Německý dirigent Christian Thielemann v Česku dosud nevystoupil, ale o to velkolepější má být jeho dnešní pražská premiéra. Se svým orchestrem Staatskapelle Dresden, jedním z nejstarších a podle mnohých také z nejlepších těles na světě, zahájí festival Dvořákova Praha. A přestože v pražském Rudolfinu nezazní jediná Dvořákova skladba, podle Thielemanna posluchači ve zvuku jeho orchestru postřehnou cosi povědomého.
"Trávím spoustu času ve Vídni. Pro mě jako by Drážďany, Praha i Vídeň patřily do stejné rodiny a dýchaly stejný hudební vzduch," říká Thielemann a připomíná, že před válkou mezi Staatskapelle Dresden a českými hudebníky existovalo silné pouto.
Češi se dnes s Thielemannem setkají poprvé, ale v německojazyčném světě už je sedmapadesátiletý dirigent nepřehlédnutelnou osobností. Kdysi byl asistentem slavného Herberta von Karajana, později dělal šéfdirigenta berlínské Deutsche Oper a v novém tisíciletí vedl též Mnichovskou filharmonii. Nyní působí ještě na postu uměleckého ředitele Salcburského velikonočního festivalu a od loňska je hudebním ředitelem na nejsvětější půdě německé hudby, festivalu v Bayreuthu, který se specializuje na uvádění oper Richarda Wagnera.
V Německu je ale Thielemann také rozporuplnou osobností. V Berlíně i Mnichově končil předčasně a odcházel po hádkách s vedením i hudebníky. Kromě toho je dirigent politicky vyhraněný − vloni vyvolal kritiku svým článkem v týdeníku Die Zeit, kde apeloval na Němce, aby se snažili pochopit antiislámské hnutí Pegida a jeho názory na imigraci.
Program dnešního koncertu se obejde bez politiky, reflektuje však další častou výtku proti dirigentovi − že se příliš zaměřuje na německou hudbu. "Není to nic nacionalistického ani negativního, je to naprosto přirozené," reaguje Thielemann. "Orchestr musí umět zahrát cokoliv, ale měl by myslet na vlastní tradici a totožnost. Je to, jako když se ocitnete v cizině a jdete se najíst. Proč byste ve Francii jedli řízek? Budete jíst to, co jedí Francouzi, a pít jejich vína," přirovnává.
Thielemann má pocit, že jeho politické názory bývají špatně vykládány, a proto se prý k současné společenské situaci v Německu nechce dál vyjadřovat. "Nejsem politik, chci dělat hudbu. Jen když jde do tuhého, cítím nutnost něco poznamenat," krčí rameny. "Podle vlastní zkušenosti nicméně mohu říct, že hudebníci by asi opravdu měli raději mlčet."
Podobně se Thielemann odmítá vracet k okolnostem, za nichž opouštěl posty v Berlíně a Mnichově. "Také v hudebním životě se věci občas pokazí a člověk dělá chyby," připouští. "Naštěstí každý stárneme, nabíráme zkušenosti a učíme se lépe kontrolovat."
Takové zdání rozhodně budí Thielemannovo nynější angažmá v Drážďanech, kde je šéfdirigentem pátou sezonu. "Spousta muzikantů ze Staatskapelle Dresden zároveň hraje v orchestru festivalu v Bayreuthu. Na první zkoušce mě překvapilo, kolik jsem spatřil známých tváří," popisuje Thielemann, proč si právě s tímto tělesem porozuměl. "Od prvního okamžiku jsem je vnímal jako své sourozence," dodává.
A podobně to zřejmě bere také management v Drážďanech, který teď s Thielemannem vyjednává o prodloužení smlouvy.
Christian Thielemann je pyšný na jedinečný zvuk, který si Staatskapelle Dresden udržela po několik staletí existence, přesněji od svého založení roku 1548, i na to, jak je toto těleso flexibilní. Hodit se to bude rovněž na dnešním vystoupení v Rudolfinu, jež zahájí Beethovenův Koncert pro housle a orchestr D dur se sólistou Nikolajem Znaiderem. "Spolupracujeme už dlouho," říká dirigent o jedenačtyřicetiletém dánsko-izraelském houslistovi. "Když jsme naposledy hráli Beethovena, pověděl jsem mu, že snad musíme být příbuzní, když tolik věcí vnímáme podobně."
Druhá skladba dnešního programu, Variace a fuga na Mozartovo téma od skladatele z přelomu 19. a 20. století Maxe Regera, dlouho patřila do stálého repertoáru drážďanského orchestru. "Pak ale z neznámého důvodu vyšla z módy. V Praze jsme nicméně chtěli uvést skladbu, která je součástí naší historie," vysvětluje dirigent.
Thielemann pak zužitkuje své dlouholeté zázemí v opeře, když v závěru večera uvede Straussovu symfonickou báseň Enšpíglova šibalství. "Velmi často si ji dirigenti mylně vykládají jako skladbu, ve které se mají blýsknout jednotliví hudebníci," varuje Thielemann. "Ale tak to není. Můj orchestr zahraje Strausse tak, že vás přiměje se na něj podívat úplně jinak."
