Myroslav Hryhorijiv se narodil v roce 1911 v ukrajinském městě Kamenec Podolskij. Byl jediným synem významného ukrajinského pedagoga, politika a publicisty Nykyfora Hryhorijiva.
Otec se stal během ukrajinské revoluce v letech 1917-1920 na krátko ministrem školství, byl u zárodků ukrajinského parlamentu a prosazoval zavádění ukrajinštiny, do té doby zakázané Ruskem.
Po obsazení Ukrajiny bolševiky na podzim 1920 na něj vydala sovětská tajná policie zatykač. Devítiletý Myroslav proto odešel s rodiči do exilu. Ocitli se nejprve v Polsku, ale Poláci se k ukrajinským uprchlíkům stavěli velmi odmítavě a nebyl tu dostatek jídla ani oblečení.
Rodinu také vyděsily zprávy o bolševickém teroru a hladomoru v sovětské části Ukrajiny, proto se raději přesunuli ještě dál a v roce 1921 doputovali do Československa.
Tatínek Nykyfor si i zde velmi rychle vybudoval význačné postavení, znal se s Masarykem a byl u zrodu mnoha ukrajinských institucí v mladé republice. Jednou z nich bylo ukrajinské gymnázium v Řevnicích u Prahy, kde pak studoval i jeho syn Myroslav a kde rodina řadu let bydlela.
Čeští skauti v USA (1918–2018) aneb Deset příběhů odvahy
V roce 1926 se tu stal členem 1. oddílu ukrajinských skautů. Dostal přezdívku Mariquita, která se pak stala jeho uměleckým pseudonymem. V řevnickém skautském oddíle se stal roverem, tedy starším skautem, a nakonec rovery od roku 1927 sám vedl.
V červnu 1928 projevil sedmnáctiletý student svou dobrodružnou povahu a utekl s o dva roky mladší láskou na Podkarpatskou Rus. O tomto jejich činu se dodnes dochovaly záznamy v archivu řevnického gymnázia ve složce "Personálie žáků":
"Dne 5. června večer po vyučování žák sedmé třídy Myroslav Hryhorijiv a žákyně páté třídy Myroslava Onyščuková odešli z ústavu a doposud se nevrátili. (…) Pravděpodobná příčina odchodu spočívá v lásce."
O tři dny později následuje další zápis: "Dnes 8. června dostali jsme telegram z Podkarpatské Rusi se sdělením, že Hryhorijiv a Onyščuková jsou tam, přičemž Hryhorijiv vrací se do Prahy, kdežto Onyščuková onemocněla a zůstává u svého poručníka p. Medveďa v Užhorodě."
Romance skončila, Myroslav se kajícně a s omluvami vrátil sám. Myroslava již studia nedokončila. Další záznam hovoří o tom, že Myroslavovi hrozilo vyloučení z ústavu, ale nakonec vyvázl jen se sníženou známkou z chování.
O rok později se v Řevnicích stal členem ukrajinské jednotky Old skautů "Burlaky", kde setrval až do roku 1933, kdy se s rodiči přestěhoval do pražských Dejvic. I tady pokračoval ve skautování a jezdil s oddílem na světová setkání, tzv. jamboree.
Ale podnikal i dobrodružnější výlety. Hned v červnu 1933 vyrazil z Prahy s kamarádem do Užhorodu na Podkarpatskou Rus, která byla v té době součástí Československa, a šířil zde a v Maďarsku vlastnoručně kreslené pohlednice, rozmnožené do tisíců kusů a zobrazující Podkarpatí v rukou Ukrajiny a střežené ukrajinskými skauty.
"Závadná jest pohlednice, představující Podkarpatskou Rus. V pozadí jsou Karpaty. Pod nimi jest tábor ukrajinských skautů. Příchod k nim, kde jest postavená brána, střeží skaut a skautka. (…) Lístek představuje Podkarpatskou Rus obsazenou Ukrajinci, kterou střeží ukrajinští skauti, a dívka v národním ukrajinském kroji oslavuje vítězství," napsalo v září 1933 do protokolu Policejní ředitelství v Užhorodě.
Krom toho u něj byla nalezena pistole Browning, o níž tvrdil, že si ji jen vypůjčil z muzea z historického kabinetu dr. Slavíka. Policisté nelenili a v Praze tohoto historika vyhledali. Ten však jim sdělil, že v muzeu vlastní jen několik šavlí. Držitelem pistole byl tedy určen Myroslav.
Ze všeho však vyvázl s čistým trestním rejstříkem, což mu pak bylo potvrzeno v roce 1939, když před vycestováním z Československa potřeboval prohlášení policejního ředitelství o bezúhonnosti.
Ve 30. letech studoval v Praze na umělecké škole zvané Ukrajinské studio výtvarných studií a také na Svobodné škole politických nauk, kde se vyučovala žurnalistika, sociologie a politické vědy.
Během studia si přivydělával psaním a ilustracemi do ukrajinských i českých periodik. Stal se hlavním karikaturistou časopisu Skaut-Junák. Všimly si ho i významnější nakladatelské domy, takže jeho obrázky nechyběly například ani u oblíbených foglarovek. Ilustroval Chatu v Jezerní kotlině a knihu Pod junáckou vlajkou.
V září 1938 odešel jeho otec Nykyfor do americké emigrace. Chtěl odejít i s manželkou a synem, ti ale nedostali víza. Tatínek i v USA pokračoval v boji za práva Ukrajinců a na dálku v Evropě podporoval ukrajinské uprchlíky. A co nejdříve chtěl za oceán přestěhovat i svou rodinu.
Myroslav šel v otcových šlépějích a rovněž on bojoval za nezávislost Ukrajinců na Rusku a stýkal se s předními představiteli hnutí za samostatnou Ukrajinu.
"Oba byli nacionalisté, ale nikoliv v tom negativním slova smyslu," vysvětluje ukrajinská historička Olga Suchobokova. "Asi takoví nacionalisté, jako ti čeští, kteří bojovali za nezávislost Čechů na Rakousku-Uhersku," dodává.
V roce 1940 se oženil se s Eugenií Kalinowskou a ještě ten rok se jim narodil syn Miroslav. Za druhé světové války zpočátku ilustroval dětské knihy a časopisy. Tato rodinná idyla však netrvala dlouho. V roce 1941 ho zatklo gestapo - za odbojovou činnost i za protinacistické názory jeho vlivného otce. Chtělo ho donutit, aby s nimi spolupracoval.
Pomocí podzemní československé organizace se mu podařilo utéct. Pobýval střídavě v Praze a ve Lvově.
V březnu 1945 ho opět zatklo gestapo a umístilo ho i s rodinou do pracovního tábora v německém Plauenu. Některé historické prameny říkají, že odtud utekli, jiné, že je osvobodila na konci války americká armáda.
Když se v květnu 1945 rodina dozvěděla, že na Prahu jedou sovětští osvoboditelé, vzhledem ke svým zkušenostem s ruskými bolševiky a s jejich krutovládou na Ukrajině nešli tak jako velká část historií nepoučených Čechů trhat šeříky a vítat, ale zamířili do americké zóny v Bavorsku. Do Prahy se již nevrátili. A tak znovu prchali před Rusy, stejně jako před čtvrt stoletím z Ukrajiny do Polska a z Polska do Prahy.
Myroslav se totiž velmi obával sovětské tajné policie. Coby člen významné ukrajinské rodiny spjaté s bojem za nezávislost si spočítal, že buď by skončil v sibiřském gulagu, nebo rovnou s kulkou v týle. V Německu pomáhal v rámci Červeného kříže protikomunistickým uprchlíkům, kteří sem rovněž utíkali před Sověty.
V srpnu 1945 se dostal s rodinou do německého uprchlického tábora v Augsburgu. V dopise tatínkovi do Ameriky ze srpna 1946 líčí, jak se zde hned zapojil do skautského hnutí, vedl oddíl pro tzv. displaced persons, tedy osob bez státní příslušnosti. Dokonce tu uspořádal "Mezinárodní setkání skautů D.P." - Poláků, Ukrajinců, Bělorusů a lidí z pobaltských zemí. Líčí, jak za finanční pomoci amerických úředníků vydával časopis Plastun, což ukrajinsky znamená Skaut, a také dětský magazín Novak.
Pokračoval rovněž ve své práci ilustrátora, grafika a karikaturisty, ilustroval ukrajinské knihy vydané v Německu. Byl akreditován jako ukrajinský píšící novinář u mezinárodního soudu s nacistickými zločinci v Norimberku a referoval o zdejším dění.
Manželka Eugenie pracovala v místní nemocnici. Je i další Ukrajince finančně podporoval otec Nykyfor z Ameriky. A také jim pomáhal s americkými úřady, aby co nejdříve vyřídily jejich imigrační žádosti. Celá procedura nicméně trvala značně dlouho, na vyřízení žádosti čekali bezmála dva roky. Některé absurdity celého procesu vylíčil Myroslav v březnu 1947 otci v dopise z Mnichova, kde byl zřejmě vyřídit na americkém konzulátu další náležitosti.
"Drahý táto, jak ti máma v hlavních bodech popsala, vrátili jsme se po komedii s konzulátem. (…) Dalo by se říci trochu příkře, že bývalí gestapáci, fašisté a příslušníci SS s falešnými dokumenty odjíždějí do Ameriky, a tady v Německu zůstanou demokraté, kteří bojovali proti Německu. Patří to k dalším chybám Ameriky v Evropě, za které draze zaplatí."
V létě 1947 obdrželi konečně od americké vlády vstupní víza do USA a po vyřízení všech formalit konečně mohl s rodinou opustit utečenecký tábor a začátkem listopadu vyplout z Brém do New Yorku. Myroslavova matka Hanna odcestovala za Nykyforem do USA již na jaře, a tak se za "velkou louží" konečně shledala zase celá rodina.
Do přístavu v New Yorku dorazili 20. listopadu 1947 a usadili se zde.
"Zabydlet se v nové zemi bylo pro mé rodiče obtížné. Bylo jim kolem čtyřiceti, neovládali moc dobře angličtinu. Ale nakonec se jim to podařilo - pracovali v různých profesích, šetřili peníze a postupovali americkým společenským žebříčkem krok za krokem. Bohužel moje maminka nemohla pokračovat v práci lékařky, protože získat licenci na toto povolání pro ni bylo moc drahé," líčí syn Fred M. Gregory, narozený v Praze jako Miroslav Hryhorijiv.
Mariquita se nakonec opět živil jako grafik a výtvarník na volné noze, zejména pro místní nakladatelství a reklamní agentury. Také v USA se zapojil do skautské činnosti v rámci organizace Boy Scouts of America. Vedl skautský oddíl č. 600 v Brooklynu a spolupracoval i s vedením amerického skautingu.
V roce 1948 se jim narodila dcera Christine, v roce 1953 mu udělili státní občanství USA. Tentýž rok zemřel v sedmdesáti letech jeho otec Nykyfor.
O dva roky později se Myroslav i s rodinou odstěhoval do Washingtonu, kde pracoval v ukrajinské sekci rádia Hlas Ameriky jako redaktor, hlasatel a překladatel. Hovořil totiž nejen ukrajinsky, česky a rusky, ale také anglicky, německy a francouzsky.
Až do své smrti bydlel v Marylandu. Pracoval jako vedoucí výtvarník ve filmovém oddělení amerického ministerstva vojenského námořnictva a svými kresbami a karikaturami doprovázel divadelní recenze v deníku The Washington Post, to již pod poameričtěným jménem Miroslav H. Gregory.
Ilustroval anglická vydání ukrajinských knih, skautský časopis či programy inscenací ve washingtonských divadlech. Jeho styl byl pověstný - jednak perem a tuší, na něž nedal dopustit, jednak lehkou rukou, s jakou kresby vznikaly.
Působil jako viceprezident organizace Winetour Foundation, jež pečovala ekonomicky i kulturně o původní obyvatele - severoamerické indiány. V polovině 70. let odešel do důchodu. Americkému Muzeu holocaustu věnoval kovový bič používaný strážcem v koncentračním táboře v Osvětimi. Ten získal během svých reportáží z norimberského tribunálu, kde sloužil jako důkazní materiál.
V roce 1997 zemřela jeho žena Eugenie. Myroslav zemřel 6. června 2000 v 89 letech na selhání srdce ve svém domě v Silver Spring v Marylandu. V Americe žijí obě jeho děti a vyrůstají i všechna čtyři vnoučata.
O jeho smrti referoval také deník The Washington Post, jenž nezapomněl na svého někdejšího karikaturistu.
"Gregoryho umělecká díla ve stylu umělce Ala Hirschfelda se často objevovala v nedělní příloze Post in the Show. Vytvářel rovněž kresby pro programy inscenací pro Arena Stage a Katolickou univerzitu," píše se také v nekrologu. Mimochodem, přirovnání k Albertu Hirschfeldovi je velká pocta, tento kreslíř byl pověstný nejen tím, že se dožil sta let, ale také známými ilustracemi slavných herců na Broadwayi.
Stejně jako ho nikdy neopustila schopnost rychlé a trefné nadsázky v karikatuře, udržel si do pozdního věku i svou dobrodružnou duši. Zůstal věrný skautingu a rád si zkusil i život amerického trapera. Vlastnil oblek tak trochu podobný Old Shatterhandovi a ostatně i on pomáhal severoamerickým indiánům.
"Jaký byl Myroslav? Myslím, že velmi cílevědomý, plný odhodlání, nesmírně aktivní, ale také inteligentní, čestný a spravedlivý," uzavírá ukrajinská historička Olga Suchobokova.
Seriál vznikl na základě výzkumu Skautského institutu Čeští skauti v USA, podpořeného americkým velvyslanectvím v Praze v rámci projektu 100 let americko-českých vztahů.
