reklama
 
 

Ordinace je neonormalizační seriál, z pacientů dělá hlupáky

4. 11. 2014 12:30
Rozhovor s odbornicí na televizní seriály o konzervativnosti českých diváků, stereotypech v televizní tvorbě a ideologickém pozadí nejsledovanějšího seriálu v Česku.

Rozhovor – Televizní seriály zažívají v posledních letech nevídaný boom. Alespoň ty ve Spojených státech a Velké Británii. Zpracovávají kontroverzní témata, jejichž realizace se bojí hollywoodská studia, hrají v nich oscaroví herci, točí je oceňovaní režiséři.

V České republice je situace odlišná. Večerní program zaplňují "mýdlové opery" po česku, ve kterých se to hemží stereotypy, topornými hereckými výkony i režisérskou bezradností. Odvážnější projekty končí na internetu (Blaník) nebo před komisí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (Čtvrtá hvězda).

Podle Ireny Reifové z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Univerzity Karlovy může za mdlost tuzemské seriálové tvorby především konzervativnost českého diváka, nikoliv tvůrčí neschopnost producentů. "Tvůrci jsou brzdění představami o cílovém publiku. Jakýkoliv risk může znamenat ztrátu diváků a toho se televize bojí," vysvětluje.

Aktuálně.cz: Kdybyste měla porovnat českou seriálovou tvorbu ze začátku 90. let s tou současnou, jakým vývojem za posledních 20 let prošla?

Irena Reifová: V posledních letech stoupla inspirace světovými formáty, po revoluci byla téměř nulová, a vlastně dřív ani žádná tradice sledování zahraničních trendů neexistovala. Světová seriálová škola se z našeho pohledu vyvíjela za železnou oponou. Určité kontakty sice Československá televize jistě měla, ale jde o poměrně neprozkoumanou oblast. Nevíme, jestli Jaroslav Dietl třeba věděl, že existuje Dallas. Porevoluční seriály se mnohem intenzivněji inspirovaly globálně osvědčenými postupy.

A.cz: Cesty domů, Ordinace v růžové zahradě, Doktoři z Počátků, Vinaři nebo Svatby v Benátkách. Co mají tyto seriály kromě milionové sledovanosti společného?

Ve všech zmiňovaných seriálech lze vypozorovat prvek, který se opakuje již od Života na zámku z počátku devadesátých let. Děj se soustředí na problematiku hromadění či správy majetku a jeho následného rozvoje. I Nemocnice na kraji města musela být v nových podmínkách soukromou klinikou. U Vinařů jsem doufala, že tento trend pomine, ale i v tomto seriálu hlavní postavy vlastní a dále nějak "rozvíjejí" majetek.

A.cz: Vraťme se ještě na chvíli k Ordinaci v růžové zahradě. Režisér a scenárista Jan Prušinovský označil seriálové myšlení jejích postav za vulgární, podle něho "tam mají být všichni sympaťáci, ale naopak jsou do jednoho idioti." Souhlasíte?

Ordinace v růžové zahradě je mimořádně odporný projekt. Je to neonormalizační seriál. Znovu jsme svědky toho, že se seriál používá k prosazování určitých myšlenek, kterým dává moc. Ordinace jednoznačně buduje lékařskou ideologii a prosazuje stereotypní představy o nadřazenosti a podřízenosti v oblasti péče o lidské tělo a jeho zdraví. Lékaři jsou všemocní a skvělí, pacienti jsou na druhou stranu neinformovaní, hloupí a musí lékaře na slovo poslouchat. Řada dílů vstoupila do ideologického boje na straně lékařů; nabídla příběhy, v nichž se jevily jako oprávněné například medikalizace porodů či předepisování hormonální antikoncepce. Ordinace v růžové zahradě v probíhajícím zápase o důstojnou pozici pacientů v dialogu s lékaři zaujala konzervativní stanovisko, brání autoritativní medicínu.

A.cz: Nepracují takto masové seriály se stereotypy cíleně? Přeci jen mají být pro běžného diváka co nejstravitelnější.

