Jedním z vrcholů nedávného jihlavského filmového festivalu byl čtyři a půl hodiny dlouhý snímek Radnice. Veterán amerického dokumentu Frederick Wiseman v něm vytvořil vrstevnatý portrét svého rodného Bostonu. Na chodu jednotlivých institucí ukázal, jak vedení města zvolené za Demokratickou stranu prosazuje diametrálně odlišnou politiku než dosluhující republikánský prezident Donald Trump.
Dnes v Bostonu rozhodují zástupci všech menšin, při obsazování administrativních pozic je zohledňována rasová i genderová diverzita a služby pro příslušníky okrajových komunit jsou stále rozšiřovány. Nebylo tomu tak ale vždy.
Do zcela jiného Bostonu nás vrací dokumentární série Proces číslo 4, která je nyní k vidění na Netflixu. V 90. letech minulého století se město ležící na východním pobřeží USA stále vyznačovalo nápadně nepřátelským postojem k černošskému obyvatelstvu. Diskriminace se projevovala v bydlení i školní výuce, k jejíž desegregaci vinou zatuhlosti systému došlo až v průběhu 70. a 80. let.
Pod vlivem rasových předsudků jednala také policie. Podle reportérů deníku Boston Globe policisté často "upravovali" místa činu tak, aby mohli obvinit příslušníka rasové či etnické menšiny. Obětí fatálního policejního selhání se zřejmě stal i Sean Ellis, jehož případ seriál podrobně rozkrývá.
Šestadvacátého září 1993 byl v Bostonu zastřelen detektiv John Mulligan. Připomínalo to popravu: policista, který proslul raziemi bez povolení k prohlídce a zadržel rekordní počet osob, si nadělal spoustu nepřátel. O podezřelé s motivem k vraždě tedy nebyla nouze.
Tým 65 vyšetřovatelů, jejichž pátrání připomínalo hon, se nicméně brzy zaměřil na tehdy devatenáctiletého Ellise. Ten k vlastní smůle nedlouho před zločinem nakupoval v supermarketu, v jehož blízkosti padly smrtící výstřely. Jak se zvláštním klidem a vyrovnaností sám říká, nejspíš doplatil na to, že byl "mladej a černej".
Mladý muž se přitom na seznamu možných pachatelů ocitl až poté, co na policii vypovídal kvůli vraždě svých dvou sestřenic, k níž došlo krátce po Mulliganově smrti. Především na základě výpovědi jedné svědkyně, shodou okolností příbuzné vyšetřujícího detektiva, byl Ellis zadržen a skončil před soudem.
Vzhledem k minimu přesvědčivých důkazů a pochybnému průběhu vyšetřování, řízeného dvojicí detektivů později obviněných z korupce, Ellis věřil, že se brzy vrátí na svobodu. Namísto toho absolvoval tři soudy. Po tom posledním byl odsouzen na doživotí.
Odseděl si více než 20 let, než se jeho případu ujala advokátka Rosemary Scapicchiová, přesvědčená, že se stal obětí institucionálního rasismu, touhy po pomstě a křiklavého zneužití pravomocí. Stejně jako mnozí další Afroameričané, kteří byli v očích převážně bělošského policejního sboru vždy první na ráně.
Vyšetřování vraždy probíhalo pod tlakem médií, veřejnosti i policejních odborů. Bylo potřeba co nejrychleji najít viníka, a tak uklidnit vyhrocenou atmosféru. Vzhledem k množství porušených pravidel Scapicchiová neměla problém sesbírat dost materiálů dokládajících manipulaci se svědky i důkazy. Na jejich základě soud vyšel vstříc žádosti o čtvrtý proces, mající za cíl Ellise očistit.
Osmidílná série v prvních epizodách prakticky den po dni rekonstruuje okolnosti Mulliganovy vraždy a Ellisova zatčení. Výpovědi jeho obhájkyně, reportérky z Boston Globu nebo tehdejších policistů doplňují názorné animované sekvence. Líčení událostí je natolik sugestivní, že diváka přenáší zpět do osudové noci.
Postupy hraných filmů, jako je thrillerová hudba v podkresu, tvůrci nicméně využívají střídmě. Napětí vytvářejí spíš důmyslným dávkováním informací. Události za sebe neřadí chronologicky, kvůli kontextu se naopak často vrací v čase. Stále jsme tak udržováni v napětí, neboť něco zbývá doříct a vysvětlit.
Vyprávění není přímočaré také kvůli tomu, kolik různorodých perspektiv nabízí. Byť tvůrci zjevně stojí na Ellisově straně a nahlédnutím do jeho soukromí se jej snaží vykreslit plastičtěji než ostatní aktéry, prostor dostávají též kolegové zavražděného detektiva Mulligana.
Ti jsou nadále skálopevně přesvědčeni o Ellisově vině i adekvátnosti svých někdejších postupů, zahrnujících vedle zjevného rasismu i nepřiměřené násilí. Snahu o objektivitu dokládá i dlouhý seznam osob, jež sice dokumentaristé oslovili, ale které před kamerou odmítly vystoupit.
Omezené spektrum aktérů ochotných vypovídat zřejmě určilo i směr vyprávění. Proces číslo 4 nehledá odpověď na otázku, kdo Mulligana ve skutečnosti zastřelil. Snaží se pochopit, jaké faktory přispěly k tomu, že spravedlnost selhala a Sean Ellis přes všechna policejní pochybení strávil půlku svého dosavadního života za mřížemi.
S dalšími zjištěními týkajícími se práce detektivů vychází najevo, že vedle rasových předsudků a arogance moci roli sehrál mimo jiné rozmach obchodu s drogami, z něhož profitovali i policisté. Ti při prohlídkách zabavovali nalezené peníze. Jedním z nich byl údajně Mulligan.
Krytí jeho nekalé činnosti přispělo ke snaze uzavřít případ dřív, než vyjdou najevo nelichotivé detaily, které by vrhly špatné světlo na činnost celé bostonské policie. Důvodem, proč Ellisovo očištění trvá již déle než čtvrt století, je právě neochota připustit jinou než individuální chybu a tím zpochybnit legitimitu platného řádu.
Proces číslo 4 tak ve druhém plánu pomáhá pochopit stále hlasitější volání po reformě americké policie, potažmo soudního a vězeňského systému. Zdá se, že všechny orgány jsou primárně uzpůsobeny k ochraně privilegované části společnosti. Závěrečná část série, zaměřující se na události posledních let, naznačuje, že konkrétně v Bostonu by změna mohla přijít s novou prokurátorkou a novým šéfem policie, oběma zástupci minorit.
Čím blíž je vyprávění přítomnosti, tím hůř je zároveň kvůli chybějícímu odstupu zacílené a tím více zabředává do nepodstatných detailů. Umělé natahování příběhu se ale projevuje také v dřívějších epizodách. Sympaticky "demokratický" přístup tvůrců vede vedle vyváženosti rovněž k tomu, že se ke slovu dostává snad každý, kdo byl ochoten si stoupnout před kameru.
Pár minut slávy si tak užije i bývalý drogový dealer, z jehož úst znějí vesměs banality jako "zkorumpovaný policajt je nejhorší, protože hraje na obě strany". Vedle přínosných fakt nás série zavaluje ničím nepodloženými spekulacemi a dojmy. Informace se navíc často opakují, případně slova popisují to, co vidíme na archivních záběrech.
Štědrá, takřka osmihodinová stopáž v důsledku neodpovídá tolik potřebám příběhu jako spíš potřebě Netflixu. Videotéka musí produkovat spoustu filmů či seriálů, aby nasytila platící uživatele. Oproti průlomové a dosud nepřekonané sérii Jak vyrobit vraha, která spustila cyklus zevrubných rekonstrukcí podivných zločinů, ale v Procesu číslo 4 není dost zvratů, překvapení ani kontextu.
Naopak film Radnice od Fredericka Wisemana má sice zhruba poloviční délku, ale neustále odkrývá nové souvislosti a vytváří komplexní mozaiku vztahů mezi občany a institucemi. Případ číslo 4 rovněž nabízí cennou výpověď o proměně města a jeho institucí, avšak každému poznatku věnuje neadekvátní pozornost. Ve výsledku je plošší a sděluje toho o poznání méně.
Proces číslo 4
Režie: Rémy Burkel
Seriál je k vidění na Netflixu.
