O největší události světového popu se vloni postaraly ženy. Ještě v zimě všechny zaskočila Olivia Rodrigo, když bez jediného koncertu zbourala žebříčky a do mainstreamu vrátila kytary z 90. let minulého století. Billie Eilish vydala očekávané pokračování svého debutu, o titul nejpopulárnější teenagerky světa nicméně přišla, když v polovině minulého měsíce oslavila dvacátiny.
Lana del Rey nahrála svou nejintimnější desku, ve velkém se pod světla reflektorů vrátila Adele, jejíž album 30 se nepřekvapivě stalo nejprodávanější nahrávkou roku. Taylor Swift pak přepisovala rekordy, aniž vydala cokoliv nového: stačilo znovu natočit starší tituly Fearless a Red, aby se vyvázala ze smlouvy s bývalým vydavatelstvím, a poslat do hitparád desetiminutovou verzi singlu All Too Well.
Další hitmakerka Lorde na sluncem zalitém albu Solar Power dala průchod eskapismu, skvělou desku vydala také Tori Amos, která o údělu žen v mužském světě začala zpívat už před 30 lety.
Všechna ta alba měla cosi společného: jejich autorky vyprávěly o sobě. Místo aby nahlížely na svět, psaly niterné a osobní texty. A pokud nepočítáme debut dravé Olivie Rodrigo, byla z nich cítit i jistá únava ze statusu celebrity. Jako by zpěvačky už nechtěly psát další globální hity, protože jim sláva jednoduše přerostla přes hlavu. Adelino album neobsahuje žádný lamač hitparád typu Hello nebo Chasing Pavements, novinka Billie Eilish komerčně skončila hluboko pod očekáváním. V její pozici ale pár milionů neprodaných nahrávek nic neznamená, Eilish je "šťastnější než dřív" i bez nich.
Rok symbolicky uzavřela Američanka Laura Pergolizzi známá pod zkratkou LP. Mezi ostatní příliš nezapadá. Už kvůli nižší míře popularity - na úspěch v anglicky mluvících zemích totiž stále čeká.
Díky čtvrtému album Lost on You se před šesti lety stala akorát hvězdou na evropském kontinentu a v Rusku, kde fanouškům předloni poděkovala nahrávkou Live in Moscow pořízenou v sále pro 6000 lidí. A zatímco většina zmíněných zpěvaček se prosadila už během dospívání, LP uspěla až po třicítce.
Vlasy na Dylana
Narodila se irské matce a italskému otci, přezdívku dostala v bistru, kde si v osmnácti přivydělávala jako servírka. Jedna Laura už tam pracovala, téhle proto kolegové začali říkat LP a už to s ní zůstalo.
Hudbou byla fascinovaná od dětství, částečně i proto, že rodina ji k tomu nevedla - otec je právník, bratr neurochirurg. Talent nicméně zdědila po matce, jež byla operní pěvkyní. Zemřela, ještě když Laura Pergolizzi chodila na střední školu. Poté se budoucí zpěvačka přestěhovala do New Yorku se snem o hvězdné kariéře.
Na internetu jsou k nalezení písně její tehdejší kapely Lionfish, v roce 2006 zaujala hledače talentů na americkém festivalu South by Southwest. Její první dvě alba propadla, do středního proudu poprvé pronikla až s písní Love Will Keep You Up All Night, ale ne ve vlastním podání: z firemního katalogu si ji vybrali producenti lehce přestárlého boy bandu Backstreet Boys, který ji roku 2007 zařadil na album Unbreakable.
Když totéž později udělaly zpěvačky Rihanna, Christina Aguilera nebo Cher, písně LP se staly slavnějšími než ona.
Změnil to až singl Lost on You z roku 2015, dodnes její největší hit. Na službě Spotify má víc poslechů než devět jejích jinak nejhranějších písní dohromady. Ve skladbě o spalující lásce citlivě spojila akustický zvuk ukulele s tanečním beatem a rockovou estetikou, předvedla nejpřitažlivější polohy svého hlasu a konečně zúročila léta psaní pro hvězdy.
Publikum okouzlila také výraznou, přesto nenucenou vizáží. Pro rozčepýřené kudrlinky kdekomu připomínala Boba Dylana v jinošských letech, vojenské kabáty s výložkami se zdály jako vytažené ze šatní skříně Freddieho Mercuryho, androgynní postavou jako by odkazovala na Davida Bowieho ze 70. let minulého století. Jiným jistou nadpozemskostí evokovala Prince.
Jako by LP mohla být, kýmkoliv si posluchači přáli. Na svět hleděla se sebevědomým úšklebkem, na první pohled nebylo zřejmé, zda jde o muže, nebo ženu, navíc se vynořila takřka odnikud. To všechno kolem ní vytvořilo přitažlivou auru tajemství.
