Recenze - Resident Evil: Odplata je pátý díl pravděpodobně nekonečné série filmů o zombie apokalypse. Původně vznikala na motivy řady počítačových her, vůči níž je teď ale podle všeho spíše paralelní. Počítačové hry jsem nikdy nehrál, a tak je veškeré mé povědomí o nich čistě zprostředkované, nicméně právě Resident Evil pravděpodobně nejvýrazněji naplňuje moji představu o nich.

Protože však nemá valného významu argumentovat něčím, co osobně příliš neznám, chci se soustředit na filmově založenou hypotézu: poslední Resident Evil je jedním z nejčistších představitelů kinematografie atrakcí, s jakými jsem se měl kdy možnost ve zvukovém "dějovém" filmu setkat. Abych to vysvětlil, kinematografie atrakcí je původně historický pojem pro ranou éru kinematografie.

Kinematografie atrakcí

Filmy zhruba do let 1907-1909 měly jen minimální dějové ambice, kdy příběh buď úplně postrádaly, nebo představoval jen základ pro řetězení atrakcí, tj. podnětů vyvolávajících úžas z možností média a útočících na smyslové zážitky. Film nebyl nástrojem pro atraktivní vyprávění, film byl atraktivní sám o sobě podobně jako jízda na horské dráze či kouzelnická představení.

Foto: Falcon

Se zvyšujícím se důrazem na vyprávění příběhů historie filmu dlouho označovala tuto éru za primitivní. Šlo podle ní o jakéhosi předchůdce dějového filmu, pouťovou atrakci - a až moderní historiografie přehodnotila její dějinnou úlohu jako zcela samostatné fáze kinematografie. Lidem totiž nechyběly příběhy ve filmu, podobně jako nám dnes nechybí teleport. Nebyl důvod myslet si, že by filmy nutně měly nějaké příběhy vyprávět.

O akčním filmu osmdesátých let a zejména pak o digitální éře kinematografie se často mluví jako o nové kinematografii atrakcí - Jurský park, Van Helsing či Transformers byly obviňovány z toho, že jen řetězí údiv a úžas vyvolávající řetězce triků, zatímco příběh je jen nit na navěšování korálků trikových možností. Nikdo ale nemůže říci, že by otevřeně nevyprávěly nějaký příběh, v případě Van Helsinga dokonce příběh značně zamotaný.

Resident Evil: Odplata ale skutečně příliš nevypráví, respektive nevypráví v tom smyslu, jak jsme to zvyklí chápat. Je vskutku jako pouťová atrakce, v níž se z reálných prostředí přechází do virtuálních simulací, aktéři jsou vyráběni v továrně a geneticky upravováni. Hlavním hrdinou je sám film jako zprostředkovatel série audiovizuálních podnětů útočících na naše smysly a ohromující nás proměnlivými sériemi akčních sekvencí.

Foto: Falcon

Pokus o rekonstrukci příběhu

Docela příznačné je už to, že začíná značně zpomalenou akční scénou odvíjenou pozpátku. Divák zažívá známé schéma z nové perspektivy - a jakmile se scéna dostane na svůj začátek, zastaví se a rozjede se celá záběr po záběru identicky běžnou rychlostí. Jakmile se dostane na konec, je střih - a jsme po dlouhé rekapitulaci dosavadního děje úplně mimo dosud známý svět Resident Evil.

Hlavní hrdinka Alice se probudí v běžném příměstském domku, má hluchou dcerku a milujícího manžela… načež jejich rodinné štěstí náhle zničí zombie apokalypsa. Následuje dravá akční scéna jako z úvodu k zombie-filmu (třeba Úsvit mrtvých), ve které se manžel promění v zombie, dcerka přežije a Alice zemře. Střih - Alice se probudí polonahá v zajetí zákeřné korporace Umbrella kdesi v anonymní místnosti a je vyslýchána.

Foto: Falcon

Střih - někdo ji propustí, ona unikne z místnosti, kde byla uvězněna. Projde bílou chodbou, kde prožije kopii scény z prvního dílu (která zase kopírovala Kostku - laserová mříž, vzpomínáte?). Vyběhne z chodby a ocitne se v Tokiu, v němž absolvuje kopii úvodní scény z Resident Evil: Afterlife. Následuje velká rvačka s desítkami zombíků… Alice se ocitne v jiné místnosti, kde se střetne s asijskou drsňačkou, která "ví".

Oznámí Alici, že jsou v podmořském komplexu Umbrelly a musí se dostat ven přes kopie Moskvy a New Yorku (v nichž číhají: kopie padouchů ze Silent Hill, komunističtí zombící na motorkách, monstrum jak z japonského kaidžú eiga filmu). Z povrchu zároveň míří záchranný tým složený z některých postav z minulých dílů - a objeví se řada postav, které v minulých dílech zemřely a byly naklonovány (i když není jasné, jak se toho dosáhlo).

Film čerpá motivy nejen z předchozích dílů či jiných zombiáren, ale i z Vetřelců, Matrixu atd. Jestli vám předchozí odstavce nedávaly smysl, vůbec se tím netrapte, protože v kině vám to bude dávat smysl ještě méně a některé věci jsem nepochopil doteď (a troufnu si říct, že ne proto, že bych byl hloupý, ale protože opravdu nedávají smysl). Jinak řečeno, příběh je nelogický, nesoudržný a působí jako pětitisícové puzzle složené ze tří set různých puzzle.

Foto: Falcon

Přehlídka podnětů

Při posunu perspektivy ale Resident Evil: Odplata (ačkoli tam žádná není a na konci je opět cliffhanger do dalšího dílu) není tak žalostně dementní jako příběh, který (ne)vypráví. Když se podíváme na celou sérii, každý díl měl jen velmi vágně nastavené hlavní postavy, zlou korporaci v pozadí, spousty monster (obvykle zombíci, ale i jiné) a různé mise: v podzemním komplexu, ve městě, v post-apokalyptické poušti, v zombii obleženém městě.

Pátý díl nakonec dospěl do fáze, kdy už skutečný svět nabyl formu jakéhosi aseptického časoprostoru (bílé prostory komplexu, ledová plocha na povrchu), v němž se pouze vytváří omezené virtuální verze světa skutečného: americké předměstí či části světových metropolí. Tyto jsou navíc volně replikovatelné. To znamená, že se opakovaně zabydlí pro tyto účely vypěstovanými klony a monstry, a jede se nanovo.

Samotná filmová série se v dlouhém proslovu hlavní hrdinky Alice (kterou jsem v předchozím výčtu vynechal) mění do jakési virtuální prezentace útržků scén a událostí, které se promítají s Aliciným doprovodem ve střídajících se oknech v děleném obraze. Samotné filmové vyprávění je pak přehlídkou různých typů atrakcí, které běžně v jednom filmu nepotkáte.

Počítejte se mnou: lidé vs. lidé, člověk vs. hodně zombie, lidé vs. komunističtí zombie na motorkách, útok na idylické předměstí, souboj s velkým monstrem, souboj se dvěma velkými monstry, kung-fu rvačka na ledě, automobilová honička, průchod obrovskou továrnou na lidi, atraktivní prostředí známých metropolí atd. A jelikož fikční časoprostor operuje na pomezí skutečného a virtuálního, je tato proměnlivost ukotvena v samotné střípkovité povaze světa.

Foto: Falcon

Odplata je hrdě primitivní

Film je naštěstí dost krátký, takže toto řetězení atrakčních podnětů rezignující na tradiční příběhové rámce nestačí být únavné. A to přes to, že nelogicky uspořádaná kanonáda podnětů se projevuje například v tom, že celý film má skoro konstantní rytmus střihu (cca 2,5 vteřiny), který se sice krátce zrychlí uprostřed… ale závěr není překvapivě o nic rychlejší než většina filmu (což běžně bývá).

Pokud tedy chcete vidět Resident Evil: Odplatu kvůli tomu, že vás zajímají další Aliciny osudy, můžete ho přeskočit, protože se moc nezměnilo. Co víc, právě naopak, došlo k návratu stavu věcí dva díly zpátky: hrdinka, která byla ve čtyřce šťastně zbavená své super-mutace, je opět super-zmutovaná, aniž by kromě nově nabyté mateřské úlohy prošla nějakým zásadním vývojem.

Pokud však chcete vidět neředěnou sérii akčně-apokalypticko-monstrózních atrakcí, která je relativně svižně, přehledně a profesionálně natočená, má význam si na Resident Evil zajít do kina a nechat se tím tokem podnětů oněch čtyřiaosmdesát minut opájet. Sledovat ho na počítači či v televizi je podobné jako si zkoušet na houpacím křesle nasimulovat zmíněnou jízdu na horské dráze, tedy zhola zbytečné.

Z hlediska perspektivy filmu jako nástroje k vyprávění příběhů se pak můžeme vrátit k rétorice tradiční filmové historie při komentování raného filmu - Resident Evil: Odplata je intelektuálně i narativně primitivní kinematografie. Jenže co s tím, když je primitivní tak hrdě, poctivě a dalších dílů se budeme dočkávat přinejmenším do doby, než se Paulu W. S. Andersonovi (producent, režisér) a Mille Jovovichové (hlavní role) rozpadne manželství.

PS: Tradiční hodnotící škála v tomto případě pozbývá smyslu, protože filmu lze dát stejně tak 0 % (určitě by se takoví našli), jako 100 % (určitě by se i takoví našli). Nechal jsem to tedy na diplomatické padesátce.