Při uvedení tří nových epizod byl režisér Jiří Strach mimo jiné dotázán, na co se dívá on sám. "Nejraději na noční oblohu plnou hvězd," odvětil. Ačkoli šlo doufejme o nadsázku, odpověď vystihuje problém mnoha kriminálních minisérií a seriálů České televize. Až na pár ambicióznějších výjimek jako Modré stíny, Zrádci nebo Vodník vůbec nereflektují, jak se žánr za posledních dvacet let proměnil.
Antihrdinové v rolích vyšetřovatelů, psychologicky prokreslenější pachatelé, nestereotypní ženské postavy, vypravěčská spletitost, dynamický styl, reflexe aktuálních společenských otázek - na nic z toho divák v hlavním vysílacím čase veřejnoprávní televize obvykle nenarazí.
Díky pokročilejší technice obraz vypadá lépe než dřív, sem tam je použit efektní záběr z dronu, ale jinak jako kdyby se zdejší televizní krimi zasekla v časech Detektiva Martina Tomsy z poloviny 90. let minulého století.
Zároveň se na Jiřího Stracha a další spolehlivé rutinéry nelze zlobit, že raději sledují hvězdy na obloze než zahraniční trendy. Docent se dočkal pokračování i díky vysoké sledovanosti, každou ze tří loňských epizod vidělo téměř 2,1 milionu lidí. Metriku televize dlouhodobě udává coby hlavní ukazatel úspěšnosti, stejně jako Nova nebo Prima. Neexistuje tedy důvod měnit známé schéma. A pokračování Docenta, alespoň dle nedělní první epizody, vskutku s ničím novým nepřichází.
Nenápadité variace
V pražských Bohnicích byla uškrcena žena, která se vracela ze schůzky s kamarádkou. Šéf mordparty Šera v podání tradičně zaťatého Ondřeje Vetchého má odůvodněné podezření, že by případ mohl souviset s nevyřešenou sérií násilných úmrtí z 90. let.
Pátracím schopnostem svých vyšetřovatelů přezdívaných "dvojčata" očividně moc nevěří. Není divu, duo ztvárněné Markem Taclíkem a Matějem Hádkem ještě víc než posledně připomíná Laurela a Hardyho.
Šera proto oslovuje docenta Stehlíka z policejní akademie. Specialistu na psychologické profilování hraje Ivan Trojan jako nudně uměřeného intelektuála, který miluje pořádek v životě i na pracovním stole.
Zcela odlišná energie srší z jeho parťačky. Kapitánka Fousová, ztělesněná Terezou Ramba, má kratší sestřih a nekřičí tak často jako minule, pro policejní práci se ale zdá být stále stejně nezpůsobilá. Pohrdá předpisy i autoritami a ohrožuje vyšetřování.
Fousová se znovu pouští do pátrání po vlastní ose. Hlavní atrakcí série tudíž není zábavná nesehranost obou postav. Když už se octnou v jedné místnosti, dochází k nenápaditému variování jednoho a téhož typu situací. On se chová distingovaně, ona nevycválaně. Jediný posun v jejich vztahu spočívá ve větší toleranci vůči zlozvykům toho druhého, třeba když jí nenaporcovaný dort polévkovou lžící.
Síla zvyku
Během prvních 40 minut nás přitom tvůrci drží v naději, že neurvalou policajtku tentokrát úplně vynechali. Nikdo se o ní ani nezmíní. Až pak je z policejního prezidia povolána do akce. Nehledě na fakt, že dřív byla spíš přítěží než přínosem a kromě drzosti ničím nevyniká.
Pozapomenutí dobře vystihuje, že autory seriálu, novináře Jana Malindu a bývalého šéfa pražského oddělení vražd Josefa Mareše, policejní práce zjevně natolik zaujala, až zanedbávají postavy.
Také charismatický docent Stehlík, který by alespoň podle názvu měl být hlavní hvězdou série, se na scéně objevuje teprve po akademické čtvrthodince, kdy sledujeme jen Šerovu neohrabanou partu.
Ani pak ale rozvleklá úvodní epizoda nechytne druhý dech. Následují jen další a další výslechy, aniž by došlo k podstatnějšímu posunu. Samotný zločin přitom vinou fádní režie neobestírá aura znepokojivého tajemství. Není zde žádné překvapení, nejednoznačnost, nic, co by podněcovalo zvědavost.
Vyšetřování ve skutečnosti zřejmě nevypadá jinak. Převážně dialogy, žádné akční honičky a dramatické zvraty. Pokud ale tvůrci stejně jako ve svém předešlém seriálovém hitu Případy 1. oddělení usilovali o autenticitu, proč jsou všichni hrdinové Docenta psychologicky nevěrohodné karikatury?
Nekonečné vyslýchání svědků a sbírání informací by přece jen působilo záživněji, kdyby jej prováděly postavy, které mají hloubku, nedělají amatérské chyby a lze s nimi sympatizovat.
Emoce budí akorát hudba Jiřího Hájka, která je ale nepatřičně vážná a napínavá. Zbytek by lépe fungoval jako parodie. Údiv zkušeného policisty nad slovem "esenbák" nebo scénu, kdy si jeden z podezřelých doma staví papírový domeček pro oběti domácího násilí, ani jinak brát nelze. Také Tereza Ramba, která nasupeně popochází po kanceláři, zuřivě žvýká, kouká do mobilu a sem tam něco zařve nakřáplým hlasem, hraje v zásadě postavičku z komiksu.
Podobných potěšení v rozbředlé osmdesátiminutové epizodě žel není dost, aby se kvůli nim vyplatilo zapínat televizi. Docent po většinu času zůstává mdlou detektivkou bez atmosféry, smyslu pro humor a citu pro vyprávění. Nedělní programové okno zaplácne a roli audiovizuální kulisy splní, nebude to ale znakem jeho kvalit, nýbrž pohodlnosti a síly zvyku.
