Buddhistický termín bardo označuje různé stavy mezi smrtí a znovuzrozením. Mexický filmař, jenž svou novinku opatřil podtitulem Falešná kronika několika pravd, se skutečně pohybuje kdesi na pomezí. Nejen mezi životem a smrtí, ale také mezi Mexikem a Spojenými státy, groteskou a mystikou. A nutno dodat, že i mezi přehnanými ambicemi a naprostou ztrátou soudnosti.
Devětapadesátiletý Iñárritu se proslavil hned prvním snímkem Amores perros z roku 2000, působivou vypravěčskou skládankou, jaké byly tehdy v módě. V podobném duchu pokračoval s filmy 21 gramů a Babel.
Za příběhovými propletenci stál scenárista Guillermo Arriaga, s každým dalším titulem ale Iñárrituova snaha propojovat zdánlivě nesouvisející děje do jednotného celku působila vykonstruovaněji. Na pozadí všech těchto komplikovaných příběhů prosvítala čím dál úpornější snaha hledat duchovní aspekty života v dnešním bezútěšném světě.
Nezlepšilo se to ani po režisérově tvůrčím rozchodu s Arriagou. Snímek Biutiful, na jehož scénáři se sám podílel, je Iñárrituovým suverénně nejhorším. Jednoduché sociální drama se pohybuje na hraně, či spíše za hranou citového vydírání. Ostré kontrasty bídného života a spirituálního vysvobození nelze vnímat jinak než komicky.
Pak vznikl oscarový Birdman, jímž autor v roce 2014 poprvé vsadil na humor či nadsázku, což bylo dané zde zvoleným divadelním a komiksovým prostředím. Působivý snímek natočený zdánlivě v jednom záběru byl díky tomu hravější, stylizovanější. Pomohlo mu to ke čtyřem Oscarům včetně těch za režii a film roku. Byť ve chvílích, kde chtěl říkat něco o světě, Birdman opět spíše zakopával o vlastní naivitu.
Na žánrovější polohu vsadil Iñárritu také před sedmi lety ve svém zatím předposledním, s rozpočtem 135 milionů dolarů zároveň nejdražším titulu Revenant Zmrtvýchvstání, kde hlavní roli ztvárnil Leonardo DiCaprio. Byl to velmi slušný thriller o přežití, opět s vynikající kamerou Emmanuela Lubezkiho, přestože ho stále srážely na kolena spirituální vložky prozrazující, že jejich tvůrce se mylně cítí být vizionářem posouvajícím možnosti současné kinematografie.
Mexický filmař patří k velkým talentům. Ale zároveň se jeho díla řadí k nejpřeceňovanějším. Krátce před Vánoci teď Iñárritu na Netflixu uvedl svůj dosud nejosobnější a rovněž nejméně divácky vstřícný snímek.
Zápletka Barda je prostá: režisér a novinář Silverio Gama má coby první Mexičan obdržet prestižní americkou novinářskou cenu. Díky tomu se po mnoha letech života v USA vrací se ženou a synem do rodné země, aby poctu oslavil s širším příbuzenstvem.
Jenže vše, co prožívá, se neustále mění v podivné vize - snad sny, snad představy, snad scény z jeho posledního filmu Falešná kronika několika pravd, fiktivního a stylizovaného dokumentu, jenž se dotýká historie Mexika. I úvodní scéna porodu naruby úzce souvisí se skutečností: manželský pár přišel o syna, který zemřel pouhý den po narození.
Iñárritu se však v celém snímku potýká s tím, že neví, jak o bolestivých věcech vyprávět. Pohybuje se na hraně temných vizí a fanfarónské grotesky, jako by před realitou vždy musel utéct do říše podivné stylizace.
Mnohé scény jsou působivé, Emmanuela Lubezkiho za kamerou vystřídal Darius Khondji narozený v Íránu a předkládá divákům komplikovaně vystavěné situace, nad nimiž lze jistě žasnout. Jen se člověk zároveň popadá za hlavu v zoufalství nad tím, jak jsou prázdné.
Když podobné mystické okamžiky typu pyramid postavených z lebek vpadaly do syrové reality Revenanta, kde se mrznoucí Leonardo DiCaprio plazil nehostinnou krajinou, občas působily trochu nepatřičně. Tentokrát je to ještě horší, neboť od podobných atmosférických chvilek s příchutí apokalypsy režisér prchá ke gagu či zcizujícímu efektu. Třeba když se ukáže, že jde o jakýsi film ve filmu, že vše je jen inscenované.
Bardo chce mluvit o rodinné krizi, vykořenění, o pocitech Mexičanů, kteří odjeli za prací do Spojených států a nyní se necítí být doma nikde. Jenže Alejandro González Iñárritu nemá vůbec cit pro to, kdy být vážný, kdy utíkat k černé komedii a kdy se pouštět do duchovních sfér. Má dar pracovat s prostorem před kamerou, ale myšlenkově je jeho film na úrovni nedospělé hříčky.
Iñárritu se nedokáže dotknout věcí, které člověka přesahují, tak jako třeba jedenapadesátiletý mexický kolega Carlos Reygadas, jehož díla opravdu posouvají hranice a mají moc utrhnout divákům hlavu - což v jeho opusu Post Tenebras Lux provede jeden z hrdinů.
Přitom Iñárritu neumí ani udělat skvělý gag. Byť některé ze scén Barda mohou vnějškově připomenout bizarní poetiku švédského tvůrce Roye Anderssona, nikdy nejdou na podobnou hranu melancholie a suché komiky.
Bardo je stav mezi životem a smrtí. Když se zbavíme buddhistické terminologie, lze ho také nazvat slovem koma. To se k novince mexického filmaře hodí zdaleka nejlépe.
Film
Bardo, falešná kronika několika pravd
Režie: Alejandro González Iñárritu
Film je k vidění na Netflixu.