Tekutá doba
V jejích písních se potkává mainstreamová řemeslnost s rozbouřenými emocemi. Ty ostatně symbolizuje plachetnice, kterou má vytetovanou na hrudi. LP se nebojí velikášských popových gest, což je zřejmé už z první písně nového alba nazvané When We Touch. "Když se dotkneme, vzpomenu si, jak moc jsi mi chyběla," zopakuje párkrát do jemného klavíru, načež frázi rozvine a do omračujících úderů se položí veškerou silou hlasu. Začátek desky evokuje mši pomyslné církve vyznavačů žánru synth-pop.
"Věděla jsem, že když budu jen ta kočka, co jednou za čas napíše poprockovou skladbu, nic si nevydělám. Takže jsem se pokusila rozšířit záběr," vzpomínala LP v nedávném rozhovoru pro časopis Glide na roky, kdy začala rozvíjet rukopis.
Ten kromě pragmatismu odráží také realitu doby postžánrové, v níž si hudebníci berou z každého stylu, co se jim zrovna hodí. Nechuť ke škatulkování ale může stejně tak reflektovat únavu z neustálého definování a obhajování - ať už žánru, sexuální orientace, barvy kůže nebo identity.
Album Churches je podobně tekuté jako doba, v níž žijeme, a LP na něm proplouvá potenciálními stadionovými hity. Tančí v reggaetonovém rytmu, bere si ze soulu a gospelu, inspiruje se country, dojímá se v intimních písních.
Díky koncertní pauze měla víc času na práci a je to slyšet - na kytaru, basu, bicí vrství další nástroje, ozvěny a filtry, takže poslech místy skutečně evokuje světlo zlomené skrz barvenou vitráž.
Atmosférou nahrávka připomíná potemnělý taneční parket, z jehož mlhy vystupuje výrazný a rozpoznatelný hlas. Studiové triky dnes dokážou ledacos, v případě LP je ale dobré připomenout, že s Freddiem Mercurym nesdílí pouze slabost pro bytosti stejného pohlaví a vojenské uniformy.
Ne že by měla podobnou barvu, rozsah a síla jejího hlasu přesto fascinují. To jistě dosvědčí kterýkoliv návštěvník jejích vyprodaných pražských koncertů nebo vystoupení na Colours of Ostrava. Tam se LP letos 15. července vrátí jako jedna z hlavních účinkujících.
Tancovačka u bazénu
Newyorská zpěvačka se netají ambicemi rozšířit své publikum a občas neodolá nutkání napsat tuctový hit. Popěvek "la la la la" v One Last Time až nepříjemně připomíná kolektivní veselice u bazénů hotelových letovisek, jistou šlágrovitostí dokonce může evokovat Němce skotačící na pivních slavnostech. Nezachrání ho ani text "ty jsi byl básník, já byla báseň / ale byl jsi můj, byl jsi svůj?". Vzhledem k refrénu lze předpokládat, že jde o úlitbu početnému publiku ve Španělsku, případně našim západním sousedům.
Tancovačka naštěstí uplyne striktně rádiovou stopáží lehce nad tři minuty, následující My Body naopak patří k vrcholům alba. Tepe gospelovou energií a spirituální vyznění nechá vyniknout hlasu LP. "Každý tak trochu někoho potřebuje," burácí v působivém finále a jakkoliv je ta hláška v populární hudbě obnošená, zde hraje životem. V tomto žánru zamaskovat nedostatek talentu nelze.
LP na albu Churches samozřejmě nevnímá kostel v terminologii církve. Pracuje s ním jako s metaforou pro místo prosycené láskou, jež může pramenit odkudkoliv.
"Když vidím velkou katedrálu, myslím na všechny, kteří ve jménu svatých a bohů trpěli," artikuluje svůj vztah k organizované víře v titulní písni a do jemné, akustické kytary přikládá vlastní vizi náboženství: "Můj chrám jsi ty, můj chrám je láska, můj chrám obsahuje vše nad námi / Nikdo neklade otázky, nikdo nesoudí / Můj chrám jsi ty a vždy jsi byla / Můj chrám je láska."
Na albu promlouvá zobecňujícím jazykem populární hudby, který je jí vlastní. Neštítí se klišé, snaží se posluchačům vpít pod kůži. Od úspěchu singlu Lost on You se stala významnou osobností androgynní hudby, kulturních válek se však dotýká spíš letmo.
V rozhovorech například upozorňuje, že v některých zemích coby žena nesmí vkročit do svatostánku, aniž by si zakryla vlasy. V nové písni Goodbye pak zpívá: "Podtext je komplexní / A na konci máme prostě všichni ten samý sex." Jenže tamtéž pak dodá "Milovala jsem ji a ztratila jsem ji / A nevím proč", s čímž se dokáže ztotožnit kdekdo.
Ta sdělení mohou působit banálně a nekomplikovaně, i proto je na Churches pár hitů, které by mohly navázat na úspěch v Evropě a Rusku. LP zkrátka dál točí kosmopolitní pop, za jehož poslech není třeba se stydět.
Album
LP: Churches
PIAS 2021
