Odtud se lze vydat buď do horního patra, kde je umístěná většina soch, anebo nejdřív do následující místnosti objasňující kontext, ve kterém autorka tvořila.
Výstava nabízí průřez celoživotním dílem Kmentové, jež žila v letech 1928 až 1980. Nespoléhá však na chronologické řazení, místo toho zdůrazňuje klíčové motivy a výrazové prostředky. Každý už pak může sám hledat souvislosti mezi dílem, životem a dobou, aniž by ho vyrušovaly přímočaré popisky.
Kmentová začátkem 50. let vystudovala pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a začala pracovat ve společném ateliéru s manželem, sochařem Olbramem Zoubkem. Poté, co roku 1964 přestěhovala svou dílnu do Seifertovy ulice, její tvorba začala nabírat jiný směr. Odklonila se od figurálního sochařství k abstraktnějším plastikám a poprvé použila vlastní tělo jako formu.
Například postava Marie z roku 1967 má precizně tvarované ruce a nohy, torzo však kopíruje spíš tvar navršených pytlů. Hned vedle instalované Pytle z roku 1970 ukazují, jak se tvorba Kmentové vyvíjela. V průběhu života se naučila vyjádřit tělesnost, aniž by samotné tělo ukázala.
Dotyk byl pro ni zásadním tématem: ať už ztvárnila hmat, nebo vyjadřovala ženskou sexualitu sochařským jazykem. Od kuliček v dlani po reliéf znázorňující tělo ženy v trávě, kterého se dotýkají desítky prstů, pouhý pohled na díla Kmentové spouští další smyslové vjemy.
Intimní témata dokázala rozpracovat i na velké ploše. Vytvořila přes 30 děl pro veřejný prostor. Spoustu jich lze stále vidět - od ozdobných balkonových mříží nedalekého Janáčkova divadla v Brně po Bránu snů poblíž Severočeského muzea v Liberci. V pražské Stromovce bylo v roce 2017 obnoveno dětské hřiště, na němž Kmentová spolupracovala se Zoubkem.
Na brněnské výstavě se vyjímá například plastika Pupek, zvětšený odlitek břicha z osinkocementu. Člověk se ocitá na jeho vnitřní straně, jako plod, jako by břicho bylo jeho štít. Větší laminátová verze vznikla v roce 1972 pro kancelář Československých aerolinií v Singapuru.
V této době se Kmentová přestěhovala do prostornější barokní stodoly na Smíchově, která měla usnadnit vznik monumentálních děl a zakázek pro veřejný prostor. Kvůli křehkému zdraví tu však nakonec vytvářela hlavně práce na papíře - kresby tužkou a objekty z vlnité lepenky. Působivý je například dvoumetrový Výhonek ze sbírky pražské Národní galerie.
Výstava v Domě umění báječně propojuje jednotlivá díla a život spjatý s uměleckou tvorbou. Kmentová třeba obkreslovala a vystřihovala ruce lidí, kteří stodolou prošli - od blízké rodiny po náhodné návštěvy. Dochovaných 53 výstřižků lze na výstavě vidět, na rozdíl od zajímavých reliéfů z lepicí pásky, které existují už jen na fotografiích.
Tato efemérní díla připomínají americkou umělkyni Evu Hesse, průkopnici používání nových materiálů v moderním sochařství. Navzdory péči světových muzeí mnohá její díla z latexu, gumy a papíru podlehla zkáze, její přínos umění ale přetrval.
Dílo Kmentové současná výstava připodobňuje k dalším velikánkám světového sochařství. Nemůže tu chybět připomínka Polky Aliny Szapocznikow, proslulé znepokojujícími odlitky těl od lascivních rtů po tkáně napadené zhoubnými nádory, nebo americké mistryně tělesnosti Hannah Wilke.
Pořadatelé zmiňují i Marii Bartuszovou, pražskou rodačku, která tvořila převážně na Slovensku a v posledních letech dostává prostor ve význačných světových galeriích - až do konce roku lze její retrospektivu vidět v rakouském Museum der Moderne Salzburg.
K ideově spřízněným duším patří i Lynda Benglis, dosud aktivní Američanka, jejíž sochy byly před měsícem součástí módní přehlídky španělské značky Loewe v rámci pařížského týdnu módy. Její charakteristické organicky tvarované kusy bronzu s lesklým povrchem se odrazily také v kolekci šperků pro jaro 2024.
To ostře kontrastuje se zkušeností Kmentové, pro kterou se šperky staly způsobem obživy v padesátých letech, kdy z politických důvodů neměla dost zakázek na sochy. I tyto artefakty lze v Domě umění spatřit, stejně jako textilní závěs vyrobený do kuchyně v domácnosti Kmentové a Zoubka. Objevuje se na něm dítě v kočárku, zřejmě dcera, dnes bibliografka Polana Bregantová. Právě díky její precizní práci s rodinným archivem se tu návštěvník nesetkává s plytkým historickým exkurzem, ale skutečně barvitým vhledem do života a tvorby Kmentové.
Když začne člověk stoupat nahoru do hlavní části výstavy, může si všimnout sádrových otisků ruky na zábradlí. Odkazují k výstavě z roku 1970 v pražské Galerii Václava Špály. Kmentová tam tehdy rozmístila sádrové odlitky stop, které putovaly od vchodu do horního patra k otevřenému oknu. Jenže minimalistické umělecké gesto na místě nevydrželo dlouho, šlo o jednu z posledních výstav kurátora Jindřicha Chalupeckého v této galerii - komunisté mu zanedlouho zakázali činnost. Výstava Kmentové tak vydržela pouhý den. Autorka odlitky rozdala účastníkům vernisáže.
V Brně otisky nevedou do prázdného prostoru, ale k největší dochované soše Kmentové. Jmenuje se Žena na slunci a lebedí si ve vzdušné síni s lucernovým světlíkem.
V přilehlých sálech kurátor Tomáš Pospiszyl seskupil díla na základě volných asociací, které celkem přirozeně vyvstávají na mysli po poctivém úvodu do výstavy v dolním patře.
Od soch v životní velikosti jako Terč - Žena a Terč - Muž po plastiky, které lze schovat v dlani, a jemné kresby tužkou všechna díla spojuje um vyjádřit tělesné pocity a hluboké touhy. Díky citlivému pozorování Kmentová i všední věci přetavila v nevšední zážitky.
Loni její práce vystavilo pražské Museum Kampa společně s těmi od Olbrama Zoubka. Samostatný prostor, který jí věnoval brněnský Dům umění, Evě Kmentové nejen náleží, ale také sluší.
