Americký režisér animovaných filmů Gene Deitch přiletěl do Prahy v roce 1959 jen na deset dní. Hrozně se v komunistické zemi bál, přál si rychle vyřídit své pracovní záležitosti a zase se hned vrátit domů. Jenže se zamiloval a šedivá Praha s všudypřítomnými cedulkami "pozor, padá omítka" se proměnila v "bývalé pohádkové království".
Deitch se tak rozhodl opustit pohodlný život v Hollywoodu. Pro příbuzné a staré přátele se stal bláznem, který nejspíš sympatizuje s komunisty, a v novém prostředí byl zase "jasným" agentem CIA. Jeho tvrzení, že v Praze jen dělá filmy pro děti, působilo jako špatně vymyšlená kamufláž.
Gene Deitch, držitel Oscara za osmiminutový protiválečný animovaný snímek Munro, který roku 1960 vyráběl v Praze, na to vzpomíná ve své autobiografii nazvané Z lásky k Praze. V angličtině se dočkala šesti vydání, v českém překladu Radky Smejkalové poprvé vyšla předloni.
Čtenář si ze začátku není jistý, jestli si Američan, jenž byl 60 let Pražanem, knihu nepřekládal sám. Množství klišé a nepadnoucích slovních spojení ale po pár stránkách ustoupí do pozadí. Deitchův svižný, vtipný styl a především neuvěřitelný příběh, který by ani Američan z Hollywoodu nevymyslel, literární nedostatky převálcuje.
"Já byl ženatý, ona vdaná, měli jsme děti a žili jsme na opačných stranách železné opony. Tomu se říká Mission Impossible," píše autor, jehož hlavním alibi ve věci opuštění americké ženy se třemi dětmi a rozbití druhého manželství s malým synem je, že "druhá šance v životě" s o čtyři roky mladší Češkou vydržela až do stáří. Vzít se mohli až poté, co se oba rozvedli.
"Co bylo špatného na mém předchozím životě? Neměl jsem pocit, že jsem se chytil do pasti. Ale můj svět byl omezený. Jako většina Američanů jsem si nedokázal představit, že se někde dá žít lépe."
Těžko pochopitelné a vzhledem k politické situaci absurdní vyznání získává s dalšími stránkami konkrétnější podobu. Deitch se současně zamiloval do ženy - malé, energické produkční studia Bratři v triku Zdenky Najmanové - a také do města, v němž přes jeho špínu, špatné zásobování a nevstřícnost číšníků i úředníků objevil silné kouzlo.
Nečisté ovzduší, naplněné uhelným dýmem z komínů domácností, mu připomnělo vůni dětství stráveného v Chicagu, kde se také topilo uhlím. Když jej jeho nová láska vzala v Praze na jazzový koncert a po skončení seznámila s hudebníky, dostala ho do kolen náhoda: Jakmile jeden z jazzmanů uslyšel jeho jméno, vytáhl z futrálu několik let starý, ošoupaný newyorský časopis s Deitchovými ilustracemi.
K nejhumornějším pasážím autobiografie patří popis československé socialistické reality. Autor se obzvlášť vyžívá v líčení možností a zvyklostí stravování: "Na stole trůnila skleněná nádobka se dvěma mističkami na sůl a pepř i s důlky po prstech předchozího strávníka," všímá si Deitch, který se rychle odnaučil objednávat si hranolky a pochopil, že hlavní složkou českého jídla je maso. "Šedavá zelenina z plechovky" se podává jen k ozdobení talíře - vždyť chlapi stejně zeleninu nejedí.
Gene Deitch pracoval pro amerického producenta Billa Snydera, který koupil a v Americe distribuoval filmy Jiřího Trnky a také zadával výrobu amerických filmů v českém animačním studiu, jehož vedoucí byla právě Zdena Najmanová.
Deitch americké snímky v Praze režíroval a pro režim byla jeho práce navzdory propagandě vítaným zdrojem dolarů. Jeho postavení ale nebylo bezproblémové. S ohledem na českou manželku nesměl provokovat, i když o komunistické vládě neměl iluze.
"Neznal jsem disidenty a nevedl jsem buřičské řeči," napsal Deitch, podle kterého už jenom jeho přítomnost dávala řadu věcí do pohybu. Párkrát se ale přece jen vzbouřil.
Když si v zimě zařizoval podkrovní byt na Malé Straně, odmítl se podřídit svévoli byrokratů, již týdny planě slibovali, že pustí topení a vodu. Po pár dnech mrznutí nakráčel se sklenicí mléka do teple vytopené kanceláře stavbyvedoucího a vysklil mu tím mlékem okno - aby si také užil studeného počasí. Postupně tak zdemoloval tři okna a skutečně k radosti všech sousedů docílil toho, že radiátory začaly hřát a voda v kohoutcích téct.
Díky americkému pasu mohl volně cestovat, a i když musel podstupovat úmorné celní kontroly, pravidelně jezdil na nákupy do Vídně. Pokaždé měl s sebou dlouhý seznam nedostatkových věcí pro velký okruh známých a přátel.
Znal se samozřejmě s tvůrci animovaných filmů, Jiří Brdečka pravidelně chodil na návštěvu k manželům Deitchovým, schovávali mu výtisk časopisu Time. Znal se i s Janem Werichem, s Jiřím Trnkou dokonce rozjednal zakázku snů: Producent Snyder na začátku 60. let za pouhých 19 tisíc dolarů koupil práva na filmové zpracování Tolkienova Hobita včetně opce na Pána prstenů. Trnka nakreslil podoby hlavních postav, přičemž Bilbu Pytlíkovi zapomněl udělat chlupaté nohy, Deitch načrtnul scénář.
Snyderovi se však nepodařilo sehnat investora - tehdy v Americe nikdo Tolkiena neznal - a tak práva, zřejmě nejvýnosnější v dějinách filmu, prodal za 50 tisíc dolarů studiu 20th Century Fox. Tím skončila i česká účast na animovaném Hobitovi, ačkoliv Deitch ještě vyrobil krátkou animovanou ukázku s ilustrátorem Adolfem Bornem.
Memoáry Genea Deitche byly svědectvím o životě v socialismu od člověka, který přišel ze svobodného světa. I proto obsahovaly nečekané postřehy. "Průměrný Čech měl mnohem větší povědomí o tom, co se děje ve světě, než průměrný Američan, který měl přístup ke všem informacím," zmiňoval fakt, že tady byli lidé zvyklí shánět informace i jinde než v oficiálních médiích.
Gene Deitch, celým jménem Eugene Merrill Deitch, se narodil 8. srpna 1924 v Chicagu. Jako animátor získal na přelomu 40. a 50. let dvakrát Zlatou medaili New York Art Directors Club za nejlepší televizní reklamu, tyto jeho práce se jako první dostaly do Muzea moderního umění v New Yorku.
Od roku 1955 pracoval pro studio Terrytoons spadající pod společnost 20th Century Fox. V letech 1968 až 1993 působil jako animátor produkční společnosti Weston Woods. V Praze natočil i 12 dílů seriálu Tom a Jerry a některé příběhy Pepka námořníka.
České úřady do jeho práce povětšinou nezasahovaly. Jeho film Obři z roku 1969 byl však na 20 let v Československu zakázán za kritiku sovětské invaze.
"Jsem rád v Praze, miluju ji a jsem tu šťastný. Natočil jsem přes 70 animovaných filmů a sedm televizních seriálů. V roce 2004 jsem dostal Cenu Winsora McCaye, které si vážím více než Oscara. Je totiž za celoživotní přínos animaci," říkal.
