Recenze - V roce 2000 oslnil svět celovečerní debut mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iňárritua s názvem Amores Perros. Měl v sobě horkokrevnou dravost a fascinoval propojením několika dějových linií. Na rozdíl od Pulp Fiction (1995) v něm ale nešlo o ironickou hru s vyprávěním, popkulturními odkazy a možnostmi překvapování, ale o nastolení atmosféry nemilosrdné osudovosti a tragičnosti lidského údělu.
Iňárritu se scenáristou Guillermem Arriagou dále propracovávali své vize globálního propojení různých lidských bytostí ve snímcích 21 gramů (2003) a Babel (2006). V symbióze s kameramanem Rodrigem Prietem a skladatelem Gustavem Santaolallou tvořili unikátně atmosférická díla naplněná tichým smutkem. Zmizela agresivní energie debutu a nahradilo je meditativní usebrání nad otázkami smrti, nezáměrnými důsledky našich činů a netušenou odpovědností jednotlivce za život ostatních.
U Babelu se ovšem Iňárritu a Arriaga spolu rozešli ve zlém; každý s pocitem, že ten druhý krade příliš mnoho nápadů. Drama Biutiful mělo ukázat, jakou samostatnou cestou se Ińárritu vydal. U Arriagy jsme jeho sólovou dráhu mohli sledovat ve snímku Planina v ohni (2008).
Zatímco on zůstal věrný stylu časově rozbitého vyprávění, které dovedl jen ke vznešeně se tvářícímu kýči), Iňárritu tentokrát sleduje přísně chronologicky jen jednu hlavní postavu. Zdá se, jako by se tím na rozdíl od svého bývalého kolegy osvobodil od příliš spletitého provazování nitek a že tak vlastně půjde o "čistší", koncentrovanější práci, kterou nelze tak snadno nařknout z vykonstruovanosti.
Vše se dá obrátit
Umělecká vyčerpanost ale zjevně postihla oba tvůrce. Biutiful je film, který by mohl trvat 90 minut i tři hodiny a nehrálo by to roli. Že trvá dvě a půl hodiny, je hlavně příznakem neschopnosti škrtat; jde o typický nešvar, jenž postihne kohokoli, kdo nad sebou nemá patřičný dramaturgický dohled (Iňárritu sice spolupracoval na scénáři s debutanty Armandem Bo a Nicolásem Giacobonem, ale jeho jméno mu dávalo spíš autoritativní převahu).
Těžko určit, jestli se tu nabízí víc sociální portrét bídy, napínavý příběh o člověku umírajícím na rakovinu, nebo apartní snaha vnést do každodennosti trochu mystiky. Biutiful neobstojí nakonec ani v jednom. Málokdy se přitom vidí takové mrhání talentem - neboť jednotlivé scény mají díky fyzicky pohyblivé kameře velkou působivost a pohublému a zplesnivělému Javieru Bardemovi, jenž takřka nesleze z plátna, se daří vybalancovat věrohodnost značně rozporuplné postavy.
Jeho Uxbal je mužem devatera řemesel v barcelonském podsvětí. Zajišťuje zdejším ilegálním přistěhovalcům z Afriky a Číny práci a bydlení, do toho ještě využívá svých senzibilních schopností a vyprovází na poslední cestu nešťastné mrtvé duše, které chtějí něco říct svým blízkým. Tedy kdo ví, zda komunikuje se zásvětím, protože není úplně zřejmé, nakolik je šarlatán. Film naznačuje, že spíše ne, ale že svého daru nevhodně zneužívá.
Uxbal je rozvedený a stará se o dvě děti, neboť jeho manželka, již pořád miluje (i když tedy můžete dost váhat proč, když je to taková nosatá vyfetlá nána) není k něčemu takovému způsobilá - a navíc se tajně tahá s jeho bratrem. S ním momentálně Uxbal jedná o tom, že prodají společně hrobku jejich otce, který zemřel velmi mladý při útěku před frankistickým režimem.
Uxbalovi se to na Zemi už taky krátí - zjistili mu rakovinu prostaty s metastázami po celém těle. Během krátkého času tak bude muset zaopatřit všechny, na nichž mu záleží, a vůbec si udělat pořádek v osobních věcech.
Biutiful se špatně hodnotí, protože téměř vše, co se mu dá vyčíst, můžete úplně obrátit a říct, že to tu tak má být. Iňárittu chtěl podle vlastních slov udělat film s jedním hlavním hrdinou, zároveň ukazuje příliš mnoho vedlejších postav, které nemají, ale klidně by mohly mít vlastní příběhy.
Velký bílý spasitel
Film zachycuje Uxbalovo putování ulicemi a ubikacemi, kamera jen po jeho odchodu občas zůstane s některými lidmi o něco déle v místnosti. Jejich příběhy ale nemají velkou pointu a příliš se toho o nich nedozvíte. Přítomnost a potenciální naléhavost oněch osudů tak nakonec spíš komplikuje orientaci v jinak dost stereotypním ději, který je rytmizován poetickými záběry na kouřící komíny a Bardema, jak čurá do záchodu krev.
Jenomže nač potom tvůrce potřebuje tak silné téma, jako je přistěhovalectví, když k němu nezaujímá žádný postoj? Respektive je si vědom, co vyplývá z toho, že afričtí a čínští přistěhovalci jsou odsunuti na okraj zájmu, zůstávají bezmocně pasivní a vše ve filmu řeší "velký bílý spasitel a anděl strážný"?
Prakticky to přesně odpovídá (často neuvědomovanému) konceptu tzv. post-koloniální ideologie - kdy bílí už barevným nevládnou, ale drží nad nimi alespoň ochranitelskou ruku, protože jsou schopnější a vůbec vyšší bytosti. Že má Uxbal nadpřirozené schopnosti, to celou tuto elitářskou ideologii ještě podporuje. Samozřejmě - kdykoli lze namítnout, že Uxbal je zodpovědný i za smrt několika Číňanů a že sám je přes veškeré schopnosti chudý a podřadný člen společnosti.
Dělá to z něj ale spíš samaritánského světce a trpitele, nebo podivně napsanou figuru? Proč je jeho bratr bohatý a Uxbal ne, když dělají stejnou práci? Film sugeruje, že Uxbal by měl být velké zvíře v podsvětí, ale zároveň z toho takřka nic nemá. Kolik tedy vydělává, či kolik peněz, které mu procházejí rukama, jdou na nezbytné výdaje, např. úplatky?
Zní to možná zvláštně, ale právě tato nekonkrétnost a mlhavost, kdy všechny akce probíhají stylem "předáváme si za něco nějaké ušmudlané svazky barevných papírků" jsou v příkrém rozporu s tím, jak se staví klasické drama, v němž hrdinům odtikává "deadline".
Někoho to otravuje
Biutiful není ani tak jednoduchý, upřímný a přímočaře humanistický jako klasické drama Ikiru (Žít) od Akiry Kurosawy, ani tak absolutně pragmaticky věcný a přesný jako aktuální televizní seriál Breaking Bad (Perníkový táta), kde máte perfektní přehled o tom, kolik má hrdina času a kolik musí vydělat a peněz a na základě toho musí řešit jednotlivé problémy.
Uxbal se prostě zdánlivě bezcílně poflakuje, jakoby něco dělá, potkává spoustu lidí, ale nelze si z toho vytvořit představu, čeho chce docílit. Opět - kdokoli může namítnout, že právě to má být smyslem filmu. Tedy "hrdina neví coby, potácí se od ničeho k ničemu, aniž by viděl cíl" - ale můžete se zlobit, pokud někoho podobný způsob vyprávění otravuje?
Celý snímek pak vyvolává podezření, že nás autor bezdůvodně nutí sledovat všechnu tu bídu jen proto, aby z nás ždímal emoce a na konci nás zmanipuloval takovým způsobem, že se s vděkem naučíme přijímat "život, jaký je". Namísto toho, aby film vyvolával pobouření nad tím, v jakých podmínkách někdo může žít, nutí nás spíše k všeobjímajícímu smíření. Tímto utěšujícím způsobem ale fungují všechny "opiáty pro masy".
Nejsem si jistý, že zrovna toto má být umění; a stejně tak po létech okouzlení Iňárittuovým suverénně podmanivým stylem začínám pochybovat, zda ho opravdu tolik zajímají hraniční témata smrti, utrpení a chudoby, nebo je jen používá, protože se z nich dobře buduje drama.
Když v Babelu inscenoval scénu na techno-party, kterou hluchá japonská dívka vnímá jen částečně jako sled stroboskopických efektů a základního dunění, byla v tom dokonale obsažena její izolovanost od okolního světa. Když naproti tomu Uxbal prochází několik minut barcelonským klubem, aby našel bratra, a kolem nás krouží odhalená těla, vyznívá to hlavně jako exhibice a snaha na chvíli tím umělým dynamizováním narušit bezvýchodně úmornou pomalost dosavadního děje.
Stejně jako jiní umělci, rádoby-umělci a pornografové využívají téma sexu, aby vzbudili více kontroverze a zájmu publika, zařadil se Iňárritu mezi umělce, kteří kalkulují s tím, že mu sled neštěstí a mizérie zabalený do jemného oparu mystiky a posmrtného setkání duší přinese ceny na festivalech a ve výročních anketách.
Pokud by někomu takový odsudek připadal příliš příkrý, je možné dodat, že Iňárritu nemusí mít osobně hlavní zájem na oceněních, ale bohužel se ve své tvorbě není schopný dostat o víc než jeden krok za melodramatická schémata jihoamerických telenovel. V latinoamerické kultuře má dlouhou tradici vyprávění spletitých příběhů - ať už vysokou románovou nebo populární telenovelovou formou. Iňárrituovy filmy se dosud pohybovaly na území mezi nimi. Nyní, když zbyla jen jedna přímočará linka, se přese všechnu atmosféričnost vyjevuje značná banalita. Člověka nutí si to vzpomínat, jak bídu ukazoval Buňuel ve svých mexických "neorealistických filmech", nebo jak minimalisticky dnes točí mnozí jiní jihoameričtí filmaři...
| Biutiful | |
| Biutiful | |
| Žánr: | Drama |
| Režie: | Alejandro González Ińárritu |
| Obsazení: | Javier Bardem, Maricel Álvarez, Blanca Portillo, Rubén Ochandiano, Raul Moya Juarez ad. |
| Délka: | 148 minut |
| Premiéra ČR: | 03.02.2011 |
