reklama
 
 

Ovdověla ve 31 letech a začala pomáhat vdovám. Peníze shání těžko, firmy nechtějí o smrti slyšet

29. 3. 2018 7:32
Petra Glosr Cvrkalová právě získala Cenu Ostara 2018 pro nejstatečnější a nejinspirativnější ženu roku. | Video: Zuzana Hronová |  01:28
Petra Glosr Cvrkalová (35) ovdověla v pouhých 31 letech. Když zjistila, že takto mladých vdov a vdovců jsou stovky, založila Nadační fond Vrba a začala jim pomáhat. Věděla, jak těžké je projít si obdobím, kdy se člověk musí vyrovnat se ztrátou blízkého, a k tomu ještě vyřizovat všechny úřední věci či sám hlídat a živit děti. Za své úsilí obdržela v březnu 2018 cenu Ostara, udělovanou statečným ženám mezi námi.

Nadační fond Vrba má motto "Zpátky do života" a pomáhá mladým vdovám a vdovcům. Jak těžké je hledat pro toto nezvyklé pole pomoci finanční podporu?

Náš projekt je těžký v tom, že nejde nikde okopírovat, razíme novou cestu, zřizujeme něco, co tu nebylo, je to pokus-omyl. Navíc partnerů, kteří chtějí do tohoto tématu jít, je velmi málo. Říkají nám, že se smrtí nechtějí mít nic společného, ale neuvědomují si, že my se smrtí nepracujeme. Pracujeme naopak s životem, s pozůstalými dětmi, partnery, manžely. Nechápu, jak někdo může říct, že se ho to netýká. Vždyť nejsme nesmrtelní.

Smrt je tedy stále tabu, navíc pro marketing  a PR nevhodná…

Obecně se smrti bojíme, protože ji vnímáme jako konec, a ne jako začátek. Vyvolává u většiny lidí pocit neštěstí, ztráty a smutku. A to není zrovna marketingově atraktivní. Proto firmy raději zasponzorují sport než pomoc mladým vdovám a vdovcům.

Svým klientům můžete pomoci i díky vlastním zkušenostem, ovdověla jste v 31 letech…

Nebylo to jednoduché a dodnes se potýkám s dozvuky této životní zkušenosti v různých podobách. Pracovala jsem ve školství a paradoxně jsem se v tomto pro mě tak těžkém období dočkala na pracovišti místo podpory ze strany vedení bossingu (šikana ze strany nadřízeného - pozn. red.). Tři roky jsem to ještě kvůli obživě svých dětí dávala. Ale jednoho krásného dne jsem zkolabovala a řekla jsem si, že těmto lidem nehodlám obětovat zbytek svých dní. Nikdo nevíme, kolik jich ještě bude. Takže jsem se začala věnovat nadačnímu fondu Vrba na plný úvazek. Ovšem práce ve Vrbě mě prozatím neživí, je to spíše moje třetí dítě, které učím chodit a ono učí chodit mě.

Jaké služby ovdovělým maminkám a tatínkům nabízíte?

Máme nyní první zaměstnankyni na plný úvazek a to je hospodyně. Dobře si pamatuji, jaký jsme měli doma binec, když jsem najednou musela zastat všechno zařizování, celou domácnost, do toho jsem měla ještě mateřskou, pracovní úvazek, soukromé vyučování… Sotva jsem začala doma uklízet, potřebovaly mě děti. To bych byla hloupá učitelka, kdybych neviděla, že mi tam asi něco utíká. Takže mi jednou za čtrnáct dní vypