Honzák: Lidé jsou stádo, v izolaci trpí. Chceme jistotu, ale mozek číhá na nebezpečí

Tomáš Maca Tomáš Maca
7. 11. 2021 12:42
Za vším hledej emoce. Tímto heslem se ve své praxi řídí psychiatr Radkin Honzák, kterému právě vyšla kniha Můj rodný blázinec. Ať už totiž léčí mentální anorexii, nebo štítnou žlázu, vždycky se zajímá jak o tělo, tak o duši. V rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje, co s lidským organismem dělá strach a jak se s ním dá pracovat, proč se člověk neumí smířit s nejistotou a jak si navodit radost.
"Přírodě jsme dali zahulit, z predátorů zbyly jen infekce, se sousedy války nevedeme. Ohromně nás dnes ale trápí mezilidské vztahy a zločiny, které pácháme sami na sobě," říká psychiatr Radkin Honzák.
"Přírodě jsme dali zahulit, z predátorů zbyly jen infekce, se sousedy války nevedeme. Ohromně nás dnes ale trápí mezilidské vztahy a zločiny, které pácháme sami na sobě," říká psychiatr Radkin Honzák. | Foto: Lukáš Bíba

V knize Můj rodný blázinec přiznáváte, že patříte mezi prvorozené děti, které mají tendenci pečovat o druhé, ale samy si o pomoc říkají jen těžko, takže často končí v pomáhajících profesích. Znamená to, že jste byl k práci psychiatra, který celé dny řeší problémy jiných lidí, předurčený už odmala?

V psychologii máme školu s názvem transakční analýza a v té byla jedna velice moudrá holka jménem Mavis Kleinová, která vymyslela takzvané miniscénáře. Miniscénáře jsou v podstatě nesplnitelné příkazy, které si zvnitřňujeme v dětství, když ještě nejsme schopni plného rozumu. Jsou to nároky typu: musíš být perfektní, musíš být silný, musíš být vstřícný, musíš se snažit a pospěš si. Kolikrát stačí, když rodiče dají šestileté dívence na starost její dvouletou sestru. Vrazí holčičce do ruky kočárek, aby tu druhou kolébala.

Dítě tu povinnost bere za svou a říci si o pomoc vnímá jako vlastní selhání. Bojí se odmítnutí. V dětské, napůl magické koncepci, totiž odmítnutí prosby znamená odmítnutí celé naší osoby. Pokud v nás tenhle hlubinný strach jednou uhnízdí, těžko se ho zbavujeme. Na psychologických seminářích pro lékaře, zdravotní sestřičky a jiné pomáhající profese se pak ukazuje, že lidé v těchto povoláních byli v dětství přetíženi odpovědností. Když se jich zeptáte, kdo z nich byl prvorozené dítě, tak se vám zvedne sedmdesát až osmdesát procent rukou.

V knižním rozhovoru s Danielou Brůhovou taky říkáte - aby lidi v pomáhajících profesích jejich povolání nesemlelo, musí se naučit od potíží svých pacientů odstřihnout a nenosit si práci domů. Dařilo se vám ve vaší psychiatrické praxi vždycky zachovávat takový nadhled, nebo se na vás přece jenom z některých případů přenesla tíseň?

Nejsem žádný neprůstřelný James Bond. Pochopitelně jsem se setkal s pacienty, se kterými jsem soucítil víc než s jinými, protože je trápily tytéž starosti jako mě. Měl jsem kliku, že mezi mou klientelou nebylo tolik sebevražd. První jsem zažil v psychiatrické léčebně v Kosmonosích, kde jedna pacientka prolétla zamřížovaným oknem z druhého patra. Můj poslední sebevrah byl zase velmi úporný, ale Pán Bůh ho pořád nechtěl. Měl za sebou hned několik pokusů, které snad nebyly ani pokusy, jako spíš nezdařenými sebevraždami. Trpěl těžkými periodickými depresemi, a když se z toho nějak zmohl, odjel jako kuchař do Alp, kde nakonec zmrznul. Ne že bych kvůli těmhle případům nějak zvlášť zpytoval svědomí, ale určitě to jsou varovná světýlka, která vám ve vaší klinické zkušenosti řeknou, abyste si dal bacha. Na druhou stranu jsem zažil i situace, kdy se z kamarádů stávají pacienti a z pacientů kamarádi.

Nejúčinnějšími léky jsou podle vás smích a radost. Lidé vás nejčastěji vidí s úsměvem na rtech. Dovedete životním optimismem vždycky aspoň trochu nakazit vaše pacienty?

To víte, že ne. Smích můžete vyvolat několika způsoby - rajským plynem, to je tutovka, pak některými drogami, ale tam je to vždycky nejisté, takže vám zbývají humor a lechtání. Už Aristoteles přišel na to, že když člověk lechtá sám sebe, tak se nikdy nerozesměje. Sir Francis Bacon zase zjistil, že když lechtáte depresivního člověka, tak ho stejně nerozveselíte. Existují totiž lidé, kteří mají truchlivost jako svůj životní program. Jsou přesvědčení, že chleba zásadně padá namazanou stranou na nejdražší koberec, a když by náhodou dvakrát spadl na tu nenamazanou, tak ho pro jistotu na koberec sami připlácnou.

Najdou se pacienti, kteří se chtějí léčit, ale nechtějí se vyléčit. Když začnete tlačit na pilu a řeknete jim, že byste se rádi dohodli na nějakém výsledku, tak vás opustí. Chození k doktorovi je pro ně podobný rituál jako nedělní mše. V takových případech hovoříme o sekundárním zisku z nemoci, což ale neznamená, že by to ti lidé dělali vědomě. Úspěch léčby vždycky z poloviny závisí na našich vlastních sebeozdravných mechanismech, psychoterapie a léky samy o sobě nestačí. Žádný psychiatr nemá dar uzdravovat. Pacienty musíte ukecávat a občas je holt neukecáte.

Může si člověk racionálně naordinovat, aby nepropadal smutku a zoufalství? Sám totiž ve svých knihách píšete, že je lidské chování řízené především emocemi a rozum nad nimi těžko vítězí.

Emoce nás ovládají vždycky a my děláme chybu, když se je pokoušíme překonat, překousnout, přelomit přes koleno. Místo toho bychom si je měli uvědomit a pak s nimi začít vést rozhovor o tom, jestli jsou skutečně oprávněné. Strach a vztek jsou s námi 250 milionů let. Když dostaneme strach, tak ho k sobě můžeme buď rychlou cestou pustit a on se rovnou překlopí do stresu, nebo se můžeme vydat pomalou cestou, kdy k nám strach proudí přes naši paměťovou databázi, a my tak zvažujeme, jestli v dané situaci stojí za to se bát.

Radost si můžeme do jisté míry sami navodit tím, že si ji přejeme. Když člověka, který je emočně labilní a už skoro popotahuje, donutíte, aby udělal grimasu s názvem Duchenneův úsměv, uvidíte, že se jeho psychický stav výrazně zlepší. Při Duchenneově úsměvu se stahuje jak lícní sval, který nám zvedá koutky úst, tak kruhový oční sval, který nám dělá vrásky kolem očí. Jen za těchto předpokladů se nám podle výzkumů v těle uvolňují pozitivní emoce.

Emoce jsou řídicí systémy, které nás nastavují k nějaké akci. Strach a vztek nás mají nabudit k úprku nebo rvačce, smutek nás stahuje do sebe k nějakému usebrání a radost je ze všech emocí nejharmoničtější. V mozku pak máme zrcadlové buňky, díky kterým se s druhými lidmi vzájemně opičíme. Kdykoli s někým pojednáváme, naše zrcadlové buňky ve zlomku vteřiny ofotografovávají výraz našeho komunikačního partnera a zároveň nastavují naše mimické svaly, abychom jeho výraz okopírovali.

Takže od sebe emoce přejímáme a to, jak se cítíme, závisí i na našem okolí?

Ano, emoce jsou nakažlivé, protože lidé jsou stádo. V případě nebezpečí je potřeba, aby se signál strachu šířil rychle, a lidský organismus k tomu má spoustu různých nástrojů, počínaje mimikou a konče potem strachu, který mimochodem smrdí úplně jinak než pot po fyzické námaze. Tyto signály nám slouží k tomu, aby celá smečka okamžitě věděla, co se děje. Člověk byl stvořen k tomu, aby žil v houfu, a záleží na tom, jestli se dostane do společenství pochmurného, nebo naopak radostného.

"Pozitivní myšlení má jednu nevýhodu. Pokud se o něj pokoušíte a vaše psychické problémy navzdory tomu pokračují, cítíte se provinile, že se vám to nepodařilo."
"Pozitivní myšlení má jednu nevýhodu. Pokud se o něj pokoušíte a vaše psychické problémy navzdory tomu pokračují, cítíte se provinile, že se vám to nepodařilo." | Foto: Lukáš Bíba

Češi jsou v tomhle ohledu trochu rozporuplní, nemyslíte? Na jednu stranu jsme přeborníky v humoru, na druhou stranu si pořád na něco stěžujeme.

Jak říká spisovatel Mark Twain, většina humoru nevychází z přebytku veselí, ale naopak z tísně a nedostatků. Pokud se naučíte na problémy reagovat humorem, všemu se zasmát, je to zdaleka nejlepší způsob, jak zvládat stres.

Z blbé emoce nás ale může vyvést i to, když se zastavíme a buď se jako křesťané pomodlíme, nebo si nekřesťansky zameditujeme. Minulou středu večer jsem mířil tramvají na Karlovo náměstí na seminář do nemocnice, zrovna zapadalo slunce a na druhé straně vylézal úplněk. Jel jsem osmnáctkou kolem Hradčan, nad kterými byla kouzelná rudožlutá obloha, tak jsem se kochal a zároveň jsem si říkal, jak jsou ti lidé dneska blbí. Skoro všichni totiž měli oči přilepené k telefonům a taková krása jim unikla. Přitom by jim prospělo, kdyby z toho krysího závodu občas vystoupili.

Lidem, kteří trpí velkými úzkostmi a panikami, radíme, aby se emoci nesnažili přeprat, ale spíš se ji pokusili vypustit. Říkáme jim, ať si třeba sednou a zpaměti vypočítají, kolik je sedmnáct krát devět set padesát šest. Přesunou tak energii z amygdaly, která je centrem emocí, směrem k prefrontální kůře, která je naopak racionální. Začnou plánovat, a emoce tak postupně vyvane.

Triků, jak nakládat s emocemi, je spousta a některé účinné návody popisuje ve své knize Etika pro dnešní dobu tibetský dalajlama. Jeho techniky nejrůznějších koncentrací, meditací a imaginací vám pomohou oprostit se od tlaku emoce, abyste se mohli zase nadechnout. Na rozdíl od všech kuchařek, které jen ukazují, jak je meditace úžasná a báječná, navíc dalajlama upozorňuje i na to, že některé metody lidi spíš zblbnou. Sám znám desítky případů, kdy lidé usilovně cvičili, aby si spravili páteř, ale protože cvičili blbě, hnuli si s páteří ještě víc.

Znamená to, že když se budeme držet některých populárně-naučných manuálů pozitivního myšlení, se kterými se teď roztrhl pytel, může to být pro naši psychiku spíš kontraproduktivní?

Pozitivní myšlení má jednu velkou nevýhodu. Pokud se o něj pokoušíte a vaše psychické problémy navzdory tomu pokračují, cítíte se provinile, že se vám to nepodařilo. Člověk má přitom na selhání právo. Lidský mozek řeší svět kolem sebe metodou pokus omyl, takže jsou pro nás chyby přirozené. Čím víc se budeme snažit být dokonalí, tím víc budeme šlapat do louží. Když se začtete do knihy Genesis ve Starém zákoně, zjistíte, že i všemohoucí a vševědoucí Hospodin přiznává omyl. Plánuje s Noem tu slavnou archu, zároveň lituje, jaký svět stvořil, a tak se rozhodne všechno zničit. Proč bychom tedy nemohli chybovat i my?

Radkin Honzák (82)

Radkin Honzák
Foto: Libor Fojtík
  • Narodil se za druhé světové války, dva týdny po německé okupaci a vyrůstal v Praze. Jeho otec byl lékárník, matka pocházela z rodiny statkářů.
  • V roce 1962 promoval na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. První profesní zkušenosti sbíral na Výzkumném ústavu psychiatrickém v pražských Bohnicích a v psychiatrické léčebně v Kosmonosích.
  • V roce 1966 začal pracovat v Ústavu pro výzkum výživy, který začátkem 70. let sloučili s dalšími odděleními pod Institut klinické a experimentální medicíny. V takzvaném IKEMU působí dodnes.
  • Pracuje také jako ambulantní lékař ve zdravotnické zařízení REMEDIS, jako sekundární lékař v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích a jako odborný asistent na Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
  • O svých zkušenostech s psychiatrickou praxí napsal řadu populárně-naučných knih. V roce 2017 například vydal Psychosomatickou prvouku a letos mu zase vyšel knižní rozhovor s Danielou Brůhovou nazvaný Můj rodný blázinec.

V knize Můj rodný blázinec zmiňujete, že když lidé přijdou za lékařem, tak obvykle nečekají, že se jich bude ptát na emoce, přestože právě ty bývají u nejrůznějších chorob velmi důležité. Stojí tedy za každou nemocí nějaká nezvládnutá emoce?

Emoce jsou úplně za vším, u některých chorob je to zjevnější, u jiných méně. Věděli to už v osvícenství, kdy člověka nedělili na tělo a duši, ale léčili ho jako oduševnělé tělo. Světová zdravotnická organizace po druhé světové válce ve své deklaraci zdůrazňovala potřebu bio-psycho-sociálního přístupu k léčbě. Praktický lékař se vás přitom při vyšetření většinou zeptá jen na to, jak se máte, a tím jeho zájem o vaše duševní zdraví končí. Pacienti pak logicky od doktora očekávají, že bude klást otázky o příznacích nebo že je eventuálně požádá, aby vyplázli jazyk a udělali "a".

Naučili se určité stereotypy, a tak jsou zvyklí něco jiného vyprávět u praktika, něco jiného u psychiatra, něco jiného u advokáta a něco jiného kamarádům u piva. Při psychosomatické léčbě je proto důležité začít rozhovor z jiné strany a zároveň tím pacienty nevylekat. Nesmíte zapomínat na tělo, protože například nemocná štítná žláza je mrcha, která dokáže způsobit velmi nepříjemné psychické stavy. Zároveň je ale nutné zasondovat i do oblasti psychosociální.

Kolega mi kdysi do IKEMu přivedl patnáctiletou holku, která se rozjížděla do mentální anorexie. Hubnout začala ve chvíli, kdy se vdala její třiadvacetiletá sestra, se kterou přitom neměla žádný zvláštní sourozenecký tandem. Jak jsem poznával její svět, zjistil jsem, že má strach stát se dospělou ženskou. Byla podvědomě přesvědčená, že až se stejně jako její sestra jednou provdá a odejde z domova, její rodiče se rozvedou. Zní to jako naprosto iracionální úvaha, o to silněji však řídila dívčino chování. Tak jsem tehdy svolal celou rodinu, rodiče mladší dceru ujistili, že se milují, a příšerně ji šokovali přiznáním, že ve svém věku stále mají sex. Najednou bylo po obtížích a já jsem vypadal jako kouzelník, protože udělat za dva měsíce něco s "mentálkou" je opravdu zázrak.

Mluvil jste o tom, že člověku je nejlépe v houfu, a v knize k tomu dodáváte, že když se lidé bojí, potřebují se semknout. Lockdown během koronavirové pandemie tedy pro nás z hlediska zvládání emocí nebyl úplně šťastným řešením.

To se ví, že nebyl. Protože vědci nemohli po skončení tohohle experimentálního období lidem ustřihnout hlavu a prozkoumat ji, udělali v nedávno vydané studii alespoň pokus na mravencích. Zjistili, že když mravence izolujete, během několika dnů mu jde do háje imunita a kazí se mu všechny protistresové mechanismy. Už izolace sama o sobě byla pro lidi škodlivá a k tomu si ještě připočtěte všechen ten strach. Znáte termín infoderma?

Neznám.

Tak se aspoň poučíte. Infoderma je psychopatologická situace, kdy je každý z nás zaplavován naprosto nefiltrovaným objemem informací. Během pandemie se k nám dostávaly páté přes deváté, některé byly pro, jiné proti a ani experti se v nich nedokázali pořádně orientovat. Z médií jsme byli bombardovaní numery, kterým nerozuměli ani odborníci. Do toho jsme byli svědky pomateného chování pana ředitele zeměkoule, který ráno řekl, že bude pršet, a odpoledne prohlásil, že déšť nepřijde, protože ho zakázal. Není divu, že nás tohle všechno vrhlo do takové nejistoty.

V knižním rozhovoru na druhou stranu zdůrazňujete, že jediná jistota je smrt a že bychom se s nejistotou měli smířit. Proč je tedy pro většinu z nás přijetí nejistoty tak těžké?

Psychologové se před víc než padesáti lety víceméně shodli, že to, co člověk považuje za optimální způsob bytí na tomto světě, je pocit bezpečí a jistoty. Mozek je ale bohužel systém, který si nikdy neřekne, že si může dát nohy na stůl. Mozek neustále číhá, odkud co přijde, a když se náhodou žádné nebezpečí neobjevuje, tak začne slyšet trávu růst. Když se budete tři dny povalovat bez jakéhokoli stimulu a odnikud se nevyrojí žádný tygr, který by vás ohrožoval, tak uvítáte nějaký blbý film, kde po sobě lidi střílejí. Mozek totiž potřebuje trénovat.

Naši prapředkové v africké savaně měli tři druhy nepřátel - přírodu, predátory a sousedy. Přírodě jsme dali zahulit a možná ji úplně zničíme. Z predátorů zůstaly možná tak nějaké infekce a tím to končí. Se sousedy nevedeme války už několik desetiletí. Ohromně nás dneska ale trápí mezilidské vztahy a zločiny, které pácháme sami na sobě. Nemusíme se sice děsit šavlozubého tygra, ale zároveň se bojíme vlastní nedostatečnosti, třeba toho, že nejsme dost dobří v hodu oštěpem. A dostává nás to do stejného poplachu jako kdysi ti predátoři.

Mohlo by vás zajímat: Vědomí si z reality jen vybírá. Neznáme jeho podstatu, ale umíme ho změnit, říká neurovědec Horáček

Vědomí je hriště, kde testujeme chování, je to mapa reality. Mohla by ho mít i neživá hmota. Hon za podstatou vědomí je jediná věc, co má smysl. | Video: Daniela Drtinová
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 5 hodinami

Dubovská dojela v Killingtonu osmnáctá, Shiffrinová vyrovnala Stenmarka

Lyžařka Martina Dubovská skončila ve slalomu Světového poháru v Killingtonu osmnáctá. I pátý slalom v historii v americkém středisku ovládla domácí Mikaela Shiffrinová a v nejtočivější disciplíně vyrovnala 46. triumfem Švéda Ingemara Stenmarka.

Shiffrinová byla po prvním kole druhá, ale zajela dobře druhé, zatímco její největší soupeřka Petra Vlhová chybovala. Slovenská obhájkyně velkého křišťálového glóbu, která minulý týden dvakrát kralovala v Levi, tak skončila druhá. Třetí místo obsadila Švýcarka Wendy Holdenerová.

Dubovská jela mezi elitou po devadesáté. V prvním kole ztratila na Vlhovou více než dvě sekundy a byla šestnáctá. Do druhé jízdy se pustila razantněji, pozici ale neudržela a propadla se o dvě pozice. Nenavázala tak na životní šesté místo z minulého týdne ve Finsku.

V Killingtonu se dosud konaly čtyři slalomy a všechny vyhrála Shiffrinová. Před týdnem Američanka v obou závodech ve Finsku brala za Vlhovou vždy stříbro a na druhé místo to po prvním kole vypadalo i letos. Po druhé jízdě si ale tentokrát pozice vyměnily.

Pro Američanku je Killington prakticky domácím svahem a před rozhovorem dojatá emocemi plakala a chvilku trvalo, než dokázala mluvit. "Jsem šťastná, jak jsem jela druhé kolo. Neudělala jsem tak velkou chybu jako Petra. Bojovala jsem. Hodně to pro mě znamená," řekla Shiffrinová, která ve Světovém poháru celkově oslavila 71. vítězství.

Na rozdíl do Dubovské se nedostala do bodované třicítky Gabriela Capová. Z 63 slalomářek obsadila v 1. kole 51. místo s mankem více než pěti sekund na nejlepší.

Další slalom SP je na pořadu až za měsíc 29. prosince v rakouském Lienzu. Příští týden se rozjedou v kanadském Lake Louise rychlostní disciplíny s Ester Ledeckou.

Zdroj: ČTK
Další zprávy