Seriál Jedna noc patří nepochybně mezi další úspěšné zářezy televize HBO. Soudní thriller jednoho z tvůrců The Wire – Špína Baltimoru Jamese Marshe a držitele Oscara za Schindlerův seznam Stevena Zailliana si získal diváky po celém světě, a dokonce se zdá, že v Česku publikum oslovil ještě o kus víc než jinde.
Což lze plně pochopit při pohledu na samotné zpracování, které je v nejlepší tradici HBO na maximální úrovni. Všechny technické aspekty od kamery přes režii až k hereckým výkonům nezakolísají a nabízejí skvělou syntézu talentu a know-how.
Pečlivě umělá
Nejvíce chváleným prvkem série je však důkladný popis procedury vyšetřovacího procesu, kde sledujeme, jak systémový stroj pomalu zpracovává a přetváří všechny informace, emoce i myšlenky na data.
Nepochybně potenciál na zajímavou podívanou. Problém nastává, když se ukáže, že samotný vyšetřovaný případ je ryze „žánrový“ a postavy jsou... zkrátka postavy. Svérázný právník s ekzémem na nohou John Turturro, urputný polda před výslužbou Bill Camp, zapálená mladá obhájkyně Amara Karan a zakřiknutý (asi) nevinně obviněný Riz Ahmed... Tak by šlo pokračovat. Všichni naplňují určité schéma.
Zůstává otázkou, jestli v žánru všemožnými filmy a seriály natolik vyždímanému jako soudní drama vůbec ještě zbývá něco, co už nebylo zpracováno, a jestli se tedy jde klišé vyhnout, Jedna noc si s tím ale příliš hlavu neláme a klade před nás hrdiny a zvraty jak z učebnice. Sledujeme pak sice důkladnou proceduru, ale spíš důkladnou proceduru filmového zločinu než zločinu, jaký bychom věřili, že se skutečně odehrál – vždyť už dvaceti ranami pobodaná kráska křičí „víc než obyčejná vražda“.
Do všeho navíc zasahuje pákistánský původ hrdinových rodičů (ačkoliv on sám je náboženské i kulturní identity v důsledku zbaven). Nemluvě o tom, že mladá obhájkyně se do svého klienta postupně zamiluje. A to ještě nepřišla řeč na linii ve vězení. Z obviněného milého studenta se tu stává mukl, po pár dnech si dá vytetovat na prsty nápis „hřích“, oholí si hlavu a jindy na dojem dbající právník Turturro mu ani slovem neřekne, že to asi vzhledem k obhajobě před porotou není nejlepší nápad.
Den? Týden? Měsíc?
V případu Jedné noci se zkrátka střetává příliš prvků, které jsou v „běžném procesu“ nestandardní, a přestože soudním principům seriál věnuje nemalý prostor, jen stěží zprostředkovává představu o tom, jak soudní proces opravdu probíhá.
I při přistoupení na stupeň umělosti je v tomto ohledu problematická absence povědomí o uplynulém času. Není jisté, jestli se dění odehrává během dnů, týdnů či měsíců. Kvůli množství současně probíhajících linií děj (v rámci své očividné snahy dát si s ledasčím načas) uhání a zrovna hrdinova proměna ve vězení z milého nervózního kluka v nabušeného potetovaného cynika působí svou samozřejmostí a okamžitostí spíš legračně než tísnivě.
A nakonec vlastně o celém případu rozhodně náhodný objev detektiva ve výslužbě a neplánovaný projev u soudu, kdy oboje mohlo přijít po týdnu vyšetřování i po roce – čímž se sledování celé té procedury ukáže poněkud zbytečným. Přitom právě jeho zpracování vyzdvihuje většina nadšených ohlasů. Zvláštní paradox.
Jedna noc je navzdory všemu skvěle realizovaný seriál, kterým HBO dokazuje, že svým precizním přístupem prodá takřka cokoliv. Přes vnitřní rozpory působí sebejistým dojmem díla, u nějž se nesluší poukazovat na chyby, protože už jen sledovat Johna Turturra ve vybroušených dialozích je dostatečně plnohodnotný zážitek.
Kabelovka tu našla rutinu, v jejímž důsledku nemůže prohrát – skvělí herci, schopní lidé za kamerou, scénář využívající potenciál každého motivu. Výsledek může být poněkud mechanický a třeba si i v jednotlivostech protiřečit, ale nezdá se, že by to publiku vadilo, dokud každý prvek jede na maximum.
