Recenze - Televizní seriály si za posledních deset let vydobyly natolik silné postavení, že se mohou pouštět do projektů odvážnějších než filmové produkce. Protože co jiného je reimaginace příběhu legendárního kanibala Hannibala bez účasti Anthony Hopkinse než troufalost?
Třináctidílná první, ale jistě ne poslední série z produkce americké NBC zasadila nové Lecterovy příběhy těsně před první román Thomase Harrise Červený drak. Tedy do doby, kdy ještě o maniakově zálibě v lidském mase nikdo ani netuší, naopak je považován za schopného psychologa, který dokonce občas pomáhá policii s jejími nejhoršími případy.
Přestože se seriál po nejslavnějším Litevci jmenuje, ani zde, podobně jako v těch lepších adaptacích, není protagonistou. Tím se stává hrdina známý už z Červeného draka Will Graham v podání Hugha Dancyho (Černý jestřáb sestřelen, Král Artuš), jenž má podle předlohy Hannibala dopadnout a málem během toho přijít o život. Cesta za splněním známé premisy bude nepochybně trnitá a leckdo během ní přijde k úrazu. Brutalitou seriál nešetří, v tomto ohledu se ale nevymyká dnes již celkem běžným standardům tvrdších detektivek.
Věci, které zabírají
Jistě největší pozornost se stáčí k samotné postavě masového vraha. Může někdo nahradit oscarový herecký koncert Anthony Hopkinse? Charismatický Mads Mikkelsen (Hon, Casino Royale) se svým kamenným pohledem jistě není bez šance. Nemá potřebu Hopkinse kopírovat, jeho Lecter je mnohem klidnější a spíš než ďábelskou nevypočitatelnost z něj cítíme dokonalou kontrolu a neproniknutelný chlad.
Seriál je především složený z prvků, jež poslední roky v kriminálních seriálech (a nejen v nich) nejvíc zabírají a celý koncept, jako by byl pokusem o best of žánru. Populárním budováním silných záporných charakterů počínaje, nevyrovnanými hlavními postavami konče. Bez relativizování bychom se neobešli.
Sledujeme příběh konzultanta FBI Grahama, obdařeného schopností vcítit se do role pachatelů trestných činů a tím pomoct vyšetřovatelům (především Laurence Fishburne) při jejich dopadení. Protože ale psychicky náročný proces postupně narušuje Grahamovo duševní zdraví, vloží se do dění psycholog Lecter, který má hrdinovi svými dobrými radami pomoct najít vnitřní klid.
Lecter je nadaným mladíkem fascinován a snad ho opravdu vnímá jako přítele. Nebo si s ním dost možná hraje jako kočka s myší? To přesně nevíme. Vzhledem k tomu, že pan doktor je do masových vražd často sám zapletený, se stane vztah Willa a Hannibala katalyzátorem mnohem zásadnějších a morbidnějších událostí.
Vzniká dojem složité psychologické hry, jejíž výsledek sice předem známe, to nám ale nebrání cítit značné napětí.
Jako ze škatulky
Tato kostra dovoluje přejímat prvky Mentalisty, Anatomie lži, Myšlenek zločince, Dextera a dalších kriminálek, které se dočkaly několika řad, řečí televizní logiky tedy byly úspěšné. Prim hraje vyšetřování zločinů neortodoxními metodami, kdy hlavní hrdina mnohdy není přímo strážcem zákona či detektivem, ale specialistou, na nějž se oficiální instituce obracejí. Oblíbeným klišé je, že jsou tito speciální vyšetřovatelé vystavováni kritice z řad větší části policie a mnohdy mají ztížené pracovní podmínky.
Will Graham do této škatulky zapadá. Sice patří mezi členy FBI, nicméně byl dlouho mimo službu a rozhodně se od něj nečeká rutinní práce. Není tedy pevnou součástí systému a účast na každém případu je věcí jeho svobodné volby.
Fascinuje možnost, že právě tato volba může být tím jediným, co odlišuje vyšetřujícího od vyšetřovaného, na což se soustředila už například Anatomie lži. Její hrdina v podání Tima Rotha byl mnohdy zloduchem pozitivně přitahován a vyšetření případu pro něj bylo především hrou a posilněním vlastního ega.
Graham má odlišné problémy - během třinácti epizod se stále víc propadá mimo realitu a zdá se, že u něj hrozí silné psychické zhroucení. On sám se může stát pro okolí nebezpečným, když se jeho schopnost vcítit se do role brutálního maniaka vymkne kontrole. Trochu hapruje skutečnost, že jeho nadřízení si toto uvědomují, přesto ho nechávají uprostřed dění. To ale můžeme vnímat jednoduše jako špatné rozhodnutí zodpovědných detektivů.
Vším zmíněným se mimochodem seriálový Hannibal spíš než moderní verzi s Hopkinsem a Nortonem podobá polozapomenutému filmovému zpracování Červeného Draka z roku 1986, kde Lectera (přejmenovaného na Lectora) pod vedením Michaela Manna ztvárnil Brian Cox a Grahama William Petersen.
Víme, co ještě nevíme
Samotný Hannibal Lecter seriálem proplouvá jako polobožská ikona, kterou tvůrci využívají vždy, když mají pocit, že by mohli ztrácet diváky. Platí za skrytou hrozbu, třešničku na dortu, prakticky se aktivně neprojevující. Ačkoliv víme, že má v mnohém prsty, Mads spíš jen sedí za stolem, tváří se zádumčivě a popostrkuje Grahama pro sebe vhodným směrem. Čiší z toho až přílišná úcta k postavě a spoléhání se na její atraktivitu brání v nutnosti s ní aktivně pracovat.
Zdá se paradoxní, že zatímco propagace cpe Hannibala do popředí a ústřední znělka se dokonce skládá pouze ze záběru na jeho krvavou tvář, v samotném seriálu tak výraznou roli nehraje a hrát ani nemůže. Několik epizod trvá, než je skutečně demonstrováno, že by se zločiny mohl mít něco společného, což by v případě odkrývání „obyčejného" padoucha bylo zcela logické. Ne tak nyní, protože moc dobře víme, že jím musí být, a tvůrci samozřejmě vědí, že my to víme.
Reflektují to hrátkami s námi. Když Hannibal večeří, hraje u toho tajemná hudba, ale nakonec se ukáže, že jde o pouhé vepřové. Stejně tak vždy, když se s nějakou postavou ocitne o samotě, je budována atmosféra očekávání náhlého výbuchu agrese, v drtivé většině případů jde samozřejmě o planý poplach. Později sice víme, že na talíři leží lidské srdce a ne zvířecí, plyne to ale především z našeho obeznámení s historií postavy a náznaků, ne z jasných informací poskytnutých dějem.
Bylo by to vtipné pomrkávání na diváka na poli epizody, ne prakticky celé jedné sezóny. Toto podtrhávání okrajové postavy se nedaří zdůvodnit jinak, než že jde o ikonu, kterou známe a chceme jí vidět co nejvíc. Bohužel není stavěna na to, aby byla hlavní postavou, jak potvrdily filmy Hannibal a Hannibal: Zrození.
Mnoho knižních, filmových i televizních sérií trpí tím, že publikum si oblíbí někoho, kdo stál původně na pozadí, a tvůrce je nucen ho v pokračováních neúměrně tlačit do stěžejní role, čímž se rozbíjí příběh. Vzpomeňme na populární sérii Piráti z Karibiku a kapitána Jacka. To samé se stává nyní.
Trochu se tím vysvětluje, proč seriál postupně i přes všechnu svou vysoustruhovanost ztrácí diváky. Zklamaní musejí být všichni, kteří očekávají kanibalské hody ve stylu Scottovy adaptace. Seriál nám něco podobného nedopřává a není to špatně. Bohužel se od podobných představ ani dostatečně nedistancuje.
Spoustě lákadel chybí směr
Další mezery lze najít ve zvoleném formátu. Kriminálky většinou počítají s uzavřenými epizodami, kdy jeden díl rámuje jedna vražda. Charaktery se vyvíjejí pouze na pozadí, pokud vůbec. Výjimky jako Dexter nebo Twin Peaks samozřejmě existovaly vždy jako ozvláštnění. Problém je, že Hannibal nenásleduje ani jeden ze vzorců, nabízí jejich hybrid, kdy v každé epizodě najdeme samostatnou vraždu, ale zároveň docela silný vývoj děje.
V tuto chvíli platí „příliš málo, nebo příliš moc", a Hannibal tak plně neuspokojuje ani coby ucelený příběh, ani sbírka příhod.
Zvlášť vzhledem ke snaze tvořit psychologický duel poněkud bezbranného instinktivního Grahama a systematického lstivého Hannibala působí vkládané epizodní vraždy, byť se většinou alespoň trochu vztahují k celku, spíš rušivě a troufám si tvrdit, že kdyby se tvůrci soustředili výhradně na rozvíjení podzápletky Abigail Hobbsové, docílili by smysluplnějšího výsledku.
Celý Hannibal dokazuje, že když vezmete všechny atraktivní a populární žánrové prvky, které existují, a smícháte z nich seriál, automaticky neshrábnete jackpot. Něco se k sobě zkrátka nehodí, něco jiného si vyloženě odporuje.
Hannibal je po první sérii ve stavu, v němž by měl být seriál po pilotním dílu - chce být od všeho trochu a zoufale mu chybí směr. Nalézáme v něm spoustu lákadel, žádné však není dostatečně naplněno. Nejde o nevratnou katastrofu a druhá sezóna může velmi elegantně nahodit tu správnou výhybku. Musí k tomu být ale vůle ze strany tvůrců.
