Locarno – Festival ve švýcarském Locarnu, konající se letos od 3. do 13. srpna po čtyřiašedesáté, je považován za nejmenší z hlavních filmových podniků. Ovšem nejen jeho zasazení na pobřeží jezera "Sladkého života" Laga Maggiore s palmami a barokním náměstím z něj dělá jeden z nejkrásnějších.
Po svém nástupu do funkce uměleckého šéfa provádí někdejší šéf Quinzane des réalisateurs z Cannes Olivier Père revoluci přehlídky, jíž hrozila právě v konkurenci květnových Cannes i zářijových Benátek provinčnost a dramaturgická rozbředlost podobně jako Karlovým Varům.
Festival z italsky mluvícího kantonu Ticino si udržoval pozici poněkud výlučného podniku, který se v soutěži chlubil artovými a výstředními tituly typu Mléčné dráhy Benedeka Fliegaufa. Na druhou stranu oslovoval domácí publikum snobského letoviska především letními projekcemi pod širým nebem na náměstí, kde se pro osm tisíc diváků uváděly evropské mainstreamové tituly a občas asijské libůstky. Nicméně Locarno trpělo hlavně tím, že se tu nedařilo držet vyrovnanost programu. Takže návštěvníci odjížděli sice opálení, ale s rozpačitými pocity z přehlídky, jež se uzavírala do kinematografií z jazykových okruhů francouzštiny, němčiny či italštiny.
Jak zní ohlasy světového tisku, změna na pozici uměleckého šéfa festivalu prospěla. Phillipe Azoury z deníku Libération napsal, že se Locarno po letech stává konkurenceschopným a cinefilním. "Program stojí na jedné straně na radikálních artových titulech, které pak vyvažují divácké snímky a kvalitní retrospektivy klasiky. Mísí artový nářez od Jean-Marie Strauba s kinematografií subverzivních a melodramatických thrillerů Američana Abela Ferrary."
Na červeném koberci uvedl festival Isabelle Huppertovou, ale i Hitoshiho Matsumotu, po Takeši Kitanovi druhého autorského komika japonského filmu. Světovou premiéru Kovbojů a vetřelců tu doprovodil Harrison Ford, na druhou stranu festival připomněl slavnou spolupráci francouzského bouřliváka Gérada Dépardieua a zesnulého režiséra Maurice Pialata jejich spirituálními dramaty Loulou (1980), Policie (1985), Pod sluncem satanovým (1987) či Le Garçu (1995).
Herečka Leslie Caronová uvedla retrospektivu muzikálů Vincenta Minelliho doprovázenou objevným vydáním monografické publikace. Mimochodem se tu Emmanuel Burdeau snaží docenit skutečné autorství režiséra Američana v Paříži (1951) či sladké Gigi (1958) z doby, kdy ještě hollywoodský kýč měl svůj šarm i humor.
Zlatý leopard do Argentiny
Každého návštěvníka musí na první pohled ohromit, z čeho všeho na něho křičí žíhaná dekorace náležící locarnskému symbolu - leopardovi. Je ve výlohách, na tričkách, v jeho barvě tu jezdí i kola, takže není divu, že i hlavní festivalová cena dostala podobu Zlatého leoparda. V letošní soutěži ji získal argentinský filmař Milagros Mumenthaler se snímkem Zpět, aby zůstal (Abrir puertas y ventanas) - svou verzí "Tří sester v současném Buenos Aires", jak jeho film pojmenoval tisk. Příběh přibližuje osudy Mariny, Sofie a Violety, které se po smrti babičky snaží každá po svém vyrovnat s pocity náhlé samoty v nepřátelském a ohrožujícím světě.
Porota ocenila druhou cenou pravidelného locarnského návštěvníka Shinji Aoyamu s filmem Tokyo Koen, jež představuje další drama vnitřně zraněného jedince v podání tohoto japonského formalisty a autora výlučných introvertních dramat. Hrdina jeho zatím posledního filmu přišel v dětství o matku a nyní se prostřednictvím fotoaparátu a své náhodné modelky snaží znovu nalézt cestu k ženám.
Filmoví novináři opěvali nový izraelský objev: snímek Policajt (Hashoter) s aktuálním tématem, který odráží současného dilema rozdělené společnosti žijící v dlouholeté válce. "Střet s radikální, násilnickou skupinou vyvolá u člena elitní protiteroristické jednotky Yarona pochybnosti nejen o vlastním poslání i pohledu na blízkovýchodní konflikt, ale ústí v jeho vlastní střet s izraelskou společností, jež se sociálně radikalizuje," všimnul si kritik z Libération.
Cenu za režii si z Locarna odnesl rumunský režisér Adrian Sitaru s portrétem dnešní neurotické generace pětatřicetiletých mužů Nejlepší úmysly (Din dragoste cu cele mai bune intentii).
V této souvislosti stojí za zmínku, že v letošních Karlových Varech byla rumunská kinematografie zastoupená v podstatě pouze debutem ze sekce Variety Ahoj! Jak se máš? (Bună! Ce faci?). Spolu s uvedení očekávaných novinek Barbory Sass či Felixe Falka v červnové Moskvě a ostudným zastoupením polské kinematografie je to další špatná zpráva.
Zdá se, že náš premiérový festival přestává být reprezentativní přehlídkou tvorby regionu střední a východní Evropy, za níž by jezdili zahraniční filmoví profesionálové, zejména nákupčí a distributoři. Jednoznačně ztrácí mezinárodní pozici i atraktivitu. I na mnohem menším podniku v Sarajevu, který proběhl na přelomu července a srpna, je zajímavější trh než u nás. Nemluvě o tom, že novou konkurencí pro Vary je i festival ve Varšavě.
Ferrara nechápal pískot publika
Co se týče další pozoruhodných titulů, v Locarnu se představila novinka Nicolase Klotze, od něhož si budou domácí diváci pamatovat film Lidská otázka (La question humaine, 2007) načrtávající možnou souvislost mezi někdejším nacismem a fungováním dnešního velkého byznysu. Ve filmu Prachbídný život (Les Amants) vylíčil osudy afghánského azylanta v současné Francii s melodramatickou zápletkou. Hodně se mluvilo i o snímku Tawfika Abu Waela Tanathur, portrétujícím psychologii současného palestinského páru - řekněme - z lepší společnosti.
Ve Francii byla očekávaná premiéra romance uznávaného talentu tamní kinematografie, kterou je režisérka Mia Hansen-Løve natáčející poloautobiografické intimní filmy. V novém titulu Sbohem, první lásko (Un Amour de Jeunesse) líčí emocionální drama mladé dívky zklamané muži i portrét složité náctileté lásky. Načrtává milostný trojúhelník kolem Camille, která si poté, co odjel do Latinské Ameriky její přítel, nachází staršího milence.
A na závěr jedna locarnská perlička: Komicky vyzněla návštěva režiséra Abela Ferrary, který byl před svým filmovým dvojprogramem na večerním náměstí Piazza Grande požádán, aby zanotoval nějakou oblíbenou rockovou píseň. Americký tvůrce si ale přivlastnil pódium před osmi tisíci diváky pro sebe a začal zpívat a zpívat. Od nepříliš přesvědčivého pěveckého projevu jej neodradil ani narůstající pískot netrpělivého, převážně filmového publika. "Omlouvám se, ale já jsem si opravdu myslel, že na mě diváci křičí Ještě, ještě, " uvedl v deníku Guardian.
