Recenze - Režisér John Madden to nemá lehké. Oscarové tažení Zamilovaného Shakespeara je dodnes vnímáno jako největší hollywoodská pletichařina devadesátých let a nechuť Harrisona Forda, když držitele nejcennější sošky vyhlašoval, působí nakažlivě i po skoro patnácti letech. „Chicago efekt", kdy se na film, který sám o sobě není špatný, nabalí víc cen, než si „objektivně" zaslouží, až ho za to člověk musí nesnášet, Maddena straší dodnes. Dluží nám zkrátka pořádný film!

Šest za cenu jednoho

Pokud ale stále čekáte na zplacení dávného dluhu, pusťte si režisérův Dluh z minulého roku, popřípadě čekejte dál. Báječný hotel Marigold spíš přilévá olej do ohně, protože nabízí vše, za co byl před lety Shakespeare kritizován, ale nenabízí nic z toho, za co mu alespoň někteří odpustili. Provaření herci „jejího veličenstva" opět opíjejí rohlíkem, tentokrát bez účinku.

Foto: Bontonfilm

Skupinka britských důchodců odjíždí na stará kolena do Indie. Povětšinou umřít. Lépe řečeno „strávit podzim života na krásném, exotickém místě připomínajícím ráj na zemi", ale každý z nich si uvědomuje, co to v překladu znamená. Máme tu manželský pár v permanentní krizi (Bill Nighy, Penelope Wilton), čerstvou vdovu, která příběh vypráví (Judi Dench), xenofobní rasistku, jež jako jediná přijíždí pouze dočasně, z donucení (Maggie Smith), dva obstarožní svůdníky (Ronald Pickup, Celia Imrie) a gaye pátrajícího po ztracené lásce (Tom Wilkinson). Majitel báječného hotelu Marigold (Dev Patel) to ale s popisem zděděného objektu jako „ráje na zemi" maličko přehnal, což ale předznamenává jen jednu z dějových zákrut.

Každá z vyjmenovaných postav má vlastní dějovou linii a vlastní problém, kterému se věnuje. Záměrem pravděpodobně bylo vytvořit komplexní film popisující jak stáří, tak Indii, ale ve výsledku došlo k tolika nutným úsporným opatřením, až snímek ztrácí jakoukoli výpovědní hodnotu o čemkoli. Zatímco u knižní předlohy podobné množství postav a jejich příběhů zřejmě může fungovat (pokud má dost stran), ve filmu se s velkým úsilím leda daří před každou postavu předhodit jedno jasné rozhodnutí, které když učiní, veškeré její problémy se vyřeší a svět se stane lepším místem. My pak jen sledujeme předem danou cestu, jakou se protagonisté k onomu rozhodnutí dobírají.

Zkratkovitost a polopatičnost šesti dějových linií, které musí zaplácnout dvě hodiny, ale nesmějí se stát nepřehlednými a ještě se mají nakonec protnout, dělají z Marigoldu přinejlepším změť scének na téma „jaké je to v Indii divné". Značnou část jednání postav totiž nejde pochopit, pokud o nich uvažujeme jako o „lidech". Dvojitá a navrch ještě poloviční pirueta Maggie Smith od nesnesitelné xenofobky k zachránkyni dne si v ničem nezadá s její rolí v Harry Potterovi, protože k podobnému vývoji charakteru musela pozřít nějaký kouzelný lektvar, který z ní udělal jiného, samozřejmě lepšího člověka. A tím to nekončí.

Foto: Bontonfilm

Britové to zachrání

Od Lawrence z Arábie, který letos slaví padesátiny, přes Gándhího až k Milionáři z chatrče můžeme sledovat, jak se v Británii smiřují s tím, že nad jejich říší začalo znenadání slunce zapadat. Jak nahlíží na své bývalé kolonie, jak je akceptují a jak hodnotí jejich samostatný vývoj. I kdyby nevědomky, nedokáže se pozice mocného bývalého "patrona" vyhnout ani Madden, protože Hotel Marigold nejde s jeho echt britským obsazením vnímat jinak než jako echt britský film.

Jak Indii vidí? Podivně. Chybí už jen Vinnetou a Sandokan, kteří by bydleli v sousedství polorozpadlého hotelu a občas počastovali hrdiny nějakou typicky indickou historkou. Asi nepřekvapí, že při vší zkratkovitosti musela být i „indickost" osekána na tu nejprimitivnější karikaturu. Důslednost toho procesu je ale i tak obdivuhodná. Hemží se to tu jednoduchými a jednorozměrnými postavami, které si umí užívat života, ačkoliv nebyly od Višny obdařeny dvakrát bystrým rozumem. Vlastně si nevzpomínám, že by tu byl ještě nějaký další "model Inda". Já bych se cítil takovým filmem uražený, asi jako když se na Staroměstském náměstí anglicky mluvící turista podivuje, kam se poděla všechna ta azbuka a odkdy jí už nepíšeme, popřípadě že je pěkné, že už nám konečně zavedli internet.

Foto: Bontonfilm

Dějová linie Deva Patela, který musí svou matku přesvědčit, že jeho milá zvládne roli manželky na jedničku, představuje asi vůbec nejpodivnější zkratku, a že jich tu je. Po Patelovi se chce, aby odříkal: „Právě jsem si uvědomil, že jsi láska mého života a nemohu bez tebe žít." Když to (doslova) udělá, má po potížích a zřejmě je to míněno smrtelně vážně. Inu, jsou to jednodušší lidé bez skutečných problémů, tak chápeme, že když něco řeší, musí to být nějaké klišé, které my už dávno řešit nemůžeme, protože by to bylo moc okaté. Nebo vám na tom něco nesedí?

A když se objeví nějaká skutečně závažná situace, se kterou si sami Indové přirozeně nevědí rady, je tu přece jenom hotel plný bílých lidí, kteří ji vyřeší. Ještě že tak! Tím nechci říct, že se Madden a scenárista Ol Parker nad Indy záměrně povyšují, ale rozhodně jim nerozumí a vnímají je jako abnormalitu a odchylku. Skutečé problémy jde řešit jen „po našem".

Roztomilé? Inu, ano

Nemá asi smysl Báječný hotel Marigold smést ze stolu jen proto, že jde o zbytečný film - takových vzniká spousta a vlastně na tom není nic špatného. Má se to s ním podobně jako s tuzemskými Vráskami z lásky, rozhodně bychom našli několik paralel (jen skromní Češi si vystačí s loukou v Jeseníkách a nemusejí jezdit do Indie).

Stejně jako u Vrásek, i zde je nutné rezignovat na hledání hloubky, přestože se tvůrci tváří, jako by nám ji nabízeli. Když ale přistoupíme na to, že nás chtějí poučit do života, popřípadě nám přiblížit nějaké méně známé prostředí či skupinu lidí, nezbývá nám než se proti nim důrazně ohradit - tohle není realita, ani její variace! Jestli dáme šanci sledu scének bez přemýšlení o kontextu, není na druhou stranu takový problém „doklepat" to s Marigoldem do konce.

Zásadně pomáhá obsazení, které Maddena nezachraňuje poprvé. Charisma Denchové a Nighyho utáhne leccos a opět platí, že chytří herci opanují své hloupé postavy, aby nám dovolili na jejich zkratkovitost a omezenost zapomenout. Maggie Smith je přece neskutečně roztomilá! Bylo by vůbec možné se na ní skutečně zlobit?

Víc než tohle pozlátko roztomilosti plynoucí převážně z hereckých výkonů se ale vykřesat nezdařilo, což při množství docela závažných témat nelze přehlížet. John Madden natočil film o stáří, smrti a střetu kultur, ale není úplně jasné, jestli chce pouze pobavit a navodit příjemný pocit, nebo nedokáže vystoupit ze stínu „áčkového oscarového režiséra" a trvá na hloubce a zachování jisté dramatičnosti. Oboje je jistě možné - ale až jindy.