezesporu mistr slova, nebo zatraceně vtipného Jamese Colea. Bonus je ale výjimečný minimálně v tom, jak v podstatě jednoduchými prostředky dokáže zapůsobit. Jeho vlastními staršími slovy: „Tohle je, brácho, dej mi beat, mám něco a chci to říct."

Možná tu čtenáři chybí jeden podstatný rys - skutečná kritika Náměstí Míru, která by patřičně zvážila všechna pro a nezapomněla na nějaká proti. Názor této recenze je ale ten, že chybky (navigačního charakteru, řeklo by se) nejsou příliš podstatné.

Tedy ne že by nebylo co zmínit a ne že by se člověk bál „dělat [Bonusovi] psychologa" a být „v jednom kritik, producent i stínovej zvukař". Podstatnější je však uvědomit si, že tady máme skutečnou osobnost, která si zaslouží pozornost. Ne zbožšťování, ne kult. Bonus není dokonalý; je jen dokonalejší než druzí. Lidí jako on bychom potřebovali víc. A to z něj dělá vzor - ať už se mu to líbí nebo ne.

autor: František Reismüller

reklama
reklama
reklama
Komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama