Stres a řev kuchaře posunou dál. MasterChef byl pro mě zlom, říká nejmladší vítězka

Tomáš Maca Tomáš Maca
13. 3. 2021 17:43
Fotky svých prvních kuchařských výtvorů přidala na Facebook už v osmi letech. Svou stránku tehdy vtipně pojmenovala Jsem MasterChef. Nejmladší vítězkou známé televizní soutěže se Kristína Nemčková (19) stala o osm let později. Od loňska se učí vařit na slavné škole Le Cordon Bleu v Londýně a doufá, že v britské metropoli ještě chvíli zůstane. Ráda by totiž zažila tvrdý režim místních restaurací.
"Londýnské restaurace fungují ve stylu Gordona Ramsayho, pracovní doba začíná brzy ráno, končí pozdě v noci, šéfkuchaři na zaměstnance křičí. Nic lepšího mě nemůže potkat," říká Kristína Nemčková.
"Londýnské restaurace fungují ve stylu Gordona Ramsayho, pracovní doba začíná brzy ráno, končí pozdě v noci, šéfkuchaři na zaměstnance křičí. Nic lepšího mě nemůže potkat," říká Kristína Nemčková. | Foto: Archiv Kristíny Nemčkové

Loni na podzim jste se přestěhovala do Londýna, kde vás čekalo roční studium na prestižní kuchařské akademii Le Cordon Bleu. Jak to se školou vypadá teď? Koná se výuka i v době, kdy to s pandemií koronaviru nevypadá moc růžově?

Ano, jenom si už od loňského září, kdy jsem do školy nastoupila, nesmíme při výuce sundávat roušky. To je při kuchařských kurzech docela komplikace, jelikož jídlo při přípravě nemůžete ochutnávat ani pořádně necítíte jeho vůni. Sama pak ze skoro každé hodiny odcházím s upatlanou rouškou, protože na ni při vaření zapomenu a snažím se ochutnávat i přes ni. Z důvodu opatření proti covidu se změnila taky kritéria, podle kterých nás vyučující ve škole hodnotí. Zatímco dřív kladli velký důraz na chuť, teď jídlo vůbec neochutnávají a zaměřují se spíš na to, jakou má jídlo texturu nebo jak kuchař zvládá organizaci a hygienu.

Učitelé tím pádem v současné situaci jedí jen očima.

Přesně tak. Většina z nich k jídlu aspoň čichá, ale jinak si ho studenti po škole odnášejí v krabičkách. Výhodou je, že pak doma nemusíme vařit. Původně jsem do školy po vánočních prázdninách měla znovu nastoupit už 4. ledna. Když jsem ale po Novém roce přiletěla, vyhlásila britská vláda zrovna celostátní lockdown, takže jsem v Londýně strávila pětidenní karanténu a pak jsem se vrátila zpátky do Česka, protože škola zůstala další dva měsíce zavřená a obnovení výuky nastalo až teď v březnu.

Kuchařská akademie Le Cordon Bleu má více než 120 let dlouhou historii a pobočky po celém světě, absolvovaly ji mimo jiné slavné kuchařky Julia Childová a Mary Berryová. Jak výuka na takové škole vypadá?

Je to roční intenzivní kurz vaření. Učíme se od pondělí do soboty. Začínáme po deváté ráno a končíme někdy mezi půl osmou a půl jedenáctou večer. Část výuky tvoří prezentace, při kterých zkušenější kuchaři předvádějí přípravu konkrétních jídel, studenti sedí v lavicích a postup si zapisují. Po každé takové prezentaci se po skupinkách přesouváme do kuchyní, kde každý z nás dostane vlastní stanoviště a všechny potřebné ingredience, aby během dvou hodin připravil jídlo, které předtím učitel odprezentoval.

Šéfkuchaři nás při vaření pozorně sledují a na závěr hodnotí, jak se nám to povedlo. Jsou to profesionálové, kteří mají odpracovaná dlouhá léta, takže nejlepší možnou známku ještě mně ani nikomu z mých spolužáků nedali. I když si myslíte, že je vaše jídlo perfektní, vždycky vám na něm něco vytknou, za což jsem ráda, kvůli nějaké zpětné vazbě tam přece všichni jsme.

Takže nemáte žádný volný čas a k tomu vás vyučující neustále kibicují. Neleze vám ta škola občas na nervy?

Možná mi v tom pomohla zkušenost se soutěží MasterChef, nebo jsem taková od přírody, ale všímám si, že oproti spolužákům beru studium s větším klidem. Většina lidí se ze školy hroutí, brečí nad tím, jak je vyučování stresující a učitelé přísní, ale mně vysoké nároky ani nedostatek volného času tolik nevadí.

Školné za roční kurz člověka vyjde na milion korun a to ještě nepočítáme vysoký londýnský nájem. Proč jste se rozhodla investovat do studia a nenašla si rovnou praxi v nějaké restauraci?

Doteď jsem byla kuchař samouk, všechno jsem se dovídala z internetu, nepracovala jsem nastálo v žádné restauraci, a tak jsem si říkala, že je čas, abych se konečně pořádně naučila základy. Díky výuce na Le Cordon Bleu mám možnost vyzkoušet si všechny klíčové kuchařské techniky a zároveň se dostat k prvotřídním ingrediencím. Ať už bych šla někdy pracovat do michelinské restaurace s bílými ubrusy a naleštěnými skleničkami, nebo si chtěla otevřít třeba bistro, zkušenosti, které v Londýně nabírám, se mi určitě budou hodit. Navíc studuju na škole, která má ve světě jméno a všichni kuchaři na něj slyší.

Na školu jste si vydělala díky kuchařce #UPGRADE, které se prodalo přes 15 tisíc kusů a spolupracovala jste na ní se svou babičkou. Zatímco babička nabídla tradiční recepty z české a slovenské kuchyně, vy jste se klasická jídla s využitím stejných surovin pokusila modernizovat. Vypadala příprava knížky jako rodinná idylka, nebo jste se s babičkou u sporáku trochu hádaly?

Bez hádek se to úplně neobešlo. Každá z nás má totiž na gastronomii jiný pohled. Zatímco babička je přesvědčená, že čím víc toho na talíř naloží, tím líp, já se na jídlo dívám spíš jako na umělecké dílo, které má v lidech vyvolávat emoce. V generaci mých vrstevníků podle mě přibývá lidí, kteří návštěvu restaurace vnímají jako zážitek a nevadí jim investovat nemalé peníze do menu o pěti chodech s menšími porcemi.

Jídlo si víc užívají, víc o něm přemýšlí, sledují kuchařské pořady a vyhledávají si zajímavé podniky na sociálních sítích. Kdybych ale svou babičku vzala do finediningové restaurace, kde by se na malých talířcích servírovaly jednohubky, vůbec by ji to neuspokojilo. Rozdíl mezi starší a mladší generací byl koneckonců právě to, co jsme chtěly v knize ukázat.

"Zatímco babička je přesvědčená, že čím víc toho na talíř naloží, tím líp, já se na jídlo dívám spíš jako na umělecké dílo, které má v lidech vyvolávat emoce."
"Zatímco babička je přesvědčená, že čím víc toho na talíř naloží, tím líp, já se na jídlo dívám spíš jako na umělecké dílo, které má v lidech vyvolávat emoce." | Foto: Archiv Kristíny Nemčkové

Spolupráci s babičkou, která až do důchodu vedla vlastní restauraci, jste si vymyslela sama, nebo vás před tuhle zkoušku ohněm postavil zbytek rodiny?

Koncept kuchařky vymyslela máma z mojí americké hostitelské rodiny, u které jsem bydlela ve druháku na střední, když jsem vyrazila na výměnný studijní pobyt v USA. Ta se před dvěma lety přijela podívat na finále MasterChef, a i když z češtiny nepochytila ani slovo, pochopila, že jsem v závěrečném kole soutěže vzala babiččino jídlo a přetvořila ho do současnější podoby. Byl to tekvicový prívarok, tradiční levný slovenský pokrm, který připomíná koprovou omáčku, jen se do něj ještě nastrouhá bílá dýně. Většinou se jí s opečeným bramborem, sázeným vejcem a někdy i s dušeným hovězím masem.

V původní verzi to na talíři nijak zvlášť hezky nevypadá, takže mi to přišlo jako dobrá výzva. Moje americká máma pak navrhla, že bych podobným způsobem mohla udělat celou kuchařku, že žádnou takovou ještě neviděla. A i když mě samotnou psaní kuchařek popravdě nikdy moc nelákalo, musela jsem uznat, že koncept tradičních a moderních verzí stejných jídel zní dobře.

Babička byla z nápadu nadšená. Bydlí na Slovensku v Piešťanech, takže jsme si ji na měsíc a půl nastěhovali do Prahy a původní plán byl, že bude vařit zároveň se mnou. Brzo jsme ale zjistily, že se v kuchyni nesneseme, každá z nás měla tendenci do toho té druhé kecat, a tak jsem do kuchyně nastoupila až po ní. Problém je, že babička neumí vařit v malém množství, a i když jsme jí řekli, ať připraví jenom jednu porci, která se pak vyfotí, vzala si vždycky minimálně pětilitrový hrnec. Po třech dnech nám tak úplně došlo nádobí, ve kterém by se dalo vařit, a museli jsme babiččino jídlo rozdávat kamarádům a sousedům.

Nad kterým vaším upgradem babička nejvíc kroutila hlavou?

Hodně rozpačitá byla třeba z mojí verze slovenského treskového salátu. Zatímco ona tresku klasicky uvařila, natrhala a pak z ní udělala salát s majonézou, já jsem připravila ceviche ze syrové ryby obalené v soli a citrusech. Babička vůbec nechápala, jak můžu, už jenom z hygienických důvodů, servírovat syrovou rybu, netušila, že sůl a citronová šťáva maso zbaví bakterií.

Babička i oba vaši rodiče pochází ze Slovenska. Co později mámu s tátou přivedlo do Prahy?

Moje starší ségra se mámě a tátovi narodila ještě v Bratislavě. Kvůli porodu ale prodělala dětskou mozkovou obrnu, takže je odmala připoutaná k invalidnímu vozíku, neumí mluvit a má problémy s motorikou. Zatímco na Slovensku tehdy pro děti s podobným handicapem fungovalo jen velmi málo specializovaných školek, v Česku se jich dalo najít mnohem víc a nebyla tu nouze ani o pomoc lékařů. Proto se rodiče rozhodli odstěhovat do Prahy, kde jsem se jim posléze narodila já.

V několika rozhovorech jste zmiňovala, že jste díky handicapované sestře začala vařit, protože jste odmala obě pomáhaly v kuchyni.

Ano, ségra totiž nemá vyvinutou jemnou motoriku, dělá jí potíže uchopit do ruky nějaký předmět, a odborníci proto u těchto dětí doporučují, aby si hmat procvičovaly například tím, že budou mačkat těsto. Táta jí postavil stoleček přímo v její výšce, přisunul jí k němu vozík a když máma něco pekla, snažila se jí do práce zapojovat. Abych se necítila odsunutá ani já, pomáhala jsem v kuchyni taky, sypala jsem do těsta třeba vanilkový cukr, a když máma vyndala z trouby bábovku, měla jsem pocit, že jsem ji upekla sama.

Společné chvíle v kuchyni nám se ségrou vydržely dodneška. Kdykoli doma něco vařím, tak si ségru přisunu k sobě a některé věci se snažíme dělat společně. Když například něco šlehám, dám jí do ruky kabel od mixéru a ona má pak pocit, že ovládá rychlost. Jsou to maličkosti, ale nepřipadá si díky tomu nijak odstrčená a miluje už to, když se může dívat, jak vařím já.

"Kdykoli doma něco vařím, tak si ségru přisunu k sobě a některé věci se snažíme dělat společně," vypráví Kristína o hendikepované sestře Paulíně.
"Kdykoli doma něco vařím, tak si ségru přisunu k sobě a některé věci se snažíme dělat společně," vypráví Kristína o hendikepované sestře Paulíně. | Foto: Archiv Kristíny Nemčkové

O kariéře profesionální kuchařky jste snila už od osmi let, v 16 jste soutěžila v MasterChefovi a v 19 se učíte vařit v Londýně. Někteří čeští šéfkuchaři přitom říkají, že šli na hotelovou školu, protože neměli dobré známky, a lásku ke gastronomii objevili až o něco později, v praxi.

To chápu, učitelé na základce nám taky říkali, že když budeme mít pětky, můžeme pak v nejhorším nastoupit na hotelovku a vyučit se kuchařem. Já jsem přitom v deváté třídě, kdy jsme se rozhodovali kam dál, byla přesvědčená, že na hotelovku půjdu. Jak jsem ale poslouchala tyhle poznámky, začala jsem o volbě školy pochybovat. Měla jsem jedničky a dvojky, takže mi vrtalo hlavou, jestli na hotelovku nejsem moc chytrá. Přesto jsem si několik hotelovek, které by se mi mohly líbit, vytipovala a s tátou jsme je chtěli obejít.

Už po návštěvě první z nich jsem se ale domů vrátila s brekem, protože se mi zhroutily všechny moje iluze. Ze všech studentů jsem měla dojem, že se na školu přihlásili jenom proto, že nevěděli, kam jinam jít, a že o obor gastronomie nemají žádný zájem. Připadalo mi, že až ze školy po čtyřech letech vyjdu, budu umět oloupat brambory, uvařit guláš s knedlíkem a to je všechno. Zdálo se mi, že styl výuky odpovídá úrovni laciné hospody a žáci ani učitelé nemají přehled o tom, kam se svět gastronomie vyvíjí.

Po téhle odstrašující zkušenosti mi bylo jasné, že na hotelovku nepůjdu, přestože práce v gastronomii pořád zůstávala mým snem. Hledala jsem školu, která by se mi v mém budoucím směřování mohla hodit, a skončila jsem na obchodní akademii, kde se učily mimo jiné základy ekonomie, účetnictví a marketingu, což mi dávalo smysl.

Hned ve druhém ročníku jste pak odjela na roční studijní pobyt ve Spojených státech a po návratu vás máma přihlásila do soutěže MasterChef. Obě dvě zkušenosti vám asi pomohly rychleji dospět. Je to tak?

Určitě. Když jsem se po roce v Americe vrátila, bylo pro mě najednou těžké se začlenit do českého školního systému a uvědomovala jsem si, jak moc se česká mentalita a kultura od té americké liší. Americké střední školy třeba kladou daleko větší důraz na mimoškolní aktivity, nesledují jen známky a zajímá je, jestli jsou studenti členy nějakého sportovního týmu, jestli ve volném čase pomáhají v nějaké charitě a podobně. Každý student navíc na začátku roku dostane seznam všech předmětů, které se na škole vyučují, a z nich si vybere ty, co by ho mohly zajímat. Povinně jsme měli jenom angličtinu, matematiku a americké dějiny, což mi na tom systému přišlo sympatické.

Když jsem si po návratu na realitu českého školství zase aspoň trochu zvykla, přišel MasterChef a já jsem se pak půl roku pohybovala mezi samými dospělými lidmi. Po konci soutěže jsem najednou taky uvažovala jako dospělák, hodnoty jsem měla už nastavené jinak než moji spolužáci, a tak se mi s nimi komunikovalo ještě hůř, než když jsem se vrátila z Ameriky. Všechno si ale po čase sedlo.

Jak s odstupem hodnotíte, co vám účast v soutěži dala?

Vnímám ji jako zatím největší zlom v mé kuchařské dráze. Člověk si v té show projde neskutečným stresem, naučí se pracovat pod tlakem, což se mi teď hodí v Le Cordon Bleu. Kuchařina je po fyzické i psychické stránce nesmírně náročná práce, což je jedním z důvodů, proč v profesionální gastronomii vidíme primárně muže. Obecně asi platí, že muži zvládají zátěž o něco lépe, ale já si jdu tvrdě za tím, abych tohle pravidlo trochu nabourala.

Co máte v plánu, až budete mít roční kurz v Londýně za sebou?

Ráda bych ještě nějakou dobu žila v zahraničí, načerpala tam co nejvíc pracovních zkušeností a po pár letech se vrátila do Česka, abych to, co jsem se naučila ve světě, předala dál. Pokud to vyjde, chtěla bych pro začátek chvíli zůstat v Londýně, který je z hlediska gastronomie ideální. Patří mezi města s největším počtem michelinských podniků, a když se odtud vrátíte, lidi ví, že jste to neměli lehké. Provoz v restauracích tu funguje ve stylu Gordona Ramsayho, pracovní doba začíná brzy ráno, končí pozdě v noci, šéfkuchaři na zaměstnance často křičí.

A vás řev v kuchyni láká.

Kdybych na takového šéfkuchaře narazila, myslím, že by to byla nejlepší zkušenost, která by mě mohla potkat. Pokud bych nastoupila do restaurace, kde by na mě byli všichni hodní a nechali mě, abych si dělala, co mě napadne, tak mě to přece nikam neposune.

Mohlo by vás zajímat: Michelinskou hvězdu jsem chtěl do třiceti, MasterChef je splněný sen, říká Forejt

V michelinské restauraci v Anglii to bylo jako vojna. Valili taková jídla, že jsem jen koukal s otevřenou pusou a chtěl to taky, říká Přemek Forejt | Video: DVTV
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 11 minutami

Dálnice D11 z Hradce do Jaroměře se autům otevře 17. prosince

Dokončovaný úsek dálnice D11 z Hradce Králové do Jaroměře se motoristům otevře 17. prosince. Stát bude 4,1 miliardy korun bez DPH. Jde o největší současnou stavbou na území Královéhradeckého kraje, řekl ředitel Ředitelství silnic a dálnic Radek Mátl. Na úseku u Smiřic se v sobotu konal den otevřených dveří.

"Za necelé tři měsíce po dálnici budou jezdit auta. Diskutujeme dnes s lidmi přípravy silnic. Je to samozřejmě trochu sebeprezentace, ale chceme ukázat, že příprava a stavba dálnice není jednoduchá," řekl Mátl.

Stavba je rozdělena na dva úseky z Hradce Králové do Smiřic a ze Smiřic do Jaroměře. Stavba trasy do Jaroměře začala v dubnu 2019, z Hradce do Smiřic se buduje od února 2019.

"My jsme dokonce zrychlili, stavba se měla otevírat až v příštím roce během průběhu léta, podařilo se nám se zhotovitelem vyjednat zkrácení lhůty o osm měsíců. Příprava dálnice trvá daleko déle, to jsou někdy i desítky let," řekl Mátl. Šest až deset let příprava podle Mátla zabere vždycky.

D11 z Prahy do Hradce Králové a na státní hranici s Polskem začal stát budovat v roce 1978 a od roku 2017 dálnice končí v Hradci Králové. Z plánovaných 154 kilometrů dálnice se jezdí zhruba po 91 km. Stavba z Hradce do Jaroměře navazuje na úsek dálnice z Hradce Králové, měří 22,4 kilometru. Vede podél současné silnice první třídy na Jaroměř a Náchod. Za Jaroměří se napojí na silnici I/37.

