V průběhu nejtěžších měsíců pandemie vloni hluk z dopravy ve městech klesl až o 70 procent a zmizelo 90 procent celosvětové letecké dopravy. Moře i vzduch byly čistší, v některých oblastech Asie až o 70 procent.
Poprvé od roku 1999 vloni nikdo nezabil ani jednoho afrického nosorožce kvůli klu, protože lovci ze zahraničí nemohli přijet. Po 30 letech bylo z indického státu Paňdžáb opět vidět 200 kilometrů vzdálené pohoří Himálaj. Umožnil to vzduch zbavený průmyslových zplodin, tvrdí třičtvrtěhodinová filmová mozaika Rok, který změnil Zemi.
Pro BBC ji natočil režisér Tom Beard se symbolem přírodovědné dokumentaristiky Davidem Attenboroughem, který za několik týdnů oslaví 95. narozeniny. Dokumentem provází jako vypravěč a předkládá spoustu zjištění o dopadu pandemie na životní prostředí, z nichž některá už bylo možné zaznamenat ve světových i českých médiích.
Pláže na americké Floridě osiřely, takže karety obrovské, což jsou mořské želvy, kladly vejce úspěšněji než dřív. Samice obrovského keporkaka, tedy plejtváka, slyšela v aljašských vodách svá mláďata, a tak je mohla zanechat v zátočině a v klidu se věnovat lovu. Při hustém lodním provozu si to jinak netroufne. Gepardice dokázala k úlovku snadno zavolat své potomky, když její mňoukání nerušily motory návštěvníků safari.
Pauza pro lidi, šance pro přírodu
Dopady "pandemické pauzy" na přírodu byly obrovské. Daly se pozorovat na mnoha lokálních případech takřka všude po světě. Zvířata okamžitě využila situace, kdy lidstvo přibrzdil nebezpečný virus.
David Attenborough a oddělení BBC Nature History čelí v posledních dekádách hlubokému paradoxu. Jejich filmy, které se po druhé světové válce staly synonymem přírodovědné dokumentaristiky, ukazují divákům pestrou a nádhernou planetu tak, aby ji chtěli poznávat. A chránit. Na to druhé ale štáb v posledních letech musel klást důraz víc než dřív.
Roku 2017 měl v českých kinech premiéru snímek Earth: Den na zázračné planetě, vycházející ze seriálu BBC Zázračná planeta. Divákům, často celým rodinám, ukazoval úžasnou Zemi. Už v té době se ale prosazoval varovný tón. Za všechny stačí jmenovat dokumentární film A Plastic Ocean, ukazující míru znečištění světových moří plasty a nastiňující možná řešení, díky nimž by bylo možné jednou opět točit o planetě, která je zázračná, a ne jako teď plastová.
Nejvýmluvnějším dokladem toho, jak se mění tón přírodovědných dokumentů, pak byl loňský celovečerní film nazvaný David Attenborough: Život na naší planetě. V něm známý moderátor vyprávěl příběh svého celoživotního objevování Země paralelně s příběhem svědka její likvidace.
Úžasné záběry savan a ledových štítů a moří se tak ve snímku ocitaly především proto, abychom se dozvěděli, o co přicházíme a že za to jako lidstvo neseme zodpovědnost.
Attenborough stále touží představovat hru barev v bujném pralese, zároveň ale potřebuje ukázat vypálené plochy, kde se na jediném zbývajícím stromě drží poslední vyděšený orangutan. A přitom dokumentarista nechce ztratit pozornost milionů diváků, aby z filmů i nadále odcházeli okouzlení a dojatí, ne deprimovaní. Na závěr tristních statistik a maximálního varování, že lidstvo je na scestí, tak Attenborough přece jen dodával naději. Světlo na hodně vzdáleném konci tunelu.
V novém Roku, který změnil Zemi, mohl zvolit jiný přístup. Otevřelo se okénko umožňující poukázat na schopnosti přírodní regenerace a zvířecích změn strategií.
Film toho s chutí využívá. Pracuje se zavedeným formátem - na úvod lákavá montáž vybraných silných momentů, pak hlavní geografická mozaika střídající barvy, ekosystémy a divácké nálady.
Režisér Tom Beard stejně jako jiní dokumentaristé využívá vtipných příměrů k lidským reáliím a žánrových postupů. Levhart, který obsadil turistický bungalov v Africe, má tím pádem all inclusive pobyt s režimem "all you can eat". A jeho lov provází střih budující napětí stejně jako v kriminálním thrilleru. Dostatek výborných záběrů, často z neuvěřitelné blízkosti, je u BBC už samozřejmostí.
Co dál
Trochu zkrátka film bere jen závěr. Mapování přírody během pandemie pokračuje. Jak říká samotný Attenborough, je to nevyžádaný globální experiment, o jakém se přírodovědcům ani nesnilo.
Přesto mohli autoři už teď nabídnout víc podnětů k zamyšlení. Jak zužitkujeme zkušenost z pandemie, která prokázala, že příroda potřebuje, abychom zbrzdili? Člověk musí sám sebe víc regulovat. "I skromné změny ve fungování lidské civilizace mohou sehrát zásadní roli v životě přírody," nabádá film. Už ale nedodává, jakou roli by v tom měli sehrát ochránci přírody, průmysl, vlády a jednotlivci.
Stane se třeba cestovní ruch, na který snímek poukazuje nejčastěji, hlavním cílem regulací? A jak to promění smysl přírodopisné dokumentaristiky, ukazující divákům lákavou nádheru planety, když by bylo ideální za ní nikam daleko necestovat?
Další otázku vzbuzují místní reálie. Třeba české přírodě se v průběhu pandemie patrně moc neulevilo, i kvůli nedávné uzávěře okresů do ní možná mířilo víc lidí než dřív. Jak velký problém vytváří tento nadměrný lokální turismus ve srovnání s globálními divy světa a masovým plážovým turismem? Takové otázky středometrážní film bohužel neklade.
Zvládne třeba lidstvo rozšířit metody, k jakým film nenápadně nakročí při líčení indického soužití divokých slonů a lidí? Recept, na který přišla jedna vesnice ve státě Ásám, s pandemií nemá nic společného. Přesto se o něj opírá poslední kapitola snímku.
Skepticky lze tušit intenzivní snahu o návrat do předcovidového stavu. Lidé si budou chtít vynahradit znemožněné cestování, znovu rozjet přiškrcenou výrobu a prodej. Přírodovědci si ale vynucenou pauzu zapamatují jako memento. Pokud se s ním setkáme jako s argumentem, který nás bude omezovat ve jménu ochrany životního prostředí, měli bychom si vzpomenout na Rok, který změnil Zemi.
Rok, který změnil Zemi
Režie: Tom Beard
Film je k vidění na Apple TV+.
