Čtvrtek - 19:30 Hlavním tématem letošního ročníku Fresh Film Festu je manipulace. Jedním z největších lákadel průřezové sekce je dokument Patrika Forbese True Stories: Wikileaks - Secrets and Lies. Chronologicky vyprávěný příběh výbušné kauzy, která nově nastavila mantinely utajování v informačně propojeném světě, utvářejí svými výpověďmi přímí aktéři včetně samotného Juliana Assange. Autor zastává zdánlivě střízlivý, neutrální a nekomentující postoj: samotný případ ale zpochybňuje samotnou ideu objektivity. V kauze, kde se všichni zůčastnění zaklínají termíny jako pravda, spravedlnost nebo férové jednání, se totiž jak média, tak samotný Assange se svým týmem pokoušeli dosáhnout hlavně svých cílů a zájmů.
Forbesův film se soustředí hlavně na účelové spojenectví tří důležitých globálních deníků s hackerským renegátem. Zástupci vedení anglického Guardianu, německého Spiegelu a amerických New York Times popisují své námluvy s charismatickým Australanem a trochu pokrytecky si nad ním myjí ruce v situaci, kdy se dozvědí, že Assange je připravený zveřejnit na svých stránkách nepřefiltrované zpravodajské informace z válečných oblastí včetně jmen zdrojů.
Účastník schůzek z deníku Guardian vzpomíná na jednu z večeří těsně před zveřejněním diskrétních informací, při níž novináři na Assangeho tlačili, aby alespoň jména zdrojů v depeších začernil. „Jsou to američtí informátoři, zaslouží si zemřít," odvětil prý šéf Wikileaks, což stačilo k tomu, aby v pohledu na bělovlasého kybernetického revolucionáře ztratili veškeré iluze.
Události kolem švédského obvinění Assange ze znásilnění pak daly zástupcům velkých médií munici k morální převaze. Assange ve věci prokazatelně lhal a zdiskreditoval tak podle žurnalistů celé své tažení za odhalováním velmocenských tajemství a lží. Naskýtá se otázka, proč celou dobu tu se zaslepeným megalomanským ideologem v jeho svaté informační válce táhli za jeden provaz?
Forbesův film se prezentuje jako zatím nejobjektivnější dokumentaristická zpráva o kauze Wikileaks a přesto po jeho shlédnutí přibývá v člověku spíše otázek než že by přinášela jasné odpovědi. Pravda bývá totiž komplikovanější, než aby se vešla do jednoho filmu - nebo do ohromného balíku diplomatických depeší.
Zítra - tedy v pátek - se film promítá ve Studiu Béla od sedmi hodin. Po projekci se bude konat diskuze s redaktorem kultovního Živlu LP Fishem a filozofem Václavem Bělohradským.
Středa - 21:50 Mohutná bichle Bezstarostní jezdci, zuřící býci Petera Biskinda, která právě vyšla v českém překladu, je ideálním čtením k vodě. Podrobný a zasvěcený skupinový portrét jedné z nejzajímavějších ér amerického filmu - tzv. Nového Hollywoodu v sedmdesátých letech - se příliš nezatěžuje teoretizováním nebo analýzami, namísto toho přináší ohromné množství drbů a šťavnatých historek.
Čte se skvěle, jen člověk, který se zrovna nevyžívá v bulvárních detailech, může mít občas pocit, že se dozvěděl víc než potřeboval vědět. Biskind představuje celou tu fantastickou sestavu tvůrců, kteří svým novátorskými, autorskými filmy proměnili Hollywood, jako vášnivé, ale egocentrické maniaky, kteři se utápěli v drogových závislostech, megalomansky přeháněli svou důležitost, chovali se arogantně ke svým spolupracovníkům a nemilosrdně vůči svým ženám a milenkám, které střídali jako na běžícím pásu.
Biskind nelichotivě vykresluje osobní vlastnosti nejen oficiálních magorů typu Dennise Hoppera, ale své si od něj slíznou i Robert Altman, Francis Coppola, Peter Bogdanovich nebo William Friedkin. Člověk si musí při čtení neustále připomínat všechny ty báječné filmy, které po nich zůstaly.
Podrobnou recenzi uznávané Biskindovy publicistické bible dostal na starost kolega Kokeš a nebudu mu fušovat do jeho práce, jen jsem se chtěl podělit s jedním úryvkem, který mi zpříjemnil dnešní cestu autobusem. Následující odstavec by se dal zpracovat do perfektního třípolíčkového stripu, který ve zkratce postihuje příčinu a podstatu psychoanalýzy:
Velká část Scorseseho vášně pocházela ze vzteku. Weintraubová (tehdejší režisérova partnerka - pozn. autora) se domnívá, že ten vztek pocházel od jeho otce: „Pamatuju se, jak jeho rodiče přijeli na návštěvu a otec se naklonil a tiše se zeptal: ʼPořád chodíš k tomu legračnímu doktorovi?ʼ Tím myslel terapeuta. A Marty řekl: ʼJo, fakt mi pomáhá.ʼ Jeho otec se otočil, tvář měl úplně rudou a zkřivenou vzteky a obořil se na něj: ʼKdy už konečně dospěješ a bude z tebe chlap?
Pondělí - 14:40 V sobotu skončil jeden z nejtradičnějších a mezi zatvrzelými cinefily nejoblíbenějších přehlídek - festival ve švýcarském Locarnu. Místní soutěž má na festivalovém okruhu reputaci hlavně pro vyhledávání nových autorských talentů. Proto i letos byla mezi devatenácti kandidáty na Zlatého leoparda řada zcela neznámých jmen, často debutantů. Výjimky z plánu uměleckého šéfa přehlídky Oliviera Péreho by se daly spočítat na prstech jedné ruky. A proto vzbudilo jisté pozdvižení, když hlavní cenu nezískal talentovaný holobrádek s velkými ambicemi a velkou budoucností před sebou, ale zasloužilý veterán.
Osmašedesátiletý francouzský filmař Jean-Claude Brisseau je známý svými eroticky laděnými artovými úchylárnami (na festivalu v Karlových Varech se před lety pár lety promítal jeho snímek Chtíč). V Locarnu triumfoval nízkorozpočtovým, osobně laděným filmem Dívka odnikud (La Fille de Nulle Part). Sám v něm představuje stárnoucího vdovce Michela, profesora matematiky, jemuž se jednoho dne přede dveřmi objeví zraněná a bezprizorní mladá dívka (Virginie Legeay). Hrdina se jí ujme a poté se v bytě začnou dít tajemné věci.
Mírně duchařská zápletka možná mohla velmi konvenovat šéfovi poroty, slavnému thajskému režisérovi Apichatpongovi Weerasethakulovi, který také ve svých filmech odhaluje, co se skrývá za závojem všední reality. „Ten film nenatočil stárnoucí filmař, ale autor, který je mladý duchem," řekl Apichatpong na tiskové konferenci po vyhlášení, jako by už předem předjímal námitky proti výběru poroty.
Podpořil ho i další člen porotního týmu: scenárista Roger Avary, podle něhož Brisseau dokázal, že k natočení dobrého filmu není třeba velký rozpočet a velké technické fígle. Režisér totiž natáčel ve svém vlastním bytě, na jednu kameru a rozpočet si uhradil ze svých úspor. Vložené peníze (62 000 eur) se mu koneckonců s finanční odměnou za cenu v Locarnu už bohatě vrátily.
Je to prostě jen zdánlivý paradox, že na festivalu vzývajícím mládí, zvítězí filmař, který už by si mohl spokojeně užívat důchod. Že mladickost nesouvisí s věkem, si můžeme velmi dobře ilustrovat i v českém prostředí, když se podíváme na mladé řemeslnické rutinéry typu Tomáše Řehořka nebo Tomáše Bařiny a srovnáme je s věčnými provokatéry typu Jana Němce nebo Věry Chytilové.
Středa - 15:49 Moskevský soud si dnes nechal týden na rozmyšlenou, k jakým trestům odsoudí trojici dívek z Pussy Riot. Vše by možná vypadalo zcela jinak, kdyby včera večer na Olympijském stadionu v Moskvě neprobíhal jeden koncert.
Proti státní moci a vedení pravoslavné církve získaly totiž opoziční punkerky asi nejmocnější zastánkyni, kterou si mohli představit. Za nadšeného jásotu dvaceti tisíc lidí podpořila Pussy Riot Madonna.
Vladimír Putin se asi nestačí divit, jak mu silně image kazí proces se třemi bezvýznamnými „chuligánkami", jak je označuje církev. V Londýně se na ně ptá Cameron, rockeři formátu Red Hot Chilli Peppers nebo Stinga podepisují petice. Jenže co je takové protestní prohlášení proti možnosti podráždit báťušku Putina v přímém přenosu v jeho městě.
Musí to být nepříjemné zjištění: před soud chodí protestovat maximálně desítky aktivistů, ale tady slovům pro svobodě o Pussy Riot aplaudovaly nadšeně celé davy.
Madonna ve svém šestiminutovém projevu (zpěvačka pojímá turné k desce MDNA hodně politicky) řekla mimo jiné: „Vím, že každý příběh se dá brát z mnoha stran. A neříkám to z neúcty k církvi nebo vládě, ale myslím že tahle děvčata - Máša, Káťa a Naďa - udělala něco odvážného a zaplatila za to svou cenu a já se modlím za jejich osvobození. Vím, že každý v tomhle publiku - pokud jste zde jako mí fanoušci - cítí, že si zaslouží být osvobozeny."
Madonna si také při písní Like A Virgin oblékla zelenou kuklu na znamení spřízněnosti s kapelou, která nosí na koncertech podobné, a odhalila holá záda s nápisem Pussy Riot.
Globální popové hvězdy zkrátka dokáží dosáhnout toho, co se novinářům nebo nevládním organizacím nikdy z principu věci nemůže podařit. Ještě včera i obhájce dívek tvrdil, že počítá s nepodmíněným trestem. Dnes soud evidentně váhá a příznivci trojice mají důvod ke větší naději.
V euforii je i manžel Nadi Tolokonnikovové Petr Verzilov, který pro deník Guardian poznamenal: „Možná tím (Madonna) mění dějiny Ruska. Dát trest odnětí svobody po něčem takovém by znamenalo spáchat mezinárodní politickou sebevraždu a přiznat se k tomu, že nejste lepší než Severní Korea."
Pátek - 16:29 Generace dnešních třicátníků, která vyrostla na Krotitelích duchů, má od včerejška oficiální důvod ke smutku. Bill Murray se neobjeví v dlouho připravovaném třetím pokračování téhle kultovní sci-fi komedie. Na celou věc se dá ale dívat i opačným způsobem: Bill Murray je jedním z mála lidí v současném Hollywoodu, který má soudnost a nenechá se nalákat na to, aby rozmělňoval svůj talent v bezduchých sequelech filmů, které mu kdysi zajistily popularitu.
Murray už to naznačuje od doby, kdy se tak před dvěma roky začalo mluvit o vzkříšení ghostbusterské party. Už ani druhý díl z roku 1989 ho údajně nenaplnil žádným nadšením a od dalšího pokračování po téměř pětadvaceti letech ho odrazuje především fakt, že nedostal do rukou dobrý scénář. Že má Bill Murray svou roli Petera Venkmana dost na háku, ukázal koneckonců ve svém cameu ve snímku Zombieland, když se jako nalíčený herec snaží přežít v zemi plné nemrtvých.
Nyní jeho nezájem oficiálně potvrdil kolega Dan Acroyd. Podle něj je na čase přiblížit Krotitele duchů nové generaci diváků, což je mantra všech producentů špatných remaků a sequelů. „I bez Billa to může být úspěšný film," říká. Do výroby by se film měl dostat příští rok a na dokončení scénáře byl najat Etan Cohen, který se podílel na třetím díle Mužů v černém. Kdyby chtěl být člověk sarkastický, dalo by se říci, že teď už stačí jen přidat do scénáře nějaké to cestování časem a o nostalgické slzy pamětníků bude postaráno.
Středa - 15:10 Nikdy jsem tam ještě nebyl, ale Locarno si dělá nárok na jeden z nejsympatičtějších filmových festivalů na světě. Přehlídka, startující dnes večer a končící 11. srpna, vyniká mezi ostatními z několika důvodů.
Navzdory své dlouhé tradici (koná se už po pětašedesáté) si udržuje mladistvého ducha. Locarno je proslulé tím, že se v soutěži, složené výhradně z mezinárodních premiér, soustředí na objevování nových talentů. V seznamu devatenácti soutěžících režisérů tak chybí velká zavedená jména.
Porotu vede lyrický experimentátor Apichatpong Weerasethakul, takže se dá očekávat, že šanci na Zlatého leoparda budou mít hlavně snímky, které nějak vybočují z proudu, hrají si s možnostmi filmového média.
Velká jména se ale objevují v nesoutěžním programu. Přijede Steven Soderbergh se svým striptérským filmem Bez kalhot, Gael Garcia Bernal zase představí film No, v němž hraje hlavní roli. Snímek režiséra Pabla Larraina vypráví o mladíkovi, který se stane šéfem televizní kampaně proti znovuzvolení generála Pinocheta v referendu.
Nejen tyto dvě hvězdy světového filmu budou mít šanci prezentovat svůj film před asi největším publikem, které kdy měli šanci zažít. Večerní promítání na náměstí Piazza Grande je totiž dalším unikátem, kterým se může festival pochlubit. V průběhu festivalu tu na týden a půl vzniká letní kino s obřím plátnem o rozměrech 16 na 24 metrů a s místy pro 8 800 diváků.
Mezi světovými novinkami prezentovanými večer na locarnském náměstí tvoří výjimku přes padesát let stará klasika Dobrý den, smutku. Adaptace románu Francoise Saganové patří mezi nejznámější snímky velkého hollywoodského vypravěče Otto Premingera, který do první ligy amerického filmu vstoupil ve čtyřicátých letech špičkovou noirovou detektivkou Laura a udržel se v ní po další dvě, tři sezóny.
Locarno je sympatické tím, že dokáže ocenit nejen artové experimenty, ale i žánrovky. Cenu za celoživotní přínos totiž dostane hongkongský autor nezaměnitelných gangsterek Johnnie To. „Každý jeho film je milostným dopisem rodnému městu, městskou básní, kterou nikdy neomrzí oslavovat noční lokace, umělou krásu a vitální shon Hong Kongu," zdůvodňuje umělecký ředitel přehlídky Olivier Pere svou volbu.
Ale cinefilní hvězdou největší je patrně Leos Carax. Výstřední Francouz se letos s velkou pompou vrátil po třinácti letech na výsluní těžko definovatelným filmem Holy Motors. Locarno ale představí i jeho starší slavné filmy jako Zlá krev nebo Milenci z Pont-Neuf.
V alpském středisku na břehu nádherného jezera se zkrátka v následujících dnech budou dít velké věci. Na dnešek prý meteorologové hlásí bouřky. Diváci úvodního filmu festivalu v největším letním kině v Evropě si ale počasím určitě nenechají zkazit chuť.
Starší blogové zápisky (dojmy z LFŠ v Uherském Hradišti) můžete najít zde.
