Chystáte se na letošní udílení cen Magnesia Litera?
Pokud mě pozvou a budou trvat na tom, abych tam přišel, a poprosí mě, abych třeba předal cenu, tak asi půjdu, jinak se společenským událostem spíše vyhýbám.
Nakladatelství Torst se rozhodlo Literu bojkotovat, protože ji sponzorují Karlovarské minerální vody. Jim mnozí vyčítají, že se dostatečně nedistancovaly od kapely Ortel, která v 50. ročníku ankety Český slavík skončila druhá. Vám to nevadí?
Předesílám, že nejsem žádný agent Magnesie, ale myslím si, že se o Literu docela starala a leccos pozitivního pro ni udělala. A jestliže se kriticky postavila k rasistickým tendencím skupiny Ortel, tak je to v mých očích v pořádku. Nepodezíral bych Magnesii, že to jsou rasisté a sympatizují s Ortelem, spíš to je marketingová či mediální chyba.
Literární obec až na výjimky v podobě Torstu a otevřeného dopisu Asociace spisovatelů kolem toho mlčí, to vám tedy přijde v pořádku?
V Torstu mám kamarády a vím, že to jsou slušní lidi, a asi bojují za správnou věc, ale já osobně mám takzvaně dobojováno. Já jsem statisticky mrtvej, jsem jeden z deseti procent lidí, kteří podobnou zdravotní příhodu přežili, a za poslední tři roky jsem si prožil dost peklo, takže bych si nárokoval právo na takovou doživotní dovolenou.
O české politice jsem psal fejetony, napsal jsem dvě poměrně angažované knihy, na které jsem si vyslechl dost kontroverzní reakce, za řadu věcí jsem musel dost bojovat... takže nejsem neangažovaný autor, ale teď bych si nárokoval právo dělat si, co chci, protože prožívám finále života. Čekají mě revize, kdy mě lékaři znova otevřou, a nemám vůbec jisté, jestli budu žít. Abych se teď trápil podobnými žabomyšími válkami, to fakt ne.
Letos vám vyjde nová kniha Dva muži ve člunu. O čem bude?
Je to román o dvou mužích, kteří jsou unaveni svými náročnými povoláními, přičemž jeden je profesionální zabiják a druhý profesionální gigolo. Chtějí si od náročné práce odpočinout, a protože mají dost peněz a všechny ty Maledivy a Thajska už zažili, tak si chtějí dopřát něco normálního. Jedou proto na vodu, na Sázavu. A jak už to tak bývá, že chlapi i na dovolené pracují, tak oba mají po cestě melouch.
Bude víc terapií, nebo literaturou, jak si do vás v posledních letech rádi rýpnou kritici?
Na poslední román jsem měl překvapivě dobré recenze, takže si nestěžuju. Deníček Můj život po životě byl spíš terapie než literatura, ale myslím si, že pokračování Biomanželky byla už regulérní próza a Dva muži ve člunu nemají s terapií také nic společného. Je pravda, že mi psaní pomáhá, a mám lepší dny, když píšu, ale není to součástí terapie.
Deníky jsou pro vás už uzavřená kapitola?
Obávám se, že čtenáře jsem velmi podrobně seznámil se dvěma roky svého života. Deníky měly vždy pětileté rozmezí, což jsem teď prošvihl, a nevím, co by se muselo stát, abych ještě napsal další. Život po životě (název knihy, pozn. red.) je v pořadí třetí deník, takže mám pocit, že to stačilo a je na čase zase psát normální knihy a předvést, že ještě pořád umím napsat román, a ne jenom opisovat ze svého života.
Po nemoci jste si stěžoval, že se nemůžete do psaní zabrat. Je tvůrčí proces pořád taková dřina, nebo se k vám už múzy navrátily?
Nevěřím na múzy, ale na nápady. A ty se mi teď začaly vracet a psaní mi začalo jít. Před dvěma lety jsem zažil velkou tvůrčí krizi, kterou údajně spisovatelé běžně zažívají, ale já do té doby nikdy. Seděl jsem pět hodin v pracovně a výsledkem byla půlstránka nebo stránka, což bylo dost depresivní období. Pochyboval jsem, zda ještě vůbec někdy budu psát. Naštěstí jsem to povídkami prolomil, a znovu se nakopl a napsal román.
Na propírání svého jména jsem poměrně zvyklý, s bulvárem jsem se v minulosti soudil a dost tvrdě se mnou bojoval, takže bylo jasné, že si můj rozvod nenechá ujít.
Jak se vám ráno vstává? Máte už větší chuť do života než před rokem?
Je to výrazně lepší. Před rokem jsem se netěšil. Psal jsem to i v tom svém deníku, jak jsem se snažil chodit podél potoka u Sázavy a jak tam byly kolem popadané stromy, tak jsem si v duchu říkal, že kdyby ten strom na mě spadl, že by to leccos vyřešilo, protože by vznikla pojistná událost, zaplatil by se barák v Sázavě, děti by nezůstaly bez zajištění a já bych měl po starostech. A to nebyla stylizace nebo silácké gesto, ale kdyby to osud zařídil tím padajícím stromem, tak v té době bych to bral.
Dneska byste si to už nepřál?
Už by mě to asi mrzelo a takto rouhavé přání bych nevyslovil. Mám kolem sebe lidi, kterým na mě záleží, a víc vnímám potřeby dětí. Člověk nesmí být sobec. I když mám trápení a problém, který považuji za velmi vážný, tak my otcové od rodin jsme povinní to překousnout, přestože to hodně bolí, a vydržet, protože to nemůžeme dětem udělat.
Litujete zpětně něčeho?
Nežil jsem zrovna vzorně, měl jsem dost dlouhé alkoholicko-promiskuitní období, takže ty roky bych se dneska pokusil prožít jinak. Člověk se asi musí nějak bolestivě poučit, aby to změnil. Je těžké si říct v nějaké euforii na vlně úspěchu, který s sebou přináší řadu pokušení, že teď se uskromním a budu žít podle karmy nebo podobně. A hodnotit a kritizovat to mají právo jen ti, co v podobné situaci obstáli. Pokud to někdo nezažil, tak neví, o čem je řeč.
Jaké to bylo zase si o sobě číst v bulváru, který rozpitvával váš rozvod?
Na propírání svého jména jsem poměrně zvyklý, s bulvárem jsem se v minulosti soudil a dost tvrdě se mnou bojoval, takže bylo jasné, že si můj rozvod nenechá ujít, počítal jsem s tím. Se svou ženou se k tomu stavíme rozumně a ani jeden z nás jim to nebudeme ulehčovat.
Překvapilo mě, jakou formou jste rozvod ohlásil. Ta informace padla jakoby mimoděk v rámci rozhovoru po vašem autorském čtení.
V tom nebyla žádná strategie. Nechci lhát, a když jsem tázán, že se někdo něco doslechl a co je na tom pravdy, tak jsem si nechtěl nic vymýšlet. Nevím, jestli to bylo taktické, nebo netaktické, ale jednou se to provalit muselo.
Mě to spíš zajímalo ve vztahu k vaší ženě, jestli jste se nějak domlouvali na tom, kdy takto vážnou osobní věc předhodíte novinářům.
Říkali jsme si, že o tom mluvit nebudeme, ale přes moje známé se ta soukromá informace po nějaké době stala veřejnou a pak už jsem dostal od novinářů přímou otázku. A na přímou otázku nebudu lhát.
A nic se nezměnilo? Stále jste v rozvodovém řízení?
Ano, jsme ve fázi, že chodíme k právníkům, a teď už se na rozdíl od nás dohadují oni.
