reklama
 
 

Recenze: Dyk a Hádek šíří Signál k morální relativizaci

18. 2. 2012 9:40
Snímek ze současné vesnice neví, čím chce být

Recenze - Už hodně dlouho se v tuzemských kinech nehrál tak rozháraný film jako česká „možná-komedie" Signál. Neschopnost tvůrců se rozhodnout, co vlastně dělají za žánr, působí až skličujícím dojmem, prohloubeným o to víc, že ta nerozhodnost trvá nekonečných 115 minut.

Je možné chápat obavu, že na vážnou kritiku stavu společnosti by do kin neproudily davy. Ale způsob, jakým se snímek propaguje a jak uvnitř něj samého probleskují zcela protichůdce tendence, vyznívá dokonale nesmyslně.

Žádná rázovitá idyla

Citát oficiálního textu distributora, o čemže to má být: „Poklidnou idylu rázovité vesničky, která je tak trochu odříznutá od světa, nečekaně rozčeří sympatičtí mladíci Kája (Kryštof Hádek) a Filos (Vojta Dyk). Přijeli prý proto, aby vyhledali nejlepší místo pro instalaci nového mobilního vysílače. Vidina zisku vzbudí v místních pochopitelné očekávání, zvláště když se dozvědí o zajímavé finanční odměně pro majitele pozemku, na kterém bude vysílač stát. Vesnice se rychle stává bitevním polem a to s využitím všech povolených i nepovolených zbraní. Je ovšem otázkou, zda Filos s Kájou budou schopni naplnit očekávání, do nich vkládaná. Možná totiž nejsou tím, za co se vydávají..."

V tomto duchu je koncipována i upoutávka a vyloženě zábavně a rozverně se snaží tvářit i píseň ze závěrečných titulků, kterou už možná dokonce hrají i nějaká rádia, kde místo dramaturgů sedí roboti bez vkusu.  Co ale ve filmu SKUTEČNĚ vidíme a slyšíme, nebo spíš nevidíme a neslyšíme? Rozhodně žádnou „rázovitou idylu".

Už od prvních chvílí si připadáme, že vesnice, do níž přijíždějí mladíci z Prahy, je nebezpečný buranov, kde by se klidně mohlo odehrávat pokračování Texaského masakru motorovou pilou nebo Deliverance. Vyblité barvy, mírně roztřesená kamera a temně hučící hudba sugerují dojem ustavičné nervozity, upocenosti, špíny a špatně potlačovaných pudů.

Mladíci Kája a Filos (tedy Filip) jsou všechno jiné jen ne sympatičtí. Jejich údajně kamarádský vztah se pohybuje stále na hranici toho, že po sobě vyjedou jak psi; jejich motivace by mohla být zábavná, kdybychom aspoň někdy viděli, že dovedou být elegantně úspěšní. Pokud by opravdu ona vesnice Zálesí byla jejich poslední letní štace v sérii malých podvůdků, museli by být dávno mnohem přesvědčivější a sehranější.

Kdyby tvůrci chtěli udělat komedii o tom, jak falešní inženýři předstírají měření telefonního signálu a těží z toho přízeň dívek (a případně i nějaké úplatky), mohli se poučit třeba z komedie Nesvatbovi (Wedding Crashers). Tam se hrdinové přidružovali se na svatební hostiny jako „vzdálení příbuzní" a ojížděli družičky, ale byli viditelně úspěšní, své lži a triky si užívali a aby dosáhli svého, museli být sympatičtí. Kája a Filos si sympatie mohou získávat jen tím, že jsou nejmladšími, nejlépe oholenými a nejštíhlejšími muži na plátně, ničím víc.

Talent nespočívá v nápodobě

Žánrová nadsázka, která učiní jistou amorálnost přípustnou, potřebuje dát zažít divákům určitou rozkoš z podvodu. Ale aby byla zároveň únosná v rámci celého příběhu, musí hrdinové aspoň částečně morálně prozřít a napravit se.  Každá komedie o sympatických podvodnících potřebuje, aby hrdinové podváděli z nějakých důvodů, byli k tomu nuceni okolnostmi, nebo to byla vzpoura proti starší generaci či přímo režimu. Proto měl v 80. letech takový symbolický přesah Vrchní, prchni!, kde nešlo jen o eleganci, ale i ukázku marnosti tehdejšího plahočení.

V Signálu si Kája a Filos neužívají, morálně neprohlédnou (pouze Kája se tak slabošsky cuká), nejsou potrestáni, ani se nenapraví, nenajdou pravou lásku - tedy nic, co by film ospravedlnilo jako „komedii mravů". Proti ničemu se nebouří, jejich podvody jim nepomáhají z materiální nouze, důvodem má být čiré dobrodružství a nejspíš požitek z toho, že vydělávají na hlouposti.

Tvůrci se od nezávazné komedie vydají dvěma jinými směry: jednak cestou zdánlivého realismu (jenž ale nemá podobu satiry a ústí v totální nudu) a jednak cestou jakési fantaskní alegorie (jež ústí v pocit „what the fuck").

Snaha producentů udělat z pětadvacetiletého režiséra Tomáše Řehořka hitmakera je asi marná. Pokaždé se mu „podaří" filmy přetížit zbytečnými ambicemi, takže vyprávění ztratí tempo a rytmus - a není moc zřejmé, jak moc chce být kritický, věrohodný, naléhavý nebo vážný.

Po uměle vykonstruovaném dramatu Proměny, které stálo na pouhém vytváření nálad, černé skoro-životopisné skoro-komedii Czech Made Man, která podléhala pochybnému charismatu hlavní postavy, a po nezvládnutém „instruktážním protidrogovém videu" PIKO další producent uvěřil v Řehořkův talent.

A opět, bez osobní zášti, se nedá říct nic jiného, než že talent nespočívá v tom, že dovedete cosi napodobovat a že za umělecky povznášející považujete prostřihávání děje na záběry krajiny před setměním či žížaly lezoucí v dešti. Podobnými postupy se jen tříští pozornost diváků a dějový tah.

Lépe to rovnou zabalit

Pakliže Signál tedy nemá být rozjuchaná letní komedie, měli bychom přijít na to, o co vlastně jde. Jádro leží jistě už ve scénáři Marka Epsteina, který je podobně nenaplněnou a předčasně vyhořelou scenáristickou hvězdou jako Řehořek „hvězdou režisérskou".  (V obou případech by se spíš než pilování talentu hodilo to raději rovnou úplně, nebo aspoň na nějakou dobu zabalit.)

Aniž by bylo nutné číst Epsteinovy scénáře v původní podobě, z realizovaných snímků Ryna, ROMing či Václav vyplývá, že mu nestačí pozorovat realitu a udělat do ní hlubší řez. Raději si venkovské či mimo-civilizační příběhy vycucává z prstu a snaží se do nich násilně cpát poetické přesahy.

Signál představuje vrchol dlouhodobé deformace obrazu českého venkova. Kdysi se začínalo s Hoří, má panenko, které v sobě mělo nemilosrdnost a krutý výsměch, a přitom šlo pořád o přesně vypointovanou komedii. Tuto poetiku nové vlny úplně převrátil Zdeněk Troška se svou trilogii Slunce, seno… - ta ukazovala stejně kruté situace, ale v mnohem rozvolněnějším vyprávění, bez zápletky i pointy a s láskyplným obejmutím „takoví jsme a měli bychom být".

Podobně, ne tak dryáčnicky, zato víc smutně poeticky, vyznívaly snímky Jiřího Menzela, Na samotě u lesa a Vesničko má středisková. I tato linie ale v sobě měla mnohem více smířlivosti. V poslední době pak přišly úplně nezávazné taškařice, v nichž podvodníci nacházejí na vesnici pravou lásku a polepší se - viz Bobule (v nichž hrál Kryštof Hádek postavu inspirovanou vykukem Lukášem Kohoutem alias falešným poslaneckým asistentem.)

Epsteinův a Řehořkův signál jakoby se vrací oklikou, ale pak zbaběle uhne. Má téměř náběhy k Hoří, má panenko, ale předem si zamezí cestu být autentický, když místní degeneráty hrají herecké hvězdy a profláknuté obličeje. Ve chvíli, kdy zlého místního podnikatele představuje Karel Roden, hospodského Bolek Polívka a starostu Norbert Lichý, není potřeba brát tyto figury vážně. Formanova pravdivost daná i použitím neherců se zde zamění za rutinu a figurkaření.

Pořád bychom ale mohli čekat, že film dopadne syrově. Hlavní hrdiny zabijí, nebo aspoň strašlivě poníží, a vesničané, kteří upláceli, se odhalí jako mrchy, nikoli chudáci. Ale nic z toho se nestane a patron vší morální relativizace české kinematografie Jiří Menzel v roli zneuznaného fyzika Prokeše nakonec krádež posvětí na odboj. Od Panenky přes Slunce, seno až k Bobulím; vše se tu zhněte do strašlivého maglajzu, z něhož čiší především pohrdání lidmi z vesnice i diváky v sále.

Signálu neškodí pouze zmatečná propagace, ale to, že celou dobu neví, co chce být, a je tak špatně odvyprávěný, že z něj ani nejde poznat, kdy už schyluje k závěru - v průběhu filmu lze snadno asi tak třikrát nebo čtyřikrát nabýt hypotézy, že už to musí končit.

Kája a Filos, kteří mohli už xkrát odejít, zmizet či utéct, neustále zůstávají ve vesnici, jen aby Epstein mohl mít „krásnou scénu honičky na motocyklech". Bez toho by to zřejmě nebylo ono. Ale úplně nejvíc by to bylo ono, kdyby to vůbec nebylo.

Signál
Signál
Žánr: Drama, Komedie
Režie: Tomáš Řehořek
Obsazení: Vojtěch Dyk, Kryštof Hádek, Bolek Polívka, Karel Roden, Kateřina Winterová, Jiří Menzel, Eva Josefíková, Norbert Lichý, Hynek Čermák, Karel Zima
Délka: 115 minut
Premiéra ČR: 16.02.2012

autor: Kamil Fila | 18. 2. 2012 9:40

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama