reklama
 
 

Jedou na kole 2222 kilometrů. Někteří jsou slepí, jiní bez nohou či rukou. Vítěz je každý, říká Volf

31. 7. 2017 16:45
Prvního srpna se v Břevnovském klášteře v Praze rozezní varhany. Převor požehná třem stovkám cyklistů před startem 5. ročníku Metrostav Handy Cyklo Maratonu okolo Česka. Jedná se o nejdelší cyklistický podnik u nás, pětidenní nonstop štafetu týmů, 2222 km bez zastavení, výjezd do Německa, tři vložené prémie, časový limit 111 hodin. Akce je unikátní svou otevřeností, týmy tvoří profesionálové i amatéři, muži i ženy, dvacetiletí kluci i šedesátiletí veteráni, zcela zdraví spolu s nevidomými, vozíčkáři, amputáři či s lidmi po mozkové obrně. Autorem podniku je vozíčkář Heřman Volf. Po úrazu na lyžích objel Evropu na handbiku. Pak zrealizoval svůj sen, cyklistický projekt pro všechny.

Metrostav Handy Cyklo Maraton je nejdelší cyklomaraton v ČR - měří 2222 km a musí se ujet do 111 hodin. Přitom je určen i pro postižené. Jak to jde k sobě?

Velice snadno. Chceme ukazovat život handicapovaných bez předsudků, takový, jaký skutečně je. Tato možnost je pro to naprosto ideální. Pokud můžeme fungovat jako tým v takto extrémních podmínkách, proč by to nešlo v běžném životě?

Dá se říct, že je to "šílený" podnik?

Tuhle otázku v různých podobách dostávám často. Určitě to není takové šílenství, jak se zdá na první pohled. Skoro dva a půl tisíce kilometrů jen za 111 hodin? O tu porci kilometrů i hodin se dělí celý tým, je to o spolupráci. Takže můžu úplně vážně říct, že je to cyklistický podnik pro každého, kdo rád jezdí, je aktivní. Nemusí to být mistr světa. I když i ty tam máme.

Jak vás to vlastně napadlo?

Ten nápad přišel potom, co jsem na handbiku objel křížem krážem Evropu. Bylo to mezi roky 2009 až 2012. Nabalila se na nás spousta lidí a chtěli něco podnikat s námi. Vyrazit na měsíc pryč, ale skoro nikdo nemohl. Tak jsem vymyslel tenhle maraton, kdy to, co by člověk jel měsíc, urazíme za pár dní.  No a taky nocí.

Heřman Volf

Heřman Volf

Heřmanu Volfovi (50) bylo čtyřicet let. Měl rozjetou firmu, dům, dvě děti. Jak sám říká, myslel si, že vody je vždycky jen po kolena, že se mi nemůže nic stát. Od mládí byl velký sportovec - oštěpař i výborný lyžař, který sjel všechny velké kopce v Evropě. Pak přišlo triviální noční lyžování v Herlíkovicích a díra u kraje sjezdovky. Člověk, který se čtyřicet let nezastavil, ochrnul. Bojoval o život. Následně musel přemoct pocit, že už nemá smysl žít. A tak začal plavat, potápět se, jezdit na kánoi, skákat padákem, lyžovat. Nejvíce mu ale učaroval handbike, speciální tříkolka s ručním řízením pro vozíčkáře. Založil projekt Cesta za snem, jenž pomáhá integrovat handicapované do společnosti a plnit jejich sny.

Jak se daří závodícím týmům ulovit do svých řad handicapované cyklisty?

Lovili jsme v prvním ročníku. Chodil jsem za kamarády a říkal jim, jak bude skvělý, když pojedeme pět dní a nocí nonstop na kole. Ťukali si na čelo. Ale našlo se pár desítek, kteří do toho šli. Ti to s námi rozjeli a patří jim náš dík. Když pak lidi díky médiím, internetu a šuškandě viděli, že to opravdu jde - nejen ty kilometry, ale právě ta spolupráce s lidmi s handicapem, skočili po tom. A od druhého ročníku už nás byly stovky. Dnes už nikoho fyzicky nelovíme. Dáváme o sobě vědět. Točíme vlastní pořad na internetu, točíme každý rok film pro Českou televizi, snažíme se být aktivní v médiích, chodit mezi lidi, do ústavů, do škol.

Jak se daří maratonem spojovat svět handicapovaných a zdravých závodníků?  

Zjistili jsme, že spojení zdravých a handicapovaných funguje naprosto automaticky. Jako když vás hodí do vody. Prostě plavete.

Jak se o celou trasu podělí osmičlenný tým?

Týmy jsou osmičlenné a pro ty, kdo chtějí zkusit vyšší level, je otevřena kategorie čtyřčlenných. Tenhle maraton je krásný v tom, že dává lidem maximální volnost. Je to čistě na vás, na vašem umu. Nejen na fyzické zdatnosti, ale také na schopnosti strategicky uvažovat, plánovat, řídit tým, spolupracovat.

Jaká jsou pravidla?

Týmy dostávají 24 povinných průjezdních bodů po celé ČR v určitém pořadí. Ty vybíráme spolu s kraji a agenturou CzechTourism. Letos reprezentují rok baroka. Družstva si sama hledají ideální trasu, rozhodují o strategii, střídání, produkci, supportu. Je to úžasná bojovka pro dospělé na kolech. Máme nastavena přísná pravidla bezpečnosti. Na silnici se pohybuje desítka komisařů, dohlíží, dělají kontroly. Bezpečnost je úplná priorita, ostatní je na týmech. Krásné je, že nemusíte být mladí, zdraví a v dokonalé formě, abyste byli nejrychlejší. Mít dobrý plán a udržet fungující tým je cesta k vítězství.

Pohár pro vítěze u vás ale nedostává ten nejrychlejší. Kdo tedy?

U nás nemáme bednu vítězů. Nemáme zlaté, stříbrné ani bronzové medaile. Máme jen jedny, kovové, surové, bez úpravy. Ty symbolizují, že jsme si rovni, a dostane ji každý, kdo maraton absolvuje. Lidé v týmech nejedou proti druhým, jedou pro druhé a soupeří jen sami se sebou. Uvědomme si, že v týmech jsou spolu profíci i amatéři. Muži i ženy. Lidé přes padesát i mladí. Lidé na vozíku, bez nohou, rukou, bez zraku, sluchu, s dětskou mozkovou obrnou. Každý je jiný, každý maká na hranici svých možností.

Proto pohár nezíská nejrychlejší tým, ale tým, který po celý rok nejlépe reprezentoval myšlenky maratonu. Každý tým si vybírá svého patrona, člověka obvykle krátce po úrazu nebo nemoci, který potřebuje kontakt s lidmi, podporu, motivaci - aby se mohl vrátit do života.

Čili vy aktivity účastníků sledujete nejen během závodu, ale i během roku?

My s týmy jsme v kontaktu před i po maratonu, jsme kamarádi, přátelé. Sledujeme, co dělají ve svých městech různě po republice. Jak jsou aktivní, jak se angažují ve vztahu k patronovi, k lidem kolem sebe. Všímáme si, jak fungují společně, jestli se podporují navzájem nebo třeba vymýšlejí vlastní aktivity. Mnoho týmů si už založilo své vlastní neziskovky a fungují ve svých regionech po své ose. A to je úžasné. My jsme dali impulz a ono už to žije svým vlastním životem. Takový tým potom získá pohár od jabloneckých mistrů sklářů a stane se vítězem. Ačkoliv mohl dojet třeba na posledním místě.

Co je pro závodění těžší, náročnější či pomalejší - tandemové kolo pro nevidomé, trojkolka pro lidi například po mozkové obrně, či handbike pro nepohyblivé závodníky?

Každé postižení má svá specifika. Zatímco třeba v běžném životě a společnosti to mají podle mého nejtěžší neslyšící, tak na kole se jejich nevýhody stírají. V sedle to podle mě mají nejtěžší vozíčkáři. Tam je zase rozdíl mezi paraplegiky, jako jsem já, kteří mohou normálně fungovat rukama, a mezi kvadruplegiky, kteří mají omezený pohyb i rukou a většinou téměř minimální úchop. Ti to mají bezesporu nejtěžší. Třeba nevidomí s vodičem na tandemovém kole jsou rakety. Zdravý cyklista se mnohdy nechytá.

Kam posune absolvování vašeho maratonu postižené účastníky?

Původně jsme tento projekt stavěli s tím, že bude pomáhat handicapovaným. Snažíme se jim dodávat sebevědomí, nové zkušenosti, zážitky, motivaci a hlavně kamarády a pocit, že jsou součástí společnosti. To nejhorší pro postiženého člověka je odloučení se, odcizení. Od společnosti, od rodiny, přátel. My se snažíme ukázat, že i s handicapem můžete sportovat, pracovat, bavit se s kamarády, žít naplno. Že to prostě jde.

Může být váš maraton zásadní zkušeností i pro zdravé účastníky?

My právě postupně zjišťujeme, že snad i mnohem více přináší zdravým. Lidé v maratonu se mnohdy nikdy tváří v tvář nesetkali s postiženým člověkem. Pro někoho může být těžké překonat počáteční ostych. Pak ale zjistí, že lidé s handicapem jsou stejní jako oni. Že mohou být kamarádi, že nepotřebují lítost.  

Jak byste ten zážitek popsal?

Zdravým se uleví. Přijde mi, že jsou najednou více šťastní. Vnímají křehkost života i jeho krásy. Uvědomují si, co mají. Dochází nadneseně k jakémusi osvícení. Cítí se dobře. Protože když někomu pomůžete, pomůžete tím i sobě. Máte radost, cítíte se dobře.

Účastníte se také tohoto závodu?

Účastním se každého projektu, který děláme. Cítil bych se divně, kdybych něco vymyslel a pak lidem zamával z tribuny. Jsem tam s nimi, na startovní čáře, v poli. Smějeme se i brečíme spolu. A možná proto za námi lidi jdou, protože cítí, že je to opravdu, ne jen jako.

Jaký je váš nejsilnější zážitek?

Třeba ten smutný, když jsme na druhý ročník vyrazili s bráchou jen ve dvou. Chtěli jsme to strašně moc dokázat, ale celý den a noc lilo a my museli po dvaceti čtyřech hodinách a 540 km vzdát. Měl jsem horečky, zimnici. Bylo to těžké rozhodnutí.

A silný pozitivní zážitek?

Těch jsou desítky. Pamatuju si, když jsme na konci toho samého ročníku, co jsem vzdal, stáli s parťákem Tomášem Pchálkem na Ladronce před obrovským pódiem, kde hráli Monkey Business, a dole pod ním stály stovky lidí s medailemi na krku, tancovaly na vozících, o berlích, všichni dohromady a my stáli stranou, nevěřícně na sebe koukali a pořád si opakovali: To jsme vážně dokázali jen my dva? To všichni ti lidi přišli, protože věří, že děláme správnou věc? Nemohli jsme tomu uvěřit. 

Jaký silný osobní příběh související s Handy Cyklo Maratonem vám utkvěl v hlavě?

Těch příběhů je spousta a možná by to stačilo na celý rozhovor. Vzpomínám si třeba na příběh mladého kluka, který měl nehodu a velmi těžce ochrnul. Měl obrovské psychické problémy. Už v prvním ročníku si ho našel kapitán jednoho z týmů a první maraton jeli pro něj. Následoval zážitkový víkend. U toho mladého muže došlo během těch týdnů k velké proměně. Následující ročník maratonu usedl na handbike a jel zase on pro někoho dalšího. Po třech letech jsem se potkal s jeho maminkou. Objala mě a řekla: "Heřmane, vy jste mu tím tenkrát zachránili život!"

Jaký je jeho další osud?

Ten mladý muž jezdí dál a v úterý 1. srpna opět vyrazí, aby někomu pomohl nakopnout život správným směrem. Kdyby se každý ročník povedlo pomoci alespoň jednomu takovému člověku, všechno to naše snažení by tím dostalo smysl.

Maraton je součástí vašeho projektu Cesta za snem. Ten si za svůj cíl vytknul opravdovou integraci, tedy akce, kterých se účastní postižení i nepostižení, muži i ženy, staří i mladí. Jak se vám to daří a co z této integrace vzniká?

Cesta za snem byl na začátku projekt, který měl pomoci mně samému. Postupně se transformoval na projekt, který pomáhal druhým. Dnes je Cesta za snem nezisková organizace, která organizuje jeden až dva projekty měsíčně, od kvadriatlonu po létání. Všechny akce stavíme tak, aby byly přístupné všem bez rozdílů. A co z toho vzniká? Doufáme, že lepší společnost. My dáváme impulz a je na každém, zda jej přijme a začne sám vytvářet vlastní.

Váš příběh jako by dokazoval, že tragickým úrazem lze i získat. Lze se na to dívat i tímto pohledem?

Asi ano. Myslím, že jsem díky úrazu získal jiný pohled na určité věci, že jsem měl možnost potkat skvělé lidi. Přijal jsem danou situaci a uvědomil si, že jsem dostal druhou šanci. Chci ji opravdu využít. To, že jsme schopni pomáhat, nás neskutečně naplňuje. Dává mi to nový smysl života.

Prý jste do roka a do dne sjel herlíkovickou sjezdovku, kde se vám v roce 2006 stal téměř smrtelný úraz. Jak se vám to podařilo?

Už pár dní po úrazu na spinální jednotce v Motole jsem v televizi viděl zimní paralympijské hry, kde vozíčkáři lyžovali. Říkal jsem si, že když to jde, zkusím to taky. Vzal jsem si do hlavy, že do roka sjedu onen kopec. Šlo to překvapivě hladce.

A bojoval jste spíše se strachem, nebo s technikou?

Samozřejmě, posadit se na svah, kde se člověku stal úraz, při kterém ochrnul, není jednoduché. Naštěstí jsem překonal strach a vyrazil. Ten okamžik byl můj první záchytný bod na cestě novým životem vsedě. Zjistil jsem, že to, co nás většinou brzdí, je náš vlastní strach, ne naše schopnosti. Když jsem ten kopec sjel a pak se ohlédl zpátky, neviděl jsem jen onu sjezdovku, kterou jsem znovu absolvoval. Věděl jsem, že můžu cokoliv, pokud to budu opravdu chtít.

Bylo pro vaše další směřování zásadní, že se vám úraz stal zrovna, když probíhala zimní paralympiáda v Turíně?

Bylo to dobře a asi to tak mělo být. Ale na druhou stranu, jsem přesvědčený, že je to v člověku. Dřív nebo později bych se ke sportu, soběstačnosti a chuti plnit si své sny stejně dostal.

Jaké jsou vaše další cíle a plány? Co byste pro handicapované lidi ještě rád zavedl či změnil?

To je hezká otázka. Lidé se mě ptají na plány, ale ne na to, co bych rád změnil. Byli bychom v Cestě za snem rádi, kdyby se naše projekty dál rozšiřovaly do osobních kalendářů lidí nejen u nás, ale i v zahraničí. V tuto chvíli se snažíme expandovat do Německa, na Slovensko, jsme v kontaktu i s Poláky. Začali jsme propagovat i zcela novou aktivitu, a to jízdu na vozíku s upravenými turistickými hůlkami. Můžete ujet klidně deset i více kilometrů, držíte krok s přáteli na kolech nebo bruslích a nestojí vás to statisíce, ale stokoruny. Hůlky hodíte do baťůžku a nemusíte se starat o tři metry dlouhé kolo.

A co byste tedy rád změnil?

Chtěli bychom vytvořit ve společnosti standard, kdy je automaticky člověk s handicapem brán jako samozřejmost. Letos jsme třeba poprvé udělali módní přehlídku, kde byli spolu zdraví kluci a holky, kluci a holky na vozíku, s amputacemi nebo s Downovým syndromem. Lidi říkali, jak je to krásné. Ale opravdu to bude krásné až tehdy, kdy to lidem nepřijde zajímavé, ale normální. 

Není potřeba chodit, aby člověk žil plnohodnotný život, říká Muž roku 2009 Martin Zach, který je po nehodě na vozíku. Víc než na svalech mu teď prý záleží na tom, co člověk dělá. | Video: Daniela Drtinová |  13:07

autor: Zuzana Hronová | 31. 7. 2017 16:45

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama