Kriminálka Rapl, spin-off populárního Cirkusu Bukowsky od stejného tvůrčího týmu, má celkem úspěšnou kampaň. Z grimas Hynka Čermáka dělá facebookové memy. A lidé to poměrně oceňují, tedy lajkují a sdílejí, takže lze předpokládat, že první díl si najde slušnou řádku příznivců.
Česká televize se alespoň v tomto ohledu snaží následovat trendy, snaží se stát součástí aktuální popkultury. Škoda, že vším ostatním je Rapl typická konzervativní podívaná, další česká neživá žánrovka.
Jsou, čím musí být
Škoda i proto, že režisér a scenárista Jan Pachl a jeho štáb jako by měli nakročeno k pořádné podívané. Už jen proto, že využívají stejné prostředí jako chystaná Pustina od HBO, jež je velmi atmosférické a fotogenické samo o sobě. Nakonec však skončí u typických klišé a nutností. U hašteřivého týmu hodných detektivů, kteří se sice jeden na druhého mračí, ale mají srdíčko na správné straně a nakonec se mají v hloubi duše rádi.
Sledujeme detektiva Kuneše, který byl kvůli osobnímu konfliktu „za trest“ převelen z Prahy až do severozápadních Sudet. Zde se sžívá s kolektivem a pohazuje drsňácké bonmoty. Seriál tu samozřejmě těží z Hynka Čermáka, jehož charisma prodá ledasco, a obecně z kvalitního obsazení.
Bohužel charaktery samy jsou jednorozměrné figurky, jejichž bručounství, neprofesionalita či snaživost jsou automatické atributy, za nimiž nic není. Nemůžeme je poznávat jednoduše proto, že nejsou koncipovaní jako lidé, ale jen jako nositelé těchto vlastností. Pokud máme vidět něčí hloubku, ukáže se prostě, že má daný detektiv potíže se svou ženou, což je jediný problém, který podle našich kriminálek policisté a vyšetřovatelé ve svých životech mají.
V případě Rapla nejde ani o řádně nadefinované karikatury – jeden z vyšetřovatelů (Lukáš Příkazký) začne ve druhém dílu z ničeho nic pokládat netaktním tónem otázky ohledně sexuality kněze, i když vždy předtím a potom se choval zcela profesionálně. Jenže je zrovna potřeba někdo, koho by mohl Čermák napomenout. I když se za deset minut bude sám chovat ještě mnohem dětinštěji, když si bude vulgárně stěžovat, že mluví jeho kolega se svým informátorem německy. Postavy zkrátka nemají konzistentní osobnost a jsou jen tím, čím jsou zrovna potřeba v daném okamžiku.
Žánr bez žánrového uspokojení
Umělost se odhalí už v prvním dílu, kdy se na vyšetřovací stanici vracíme několik hodin od minulé návštěvy (stihla být zatím objevena, vylovena a prozkoumána mrtvola), ale všichni přítomní jsou přesně ve stejných pózách, v tom samém rozhovoru – jeden sedí na okraji stolu, obžalovaný se nervózně třese na lavici, další pije kafe. Za několik hodin se nikdo ani nepohnul. Mimo zabíranou scénu zkrátka tento svět neexistuje, nedýchá.
I když přistoupíme na čistou žánrovost Rapla, tedy na to, že kriminálka je v podstatě zábavní konstrukt, nemusí řešit psychologii ani komplexnost prostředí a stačí, když parta detektivů dopadne pachatele, stejně narazíme na zásadní problém: Rapl v tomto ohledu nepřináší ono žánrové uspokojení, že divák pátrá spolu s detektivy a snaží se zjistit, kdo může být vrah.
V první epizodě zločince prakticky nepotkáme až do poslední čtvrthodiny – zůstává zcela anonymní figurou, o níž nepadne ani slovo, a není naznačeno, že by mohla s děním souviset. A v druhém dílu sice známe vrahy mnohem dřív než vyšetřovatelé, ti se s nimi ale opět nesetkají až do posledních pár minut před koncem.
Jako plus scénáře se musí jednoznačně uvést, že v každé fázi epizody víme, o co vyšetřovatelé usilují (což ve zmatených českých kriminálkách není samozřejmost). Ale prožitek z toho kalí fakt, že ono vyšetřování se v obou novinářům promítnutých epizodách vyhýbalo interakci se samotným vrahem. Což by mohl být zajímavý podvratný prvek (odpovídající skutečnosti), kdyby ovšem ve všem ostatním Rapl naopak nesměřoval k naplnění žánru. Lze však očekávat, že tato výtka se nebude týkat každé epizody.
A nutno podotknout, že nic z toho asi nebude věrným divákům vadit. Fanoušci kriminálek České televize mají tendenci oceňovat právě ty, které příliš neřeší soudržnost, smysl, kontinuitu, ale střídá se v nich scéna za scénou plná hláškujících postav. U jejich sledování nejde o vzrušení skrze zapojení se do dění, ale o relax, u nějž se podle dramatické hudby pozná, že jde do tuhého.
Reakce na svérázné Modré stíny dokázaly, že diváci nestojí o nápaditost, chtějí "to své". V tomhle ohledu představuje Rapl nadstandard a nejspíš velmi příjemné naplnění konzervativní poptávky.
