Kopta: Za odstoupení ze StarDance jsem to schytal, možná mě pán bůh uchránil průšvihu

Jindřich Göth
23. 12. 2018 18:30
Komik smutného výrazu a dojemně psích očí. V soutěži StarDance by mu nejspíš diváci fandili podobně, jako se fandí zdánlivým outsiderům. Kdyby ovšem nezasáhla vyšší moc v podobě zranění, které mu bulvár nevěří. Satisfakce je ovšem bohatá, Václav Kopta bude jednak moderovat chystaný ročník Českého lva a taky dostal vlastní talk show.
Václav Kopta
Václav Kopta | Foto: ČTK

Už víte, jak moderování Českého lva pojmete?

Nejdřív bych asi měl vysvětlit, jak jsem se k tomu dostal. Jednoho dne mi zavolal Marek Najbrt, který má na starosti režijní supervizi. A jako starý dobrý přítel mi navrhl, jestli bych o tom nechtěl uvažovat. Dodal ještě, že si není vůbec jistý, jak bude reagovat ta spousta lidí a organizací, které se k tomu vyjadřují. Bylo mi jasné, že je to trochu danajský dar, ale zároveň jsem si uvědomoval, že když budu mít po boku Marka Najbrta jako konzultanta a člověka, který mi s tím pomůže, rozhodl jsem se do toho jít.

Ještě bych chtěl dodat, že mě dost potěšilo, že když s tím Marek přišel do České televize, což je jeden z koproducentů Českého lva, řekli mu, že si na mě vzpomněli taky, nezávisle na něm. Takže po téhle vzácné shodě by bylo trapné, kdybych si hrál na primadonu nebo se tvářil, že to nezvládnu. Takže jsem souhlasil.

A jak to chci pojmout… To víte, ono v tomhle formátu se asi nic moc nového vymyslet nedá. Hlavním úkolem moderátora je především v daném čase odbavit všechny kategorie, takže kdybych se rozhodl tam rozjíždět nějaké scény nebo vyprávět historky ze života mé rodiny, ukřivdil bych českému filmu, což by byla chyba. Takže to budu dělat po svém, a pokud dojde na nějaký situační humor, rád bych, aby vzešel z konkrétní situace, která na jevišti nastane. Ale že bych si dopředu chystal za každou cenu legrační scénář nebo tam vtančil s kloboučkem na hlavě, to určitě ne. Český lev si podle mého zaslouží spíš decentní přístup a v tomhle duchu bych to chtěl pojmout.

Čili žádné divočiny, jako když moderovali Jaroslav Dušek a Martin Zbrožek?

To bylo v dobách, kdy to byl vyloženě zábavný pořad. Vzpomínám si ještě na Honzu Budaře, na Lucii Výbornou, což byl první člověk, kterému jsem telefonoval, jestli do toho mám jít. Jeden ročník taky dělal Bolek Polívka s dcerou Annou…

Co moderátor, to jiný přístup, ale princip je vždycky stejný. Je tam spousta spokojených lidí, kteří ten večer bodují a jsou úspěšní, pak je tam většina těch nejkyselejších ksichtů v Praze, kterým se nepodařilo dosáhnout ani na jedno ocenění, čemuž odpovídá jejich výzor i nálada. S tímhle vším se člověk musí potýkat, takže jsem připravený na všechno. Ještě bych chtěl poznamenat, že hudební složku večera má na starosti Honza Muchow, z čehož mám velkou radost, a rodí se určitý plán, že bychom tam něco předvedli spolu. Že bych se krom moderování projevil i jako muzikant.

Co pro vás osobně znamená Český lev?

Ne že bych úplně hořel napětím, jestli vyhraje film, na kterém jsem se zrovna nějak podílel. Na druhé straně mě potěšilo, když loni zabodoval seriál Svět pod hlavou, v kterém jsem hrál jednoho z policistů. Jakékoliv ocenění práce je potěšující, stejně jako vás zamrzí neúspěch. Má to takhle každý a kdo tvrdí, že ne, myslím, že buď trochu lže, nebo by se měl zamyslet nad vztahem k řemeslu, které vykonává. Profesní ceny k filmu patří, ale nemělo by to samozřejmě přesáhnout určitou mez a hranici vkusu. Nejsme Hollywood ani jiná filmová velmoc. Ale myslím si, že to, jak se posledních pár let akademie vypořádala s proměnou Českého lva i se změnou prostředí, kdy se z Lucerny přešlo do Rudolfina, je přesně ta vyvážená poloha, kterou si český film zaslouží.

Jste pravidelný návštěvník kina?

Že bych měl tolik času, abych byl na každé premiéře, to zrovna ne. Ale svého času, hlavně když byly dcery ještě mladší, jsme docela chodili na slavnostní premiéry. Jenže pak holky postupem času odmítaly, měly dojem, že jak si nás tam pořád všichni fotí, chodíme tam jen proto, že je to zadarmo. Čili jsme to trochu omezili. Ale když čas dovolí, do kina si zajdeme rádi. Nebo to řeším třeba tím, že když jsem na zájezdě s letními shakespearovskými slavnostmi, vyrazíme si do kina s klukama. Takhle jsem byl třeba s Josefem Cardou a Vilémem Udatným na filmu Dunkerk. Seděli jsme tam takhle ve třech v kině v Ostravě úplně sami. A když se rozsvítilo, měli jsme slzy v očích. To bylo takové dojemné, jak se tři starci dojali. Ten film se mi strašně líbil.

Takže do kina chodím rád, ale často taky využívám vymožeností televize, rád se dívám třeba na Netflix. Taky mám celkem bohatou sbírku DVD. Mám několik kousků, ke kterým se prostě několikrát do roka musím vrátit.

Které to jsou?

Základem jsou moje milované komedie. Možná je to nějaká moje zastydlá puberta, ale párkrát do roka si prostě musím dát kompletní sérii Růžového pantera. Peter Sellers je prostě mistr nad mistry, dokonalý herec, přesný v každém okamžiku. Milimetrově přesná komika, vidím to po milionté a stejně se u scén jako dobývání hradu směju jak blázen. Už jsem to převedl i na své děti.

Takže Panteři jsou základ. A když přijdou deště a podzimní chmury, pouštím si film Alois Nebel, který jsem si strašně oblíbil. Ta zvláštní výtvarná stylizace, téma odsunu, fantastická atmosféra, skvělá muzika. Mám ho prostě rád. On není pro každého, není z toho jasné, jestli se díváte na oživlý komiks, nebo na co vlastně, ale mě něčím nesmírně oslovil.

Další věc je, že zapříčinil comeback Václava Neckáře písničkou Půlnoční.

Ano, to považuju za další šťastný okamžik celého toho počinu.

Jsem rád, že jste zmínil Růžového pantera, protože Peter Sellers podle mě byl nejlepší komediální herec všech dob. Bez konkurence a bez diskuse, génius.

On byl strašně komplikovaná osobnost, člověk by s ním asi nic moc nechtěl mít, byl nesmírně sebestředný, mamánek, ale tohle všechno vem čert. Taky za to zaplatil dost krutou daň v podobě několika infarktů a předčasného odchodu. Ale byl geniální, v tom máte pravdu. Na něm se tedy shodneme, Sellers je člověk, který je ne ani tak můj vzor, ale přímo idol. Jeho práci mám nastudovanou do detailu, neustále zkoumám, jakým způsobem staví gagy, jak na sebe poutá pozornost, i když je zdánlivě v druhém plánu. Nakonec to vždycky udělá, skvěle, neokázale, výjimečně, že neznám komika, který by se mu vyrovnal.

Tohle všechno podepisuju. A to jsme se ještě nerozpovídali o jeho filmovém mementu Byl jsem při tom, což je fantastický herecký výkon.

Ano, v tom všem vytřel zrak. Tady dokázal jednou provždy, že nebyl jen šílencem, který se po večerech řeže se sluhou Katem, ale kdyby mu osud nadělil ještě pár let, hrál by velké a vážné role. Měl by na to. To je podle mě podobný případ jako u nás Jiří Lábus, který celý život tak trochu trpí tím, že se na něj všichni dívají prizmatem Rumburaka a těch šílených ženských, které hrával ve dvojici s Oldřichem Kaiserem. Třeba jeho výkon ve filmu Amerika je výborný.

Jak bude vypadat vaše chystané talk show Kopta Show?

Budu tam mít tři hosty, u nichž se budu snažit dobrat nějakého propojení. Měla by to být zábava, čili se nechci otírat o závažná témata, nepůjdu do politiky nebo do ekologie. Chci to mít co nejpestřejší. Zatím jsem natočil jen dva pilotní díly, takže už vím, že tři hosté najednou je docela náročná věc. Na druhé straně to nabízí pestrost a množství nečekaných odboček při samotných rozhovorech.

Mým úkolem bude to ukočírovat. Mám připravené různé předtáčky, nečekané fotomontáže a podobně. Když třeba bude nějaký host tvrdit, že nikdy v životě nedělal dabing, vyšťouráme, že si s ním kdysi v osmdesátých letech zadal. To je jeden z mnoha příkladů. Samozřejmě budu chtít využít i to, že jsem muzikant, takže když bude možnost, s někým z hostů si zahraju. Měla by to být dynamická a hravá talk show.

Nebojíte se srovnání s Janem Krausem nebo Karlem Šípem?

Je mi jasné, že se konzervativní český divák bude radši dívat na tyhle dva zmíněné, čili se ten formát bude asi chvíli hledat. Mám ale oporu ve scenáristech a v režisérovi Romanu Petrenkovi, který mimochodem dělal na všech řadách StarDance.

Na což samozřejmě nelze nezareagovat tím, jestli jste se díval na letošní ročník, kterého jste se měl původně zúčastnit, ale zdravotní komplikace vám to nedovolily.

Nedíval jsem se úplně pokaždé na přímý přenos, ale dívali jsme se na to se ženou alespoň ze záznamu. Hodně jsem sledoval kamarádku Pavlu Tomicovou, s níž jsem do toho původně šel, abychom se navzájem podpořili. Já jsem ji pak takhle hanebně opustil kvůli natrženému stehennímu svalu. Ale to víte, že jsem si taky už vyslechl svoje. Zrovna den před naším povídáním mě takhle zpovídal jeden novinář z Blesku, který mimo jiné poznamenal: "Hele, my stejně víme, že sis o to řekl, o to vyřazení, žes to prostě vzdal…".

Co jste mu na to řekl?

No zeptal jsem se ho: "A to si jako myslíš, že jsem šel za doktorem Pavlem Kolářem, ke kterému je obecně strašně těžké se dostat, a řekl jsem mu něco ve smyslu - pane Koláři, nikdy jsme se neviděli, zkuste mi dát nějakou pěknou fotečku roztrženýho svalu, dáme to do televize, já řeknu, že jste mě ošetřil…" No úplně absurdní! Ovšem i takovéhle fámy běží. Já jsem se navíc na tři měsíce absolutně vyřadil z pracovního tempa, takže jsem měl dost problém se zase zapojit.

No nic, stalo se, ještě dva měsíce po odstoupení ze StarDance jsem s tou nohou nemohl pořádně hýbat, čili jsem nemohl ani hrát tenis, ani jezdit na kole, takže jsem začal zase přibírat.

Dneska jsem ale byl po delší době v tělocvičně, začal jsem se znovu vracet do formy a zdá se, že už je to všechno v pořádku. Moc rád na to ale vzpomínat nebudu. Ale kdo ví, třeba mě měl pán bůh rád až moc a ochránil mě tím před nějakým větším průšvihem, který bych si případnou účastí ve StarDance uhnal.

 

Právě se děje

Další zprávy