Ve filmu, který tento čtvrtek začnou promítat česká kina, Davis mlčky sedí před pódiem. Sleduje zpěvačku, jež měla jako obvykle jen dělat doprovodné vokály v matčině kapele. Jenže jakmile matka zahlédne manažera, začne předstírat kašel a donutí dceru, aby se úvodní písně ujala místo ní. Když dozní poslední tóny, Davis ke kolegovi poznamená: "Dobré." Jen dobré? Následuje suchá přednáška o tom, jak se slůvko liší podle toho, kdo ho zrovna vysloví. V případě Davise "dobré" znamená: Právě jsem slyšel nejlepší hlas této generace.
Historie mu pochopitelně brzy dá za pravdu. Přicházejí první televizní vystoupení a první příčky v hitparádě. Snímek režisérky Kasi Lemmonsové od prvních chvil skládá decentní poctu zpěvačce, která překonala mnohé rekordy. Whitney Houstonová zemřela roku 2012 pod vlivem drog ve věku 48 let.
Film Whitney Houston: I Wanna Dance with Somebody je uctivý. To je asi nejpřiléhavější přízvisko. Autoři nehledají skandály, nevyprávějí opulentní příběh plný megalomanských vystoupení. Jenže také nenacházejí funkční opak hollywoodské megalomanie.
Hudební životopisy získaly na popularitě díky Bohemian Rhapsody z roku 2018, jejíž celosvětové tržby se při rozpočtu okolo 50 milionů dolarů vyšplhaly takřka k miliardě. Je zřejmé proč. Jakkoli to byl film v mnoha momentech problematický, banální a příliš se nepouštěl do temnějších stránek frontmana kapely Queen Freddieho Mercuryho, zároveň nabídl elektrizující koncertní scény.
Zatímco Bohemian Rhapsody se zařadilo k nejpřeceňovanějším dílům poslední doby, režisér Baz Luhrmann nedávno předvedl, že lze natočit skvělý a megalomanský hudební portrét. Jeho Elvis patří k vrcholům letošního filmového roku právě proto, že se přiznaně věnuje Elvisovi Presleymu jako ztělesnění jednoho z největších amerických mýtů minulého století. Svůj barokně košatý snímek Luhrmann pojal trochu jako vyprávění o zrodu superhrdiny. Vytepal ho doslova ze zlata, diamantů a dalších ornamentálních, ale nikoli zbytečně manýristických hrátek.
Novinka o Whitney Houstonové se naopak drží při zemi. Zprvu sympaticky, vynikne projev třicetileté Angličanky Naomi Ackieové, která mladou Whitney na prahu kariéry hraje jako živelnou, lehce naivní dívku s jasným cílem: dělat písně tak velké, že je nebude možné ani obejmout.
Právě díky hereččině podání a Stanleymu Tuccimu, který velmi decentně ztělesnil manažera Clivea Davise, jejich první rozhovory působí uvěřitelně.
Některá místa zúročují jemný tón, jenž nebaží po senzacích a velkých dramatech. Zejména v momentech, kdy snímek odhaluje povahu zpěvaččina otce, který si na ni nárokoval výhradní právo po všech stránkách. Vrcholem je scéna z nemocnice, kde - ač na prahu sil - nařkne dceru, že ho obrala o peníze.
Jenže film o stopáži 145 minut se této decentnosti drží ve všem. Pozvolna naznačuje, jak se ve zpěvaččině přítomnosti objevily drogy, jak na sebe začíná narážet kariéra a rodinné zázemí, jak společnost žádá, aby největší hvězda soudobé pop-music měla manžela, nikoli partnerku. Pak se skokem přenese přes temné období, kdy zpěvačka zmizela ze scény. A v závěru naznačí, jak se Whitney Houstonová zbavila závislostí, ale bez nich už byla na pódiu jen stínem té dřívější hvězdy.
Na rozdíl od většiny současných hudebních filmů ten o Whitney Houstonové nedovede příliš strhnout hudebními scénami. Je tu slyšet dokonalost jejího hlasu a herečka Ackieová umí jemně odstínit emoce, které hrdince během vrcholných momentů i pokusů o návrat probíhají hlavou. Jenže samotná koncertní čísla jsou nasnímaná rutinérsky. Možná je v tom záměr nepřehnat to s pompou, bohužel výsledek působí příliš dlouze, uondaně - jako opak dobrého songu, u něhož spíše toužíte, aby nikdy neskončil.
Vzniklo hudební drama, které může nadchnout fanoušky coby vkusná pocta oblíbené zpěvačce. Není to pomník vytesaný z mramoru, spíše z poctivé žuly. Ale zároveň je to pomník trochu neotesaný, odsouzený k tomu stát kdesi v koutě, kde na něj bude jen padat prach.
Film
Whitney Houston: I Wanna Dance with Somebody
Režie: Kasi Lemmons
Falcon, česká premiéra 22. prosince.