Netuším. Nevím, proč to scenáristi takto stavějí. Jestli jde o nevědomí, nebo naopak práci se stereotypy.

A.cz: Vadí vám, že je ten seriál nevyvážený?

Nevyváženost není vhodně zvolené slovo, tak se například posuzuje zpravodajství. Každý dramatický produkt je svým způsobem nevyvážený. V Ordinaci je důležitým faktorem pojem moci. V této společnosti momentálně probíhá debata o tom, jaké je postavení pacienta v lékařském systému. Typickým příkladem je průběžná polemika o autonomii rodící ženy v porodnicích a způsobech, jakými jsou prováděny porody. Žena při porodu v porodnici je nositelkou dvojnásobného handicapu – je to žena (podřízená ve vztahu k mužům) a pacientka (podřízená ve vztahu k lékařům). Ordinace si z této debaty vybírá systematicky opakovaně jen tu mocensky privilegovanou stranu, ztotožňuje se s perspektivou lékařů.

A.cz: Zůstaňme tedy ještě chvíli u stereotypů. Zatímco v USA jsou seriály prostředkem, který umožňuje realizovat kontroverzní náměty, v Česku jako by to bylo přesně naopak. Místo toho, aby stereotypy bouraly, tak je akorát posilují. Proč je tomu tak?

Konzervativností českého televizního diváka. V Česku se na seriály v televizi dívá, když to dobře dopadne, milion a půl lidí. Protože jde o mainstreamové publikum, jsou tvůrci brzdění představami o cílovém publiku. Jakýkoliv risk může znamenat ztrátu diváků a toho se televize bojí.

A.cz: Podle Jana Hřebejka byly seriály populární už za komunistů, přestože je psali tři lidé. Dnes je tvoří velké týmy, ale pořád jde o královskou disciplínu. Podepsala byste se pod jeho slova?

Určitě, to je hezky řečeno. Výroba seriálů se výrazně proměnila, v některých případech převládá průmyslová tvorba nad tou autorskou. V současných seriálech je momentálně obrovská konkurence, a to především díky množství výrobních týmů a tomu, jak intenzivně je televize nasazují do vysílání. Řemeslo je mnohem náročnější, než bývalo.

A.cz: Hřebejk také tvrdí, že je jednodušší adaptovat úspěšný zahraniční model, než od základu psát nový seriál...

Vytvořit nějakou inovaci, hnací motor, novinku či prvek, souhrnně to můžeme nazvat jako "engine", je profesionálně náročnější než dříve. Tehdy vše stálo na jakési náhodě. Stačilo, že se narodil schopný televizní tvůrce, jako byl Jaroslav Dietl. Současný seriál je komplikované odvětví, ve kterém už nestačí mít jednoho hlavního tvůrce. Je nutné ovládat rozvětvený soubor pravidel televizního průmyslu.

A.cz: Přestože jde o náročnou filmařskou disciplínu, máte pocit, že se to projevuje na kvalitě české televizní produkce?

Nepatřím mezi skeptiky, kteří pohrdají televizí. Existují samozřejmě nekvalitní, kýčovité a banální produkty. Svatby v Benátkách nebo Doktoři z Počátků opravdu nepatří mezi žádné televizní klenoty. To se ale nedá říct o seriálech jako takových, v současnosti vznikají opravdu originální a nápadité projekty, které mají přesahy k nejrůznějším politicko-sociálním problémům. Jsou seriály, u nichž nelze říci, kde končí zábava a začíná přemýšlení o politice, od The West Wing po House of Cards. Zároveň je potřeba rozlišovat tzv. mainstreamové seriály od těch fanouškovských. Když se podíváte, kdo se na seriály kouká v televizi a kdo si je stahuje, tak jde o dvě naprosto odlišné sociologické skupiny. Alternativní publikum je náročné, mladé a žánrově gramotné, funguje zejména online a je velmi kritické. Představa, že jsou seriály žánrem určeným pro lidi nad padesát let, kteří přijdou domů z hypermarketu s nákupem, nemají vytříbený vkus a žádné nároky kromě relaxace, je naprosto pomýlená.

autor: Marek Pros | 4. 11. 2014 12:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama