Média jsou plná článků o královské svatbě Harryho a Meghan. Lidé si užívají oblíbeného pohádkového vzorce, kdy se urozený princ zamiluje do neurozené princezny a přes protesty okolí se vezmou a koná se velká svatba.
Ačkoliv část Británie monarchii odsuzuje jako přežitek, předsvatební šílenství pohltilo království podobně jako při svatbě Williama a Kate.
Monarchie je možná už dnes přežitek, panovníci mají pouze symbolickou moc, každopádně tato instituce funguje i v mnoha dalších evropských zemích. Královstvím je Belgie, Dánsko, Nizozemsko, Norsko, Španělsko či Švédsko. Andorra, Lichtenštejnsko a Monako jsou knížectví, Lucembursko velkovévodství.
Češi již sto let vyznávají republiku a těžko tomu bude jinak. Čechy, Morava a Slezsko nejdou už dávno s monarchií nijak dohromady.
"Za poslední královskou svatbu s českou účastí lze považovat sňatek arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a české hraběnky Žofie Chotkové, kteří byli oddáni 1. července 1900 na zámku v Zákupech," vzpomíná historik a spisovatel František Emmert. "Dojem ale kazila skutečnost, že svatby se nezúčastnil nikdo z rodiny ze strany ženicha. Jeho strýc, císař František Josef I., totiž s údajně nerovným sňatkem nesouhlasil. Arcivévoda se dokonce musel předem vzdát nástupnictví pro své budoucí potomky," dodává.
Tedy další příběh o urozeném panovníkovi, jenž si bral méně urozenou princeznu - hraběnku ze starého šlechtického rodu Chotků a dvorní dámu rakouské arcivévodkyně. Manželé si přesto žili spokojeně na zámku Konopiště a vychovávali čtyři děti. Idylický život změnilo pár vteřin - při střelbě atentátníka v červnu 1914 v Sarajevu oba zahynuli.
Svatba prince Harryho a Meghan proběhne 19. května v kapli svatého Jiří na hradě Windsor a rozhodně nebude rodinami bojkotována jako v případě Žofie Chotkové. Oči celého světa se budou upírat na Londýn. Kdy naposledy zažila něco podobného Praha?
"Poslední podobnou událost česká metropole pravděpodobně zažila 28. února roku 1856, kdy poslední korunovaný český král z habsbursko-lotrinské dynastie Ferdinand V. slavil svatbu se svou ženou Marií Annou Savojskou, byť se jednalo o svatbu stříbrnou, a navíc až v době po jeho zřeknutí se císařského trůnu. Přesto šlo o významnou oficiální společenskou událost, na kterou do Prahy dorazili císař František Josef I. a dalších deset arcivévodů," popisuje František Emmert.
Kromě toho prý manželé měli po letech důvod k pořádné oslavě, protože v roce 1832 spolu uzavřeli sňatek pouze v zastoupení.
To vše už je dávná historie. I dnes se v Česku ale najdou lidé, kteří volají po monarchii. Dokonce přicházejí se zajímavým právnickým konstruktem, podle nějž vlastně české království nikdy nezaniklo, protože nebyla vypovězena Zlatá bula sicilská ani Pragmatická sankce.
"Je pravda, že zvláštním zákonem z listopadu 1918 byla habsbursko-lotrinská dynastie pouze zbavena českého trůnu, avšak ten samotný nebyl nikdy žádným právním aktem výslovně zrušen. Z pohledu práva to ovšem nebylo potřeba. Starší právní normy nemusí být výslovně rušeny. Pozbývají totiž platnosti i pouhým vydáním nových norem, které zakládají zcela jiné společenské či státoprávní vztahy," vysvětluje František Emmert.
Stejného názoru je také filosof, historik a pedagog Vladislav Dudák. "Domnívám se, že demokraticky přijatá republikánská ústava je automaticky právním aktem, který ruší dřívější ustanovení."
Československou republiku tehdy zakládala prozatímní ústava z podzimu 1918.
Český národ již rozhodně nechtěl vidět ve svém čele Habsburky, proti nimž po staletí bojoval. Nakonec se rozhodl pro republiku, ale koketovalo se i s monarchií, byť v jiné podobě.
"Československé království, případě Království Čechů a Slováků by pak muselo být ustaveno jako zcela nová monarchie bez kontinuity s tou předchozí. Na český trůn by zřejmě nastoupil některý z princů evropských královských rodů, který by ve své domovské zemi neměl jisté následnictví. Ideální by byl princ z nějaké slovanské země, třeba ze Srbska či Bulharska. V každém případě by se ale jednalo o cizince a velká část společnosti by ho tak zřejmě i vnímala," popisuje František Emmert možný vývoj, pakliže by nezvítězily republikánské snahy.
Filosof a historik Vladislav Dudák říká, že by nutně nemuselo jít o šlechtický rod, byť je úzké spojení "království - šlechta" vžité. "Navíc šlechtické tituly byly zrušeny ihned po vzniku republiky zákonem z 10. prosince 1918 a nikdo zatím tento zákon nerevidoval."