Zdroj: ČTK
před 41 minutami

Vyhlaste klimatickou nouzi, žádá německý aktivista. Už 27 dní drží hladovku, nyní přestal pít

Klimatický aktivista Henning Jeschke, který od 30. srpna drží v Berlíně hladovku, dnes přestal přijímat tekutiny. Pít dnes přestala také Lea Bonaseraová, která začala držet hladovku tento týden. Dvojice protestní akci vystupňovala poté, co sociálnědemokratický kandidát na kancléře Olaf Scholz nevyslyšel jejich ultimátum a veřejně neprohlásil, že v Německu panuje stav klimatické nouze. Scholz oběma přislíbil, že se s nimi sejde až po volbách.

Hladovkáři původně žádali, aby se s nimi do čtvrtka sešla trojice kancléřských kandidátů. Těmi jsou vedle Scholze konzervativec Armin Laschet a Annalena Baerbocková ze strany Zelených. Trojice původně oznámila, že s aktivisty bude jednat po volbách. Později organizátoři protestu uvedli, že Baerbocková ve čtvrtek tábor hladovkářů na louce u Sprévy nedaleko sídla parlamentu a kancléřství navštívila a s mladými lidmi hovořila.

Ve čtvrtek aktivisté vyhlásili nové ultimátum, které se týkalo jen Scholze, protože Laschet podle nich zcela zklamal. Sociálnědemokratický kancléřský kandidát výzvu k veřejnému prohlášení o klimatické nouzi nesplnil, Jeschkeho a Bonaseraovou nicméně vyzval, aby hladovku ukončili. Opětovně slíbil, že společné setkání se může uskutečnit po volbách.

"Scholzovi přes rty ani jednou nepřešel výraz ´klimatická nouze´," řekl na videu zveřejněném na Twitteru 21letý Jeschke, když oznamoval, že přestává přijímat tekutiny.

Hladovku původně zahájilo 30. srpna sedm aktivistů, šest z nich ale začalo postupně opět jíst. Tento týden se k Jeschkeovi, který odmítá potravu jako poslední z původní skupiny, přidala 24letá Bonaseraová. Dnes oba přestali také pít.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Stovky ruských komunistů protestují v Moskvě proti výsledkům voleb

Stovky přívrženců ruských komunistů se v sobotu zapojily v centru Moskvy do protestu proti výsledkům parlamentních voleb z konce minulého týdne. Moskevská radnice akci nepovolila s odkazem na omezení kvůli pandemii covidu-19, policisté nicméně zatím nezakročili.

Agentura TASS uvedla, že na Puškinově náměstí se podle policie sešlo asi 400 lidí. Zpravodaj německé agentury DPA odhadl účast na zhruba tisícovku osob, podle něho je na místě množství příslušníků bezpečnostních složek a policejních kamionů. Policisté z reproduktorů pouštějí hlasitou hudbu, aby účastníci protestů neslyšeli projevy organizátorů, jinak ale proti demonstraci zatím nezasáhli.

Vládnoucí strana Jednotné Rusko ve Státní dumě, dolní komoře ruského parlamentu, obsadí 324 z celkových 450 křesel, což znamená dvoutřetinovou většinu, která je potřebná ke změně ústavy. Komunisté (KPRF) získali 57 mandátů, třetí Spravedlivé Rusko 27, Liberálnědemokratická strana Ruska (LDPR) Vladimira Žirinovského 21 a loni založená strana Noví lidé 13. Po jednom zástupci budou mít Vlast, Strana růstu a Občanská platforma. Do parlamentních křesel usedne i pět nezávislých poslanců.

Opozice a volební pozorovatelé mají podezření, že vládnoucí strana blízká prezidentu Vladimiru Putinovi dosáhla vítězství i za pomoci podvodů. Žádají mimo jiné přepočítání elektronicky podaných hlasů, které byly podle ní systematicky falšovány.

Další zprávy