Recenze: 50 odstínů modři. Lana del Rey vydala své nejsmutnější album

Ondřej Horák Ondřej Horák
1. 11. 2021 11:35
Americká zpěvačka Lana del Rey si nárokuje právo smutnit, právě vydala svou nejosobnější nahrávku nazvanou Blue Banisters. Jednu píseň dokonce napsala se sestrou a otcem. Místo fantazií o „staré dobré“ Americe předkládá střípky ze svého života. Místy zpívá falešně, na osmém albu si ale už nemusí nic dokazovat a je jí jedno, co si kdo myslí.
Lana del Rey na snímku z předloňského koncertu ve Španělsku.
Lana del Rey na snímku z předloňského koncertu ve Španělsku. | Foto: Shutterstock

„Co kdyby se někdo zeptal Picassa, jestli by nemohl přestat smutnit? / Nikdy bychom se nedozvěděli, kdo byl a kým se stal,“ zpívá Lana del Rey do břinkavé klavírní etudy Beautiful. S odkazem na umělce, který několikrát změnil pohled lidstva na malbu, šestatřicetiletá Američanka odmítá kritiku, že by její tvorba byla monotónní a nudná. Album Blue Banisters nejspíš vydala tak trochu natruc všem, kteří tvrdí, že dokáže pouze zasněně poplakávat.

Lana del Rey, vlastním jménem Elizabeth Woolridge Grantová, už přes deset let ztělesňuje proměnu popu, do nějž začala na přelomu nultých a desátých let zhusta prosakovat melancholie.

„Posmutnění“ populární hudby lze odezřít z pohledu do hitparád a potvrzují ho i data. Před třemi lety vyšla studie, během níž výzkumníci University of California analyzovali půl milionu písní z let 1985 až 2015. Na základě nálady, tanečnosti a textů konstatovali, že „štěstí“ a „světlost“ v hudbě nahrazuje melancholie.

Smutek se stal novou estetikou popu a jedním z prvních symptomů byl v roce 2011 singl Video Games od Lany del Rey. Nečekaný úspěch nicméně zpěvačku nijak nerozveselil, podle Blue Banisters spíš naopak.

Postupně rozvíjela fantazie o „staré dobré“ Americe coby kontrapunktu k hektickému a odosobněnému životu 21. století. Zatímco její posluchači ve virtuálním prostoru prožívají své první lásky i rozchody, sledují seriály, nakupují oblečení a objednávají si jídlo, postavy ze světa Lany del Rey se pomalu topí ve „skutečných“ emocích.

Nyní ve svém usebrání zašla nejdál, Blue Banisters je nejtklivější položkou její diskografie. Jako hlavní výrazové prostředky zde slouží hlas a piano, většinu písní doprovází okázalé, přesto nepatrné orchestrace. Dechová sekce, smyčcové nástroje i syntezátory bývají jen naznačené. V mixu jsou často umístěny tak hluboko, že není jasné, zda skutečně hrají, nebo si je posluchač jen představuje.

V nejkomornějších pasážích alba se Laně del Ray daří navodit efekt podobný tomu ze záznamu klavírního recitálu Idiot Prayer, při němž Nick Cave hledal nové tvary starých písní. Většinu skladeb odehrál uprostřed prázdného sálu na jediný pokus, občas na klaviatuře sáhl vedle, jindy mu uskočil hlas, na nahrávce zůstalo vše. Blue Banisters působí podobně organicky, až ledabyle, přestože je pod ní kromě autorky podepsáno dalších osm producentů.

Titulní skladba z alba Blue Banisters. | Video: Interscope Records

Dala jsem ti všechny prachy

Podivný klid občas naruší nečekaný prvek, nutno dodat, že příjemně. Poprvé stoickou hladinu nahrávky pročísne intermezzo v podobě instrumentální skladby The Trio, v níž trapový beat podkresluje sample kompozice Ennia Morriconeho z westernu Hodný, zlý a ošklivý. Nejspíš jde o vzpomínku na album Born to Die z roku 2012, kdy se producenti snažili omladit staromilské písně Lany del Rey trendy postupy.

Mezi procítěnými klavírními kusy taková vsuvka funguje jako letmá halucinace, deska je však psychedelická spíš formou než obsahem. V závěru písně Living Legend například zpěvačka nechala svůj hlas zkreslit natolik, že připomíná elektrickou kytaru nebo foukací harmoniku. Na konci If You Lie Down With Me se rozvine květnatý dechový part evokující zakouřený bar v New Orleans před cirka sto lety. Tuhle píseň napsala Lana del Rey už v roce 2013 se svým tehdejší přítelem, skotským muzikantem Barriem James O’Neillemem.

Blue Banisters je jejím druhým letošním albem a syrovějším pokračováním březnových Chemtrails Over the Country Club. Přebytek času v průběhu pandemie podobně využilo víc muzikantů, dvě alba za sebou vydala například Taylor Swift. Lana del Rey se ale rozhodla spíš vyklidit šuplíky. Značnou část novinky poskládala z kusů staršího data.

To je i případ další písně, v níž atmosféra netypicky zhoustne. „Nechci žít. Nechci ti dát nic, protože ty mi nikdy nedáš nic zpět,“ ječí přebuzeným hlasem do houpavé basy a bicích ve skladbě Dealer. Takhle bolestný výraz patrně ještě neměla, díky barokně-popovému podkladu nicméně nese i náznak humoru.