Oba odborníci shodně vyvracejí naděje Čechů, že královstvím místo republiky bychom se mohli vyvarovat komunismu, nacismu a možná i politického pletichaření. Oba argumentují podobně - blízkými zeměmi, které ač dříve královské, dopadly podobně jako my.
"Ničemu z toho bychom se nejspíš nevyhnuli. Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávie byly královstvími. Dokonce i Maďarsko bylo království, byť momentálně bez krále, kterého zastupoval jako regent admirál Horty. A jak dopadly," říká Dudák.
"Monarcha by národ rozhodně nesjednocoval více než zvolená republikánská forma vlády, tomu nevěřím. Možná by společnost naopak ještě více rozděloval a prohluboval tehdejší sociální a národnostní napětí," doplňuje Emmert. Podle něj je nepředstavitelné, že by sudetští Němci, slovenští Maďaři nebo třeba i Slováci a Rusíni českého krále uznávali. Podobně by s ním prý měli problém i voliči levicových stran.
Vladislav Dudák s trochou nadsázky dodává, že paradoxně právě první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk je za posledních 200 let jediný "monarcha", kterého měli Češi opravdu v úctě.
"TGM pro lidi skutečně byl něčím jako král: svou přirozenou autoritou, kultem, který kolem něho vznikal, ale také díky svému 'důstojnému' vzhledu - fešák v uniformě na koni, což se nesmí kvůli symbolickému významu podceňovat. A ostatně jsme snad jediná republika, jejíž hlava státu sídlí na královském hradě."
Oba odborníci si rovněž nemyslí, že by samotná instituce monarchie měla vliv na morálku a étos ve společnosti, což rovněž bývá častý argument jejích zastánců.
"O tom silně pochybuji. Najít východiska a pomoci si třeba i z morálních krizí musíme vždy sami jako svéprávná, plně emancipovaná společnost. Nemůžeme čekat, že to za nás vyřeší nějací shůry pomazaní spasitelé, až už v podobě členů královských rodin či multimiliardářů, kteří z billboardů slibují, že za nás všechno 'odmakají' a své knížecí rady rozdávají na potkání," míní František Emmert.
Připomíná rovněž, že do některých balkánských zemí se bývalí monarchové či jejich právoplatní nástupci v posledních desetiletích pokoušeli vrátit, i když nikoliv v roli králů. Vždy se tak podle něj dělo za potlesku významné části společnosti a vždy to skončilo ještě větší deziluzí a rozčarováním. "Královský titul, vydělané miliardy ani diplom dětského lékaře prostě nejsou zárukou úspěšné, férové politiky a dokonce ani dobrého charakteru," konstatuje.
O pozitivním vlivu královské vznešenosti na společnost si nedělá iluze ani Vladislav Dudák. "Vliv na étos a morálku má daná kultura obecně, také pak politická kultura, styl vládnutí, tradice, ale nikoli forma státního zřízení, tedy samozřejmě s výjimkou extrémů."
Ani jeden rovněž nepředpokládá, že by se Češi k monarchii v dohledné době vrátili. Pro něco takového nevidí historik a spisovatel František Emmert nejmenší důvod a dokonce ani sebemenší společenskou poptávku. Království by se podle něj neměla obnovovat, spíše rušit.
"Některé západní zastupitelské demokracie, včetně Velké Británie, sice stále zůstávají monarchiemi, nicméně po všech tamních společenských a ústavních změnách se jedná pouze o přežitek z jakési tradice. Ve skutečnosti tam monarchové žádnou skutečnou moc již nemají, ty monarchie by tam klidně mohli zrušit a vůbec nic by se nestalo. Proč bychom si tedy měli něco podobného, jen ryze reprezentativního nyní pořizovat? Naopak si dovedu spíše představit odbourání i funkce prezidenta v systému zastupitelské demokracie jako nadbytečné."
Skutečné vládnoucí monarchie dnes podle něj nalezneme například v zemích Perského zálivu a v jistém smyslu třeba také v Sýrii či Severní Koreji. "V takových režimech bychom určitě žít nechtěli. Naše vlastní evropské monarchie ale kdysi také takto vypadaly, o tom si nedělejme iluze," upozorňuje.
Dudák se zase domnívá, že když by se u nás ukotvila jedinovláda, tak by bohužel byla pravděpodobnější diktatura než monarchie.
"Nám Čechům je monarchistický étos vzdálený, nefungovalo by to. Opravdu jsme 'smějící se bestie'. Nejoblíbenějším panovníkem 19. století byl Ferdinand V., zvaný Dobrotivý, chápaný jako úsměvná legrační figurka. František Josef I., panovník obrovského formátu, byl pro nás 'starej Procházka' nebo přinejlepším 'stařičký mocnář'. A tento nadhled si pěstujeme od malička. Jeden příklad za všechny: zřejmě nikde jinde nebývá ve filmových a televizních pohádkách král tak často zpodobňován jako legrační, potrhlý a praštěný. To o nás leccos vypovídá," uzavírá Dudák.
