"Dál pracuji jako členka výběrové komise, vidím filmy na DVD a další na festivalech. Letos jsem byla v Římě, Madridu a Paříži, kde mi ukázali své filmové novinky," popisovala ještě před šesti lety, jak doporučuje snímky do Karlových Varů. "Když jsem s Jiřím Bartoškou začínala, chodily nám videokazety, pak DVD a dnes ani to není zapotřebí. Vidíme je na počítači," srovnávala.
Dál také chodila do kanceláře festivalu v pražské Panské ulici. "Mám to, jako když chodí koně do stáje. Připadám si k ničemu, když sedím doma," říkala.
Zaoralová, která později napsala knihu o historii karlovarského festivalu, jej zprvu navštěvovala coby novinářka. "Jela jsem tam poprvé v roce 1970 jako redaktorka měsíčníku Film a doba. To už bylo jasné, že šéfredaktor Antonín Novák bude odvolán, což znamenalo, že se situace časopisu změní. Tou dobou už byla normalizace v plném proudu a Film a doba byl pro nové kádry jednou z líhní revizionismu," vzpomínala pro Hospodářské noviny, jak tehdy ve Varech panovala pochmurná atmosféra.
"Každý se bál každého. Novináři jako já, kteří nestáli o kontakt s 'vrchností', se rozhodně nepředváděli na recepcích, na ty byl ostatně málokdo zván. Lidé, kteří se navzájem znali a důvěřovali si, se scházeli po skupinkách. Pamatuji se, že jsme hodně chodili na procházky po přilehlých kopcích. Zřejmě jsme měli víc času, protože program nebyl moc lákavý," dodala.
Když po revoluci nastoupila do vedení festivalu, obětovala mu rodinný život, jak říkala. "Nevěnovala jsem se příliš svým vnukům. Když jsem začala pracovat pro festival, nejstaršímu byla dva či tři roky," přiznala. Za výběrem filmů vždy stála, litovala jedině toho, že neměla čas více dohnat angličtinu, která v branži postupně vytlačila francouzštinu a italštinu.
Filmová teoretička, kritička a překladatelka Eva Zaoralová přednášela dějiny kinematografie na pražské FAMU. Byla vyznamenána medailí Za zásluhy, kterou dostala od prezidenta Václava Klause, i francouzským Řádem umění a literatury. Na festivalu v Cannes obdržela plaketu za dlouholetou žurnalistickou činnost. Cenou za umělecký přínos na ni před lety pamatoval i karlovarský festival. Později přidala Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii.
Eva Zaoralová se narodila roku 1932 do rodiny architektů. Po gymnáziu v pražské Štěpánské ulici vystudovala francouzštinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, později přidala i italštinu. Díky budoucímu manželovi Ivu Hepnerovi začala chodit na projekce na FAMU, a tak si našla cestu k filmu.
Zprvu překládala odborné texty z italštiny a francouzštiny, poté začala o kinematografii psát. Na přelomu 80. a 90. let minulého století byla šéfredaktorkou odborného měsíčníku Film a doba. Knižně či časopisecky vyšly desítky jejích překladů, autorských článků a publikací věnovaných především francouzské a italské tvorbě, na kterou se specializovala. Vydala například monografii herce Marcella Mastroianniho nebo přeložila životopis Federica Felliniho od Tullia Kezicha.
Obdivovatelka právě Felliniho filmů si v poslední dekádě pochvalovala třeba snímek Velká nádhera od Paola Sorrentina. "Fellini mi byl blízký v tom, jak pojímá svět, a to, co dělá Sorrentino, není napodobování, ale v jistém smyslu pokračování fantazie a imaginace, kterou měl Fellini a které jsem si na něm cenila," srovnávala.
Říkala, že její vkus se stále vyvíjí. "Studovala jsem pod vlivem ždanovovské estetiky, takže jsem si tehdy zvykla posuzovat věci z hlediska marxistického a moc toho nevím o současné teorii filmu. Ale mohu říci, že i tak jsem vkus měla vždy velmi dobrý, nikdy se mi ani při zpětném pohledu nelíbily kýčovité věci, až na některé případy přiznaného, záměrného kýče," uvažovala.
Zaoralová zasedala v porotách přehlídek v Benátkách, Berlíně, Cannes, Mannheimu nebo Wiesbadenu. Jako novinářka se podílela na činnosti Mezinárodní federace filmového tisku a do posledních let psala. Ještě před čtyřmi roky pro deník Aktuálně.cz sepsala nekrolog italského režiséra Bernarda Bertolucciho.