Píseň měla původně vyjít na albu, které Lana del Ray nahrávala před třemi lety s Alexem Turnerem a Milesem Kanem. Ti mají kapelu The Last Shadow Puppets, jejíž estetiku song Dealer nezapře. „Dala jsem ti všechny svoje peníze,“ opakuje del Rey, pokaždé o oktávu výš, v nájezdu na hysterický refrén. Motiv budižkničemů, kteří vysávají své beznadějně zamilované protějšky, nebo na ně prostě jen kašlou, je pro ni typický už od debutového singlu Video Games.

„Heroinové zlato mi koluje v žilách a ty v myšlenkách / Jsem na dálnici, jedu milion a nemůžu zastavit / Volala jsem ti dvakrát a položila to / Zavolej, chci si povídat,“ zpívá omámeným hlasem v písni Nectar of the Gods, dalším vykloubeném momentu alba.

Do hlasu jako by nasála mlhovinu nástrojů. Občas zpívá falešně, zní jako opilá nebo že s dalším taktem usne. Z letargie nicméně skladbu vždy vytrhne vynikající refrén odkazující na nejlepší tradici amerického písničkářství.

„Přejíždíš po mě rukama jako Land Rover,“ zpívá Lana del Rey v písni Arcadia. | Video: Interscope Records

Jezdíš po mně jako Toyota

Už na předchozích albech Lana del Rey prokládala retro fantazie střípky svého života a na Blue Banisters jde v odhalování nejdál. Pro publikum neznalé detailů ale nahrávka působí jako surreálný deník, případně zhudebněná sbírka asociativní poezie. Tak konkrétní texty přesto nejsou u hvězd velikosti Lany del Rey běžné.

V půlce září smazala své účty na sociálních sítích s odůvodněním, že má „mnohem víc zájmů a práce, která vyžaduje soukromí a transparentnost“. Nyní se zdá, že záblesky života místo na Instagram vepisuje do písní. V té titulní popíjí pivo s kamarádkou Jenny, mimochodem jednou z žen na přebalu předešlého alba Chemtrails Over the Country Club. Klábosí o životě a cachtají se v bazénu, kde se k nim přidá další z party, zpěvačka Nikki Lane.

Právě sílu „sesterského“ klubu oslavuje titulní píseň Blue Banisters. Blíže nespecifikovaný muž protagonistce slíbí, že opraví korouhev na střeše, bude s ní mít děti, zbaví ji bolesti a „nabarví zábradlí na modro“. Jak už to ale v jejích písních bývá, vysněný muž odejde a už se nevrátí. V refrénu tak hrdinka zábradlí natírá s kamarádkami na šedou a zelenou.

V Black Bathing Suit zase nadzemsky pěje o bytostně pozemských činnostech, jako jsou telefonáty přes Zoom nebo čekání na parkovišti obchodního domu Target. Zároveň tu nejzřetelněji reflektuje lockdown: „Pokud je tohle konec, chci kluka / Někoho, s kým budu jíst zmrzlinu a koukat se na televizi / Nebo půjdeme domů z obchoďáku.“ A nedostatek pohybu během uzávěry společnosti se zřejmě projevil i na zpěvaččině postavě, protože „černé celotělové plavky jsou to jediné, co mi pořád sedí“.

Nejosobnější vyznění má závěrečná Sweet Carolina, což není coververze písně Neila Diamonda, již inspirovala fotografie dcery Johna F. Kennedyho. Tentokrát jde o vyznání sesterské lásky k mladší sestře Caroline, která s Lanou del Rey dlouhodobě spolupracuje coby fotografka.

„Nemusíš mi psát dopis, protože vždycky budu přímo u tebe / Blíž než tvůj další dech, moje drahá,“ vzkazuje sestře, kterou spolu s jejich otcem uvedla jako spoluautorku. Šifrování osobního života do skladeb pro miliony posluchačů je tu možná nejzřetelnější.

„Pojmenovala jsi své dítě Lilac Heaven po iPhonu / ‚krypto navždy‘, řve tvůj stupidní kluk / Sklapni, Kevine,“ zpívá natolik dramaticky, že není jasné, zda je skutečně rozčilená, nebo jen špičkuje. Lilac Heaven je odstín fialové a podle některých fanoušků také anagram pro iPhone X stejné barvy, přítel Laniny sestry je nejspíš fanouškem kryptoměn. Anebo je to všechno úplně jinak.

Obal alba Blue Banisters.
Obal alba Blue Banisters. | Foto: Interscope Records

Podobné texty ale ne vždy vyznívají elegantně. „Kreslíš po mně konečky svých prstů jako Toyota / Přejíždíš po mně rukama jako Land Rover,“ zpívá Lana del Rey v písni Arcadia, když své tělo připodobňuje k mapě Los Angeles. Takové verše ze všeho nejvíc připomínají reklamu na fiktivní SUV Canyonero ze seriálu Simpsonovi. A když uvážíme, že autorka byla v roce 2012 jednou z tváří automobilky Jaguar, tedy výrobce vozů Land Rover, je to celé ještě bizarnější.

Blue Banisters působí jako další dovětek alba Norman Fucking Rockwell!, které se předloni stalo triumfem extravagantního popu a tvůrčím vrcholem Lany del Rey. Na novince se vzdává okázalosti a noří se do melancholie jako do hřejivé deky. Nesnaží se zastřít tolikrát diskutovanou nedokonalost hlasu, vytvořila si svůj svět, v němž už si nemusí nic dokazovat.

Pomalým tempem a minimalistickou estetikou zároveň bezděčně připomíná, že hudba není konzumní zboží a sranda za každou cenu. Na Blue Banisters si posluchač musí udělat čas. Pokud ho nemá, je lepší nechat desku ležet. Laně del Ray je to podle všeho jedno.

Album

Lana del Rey: Blue Banisters
Interscope Records/Polydor 2021

 

Právě se děje

Další zprávy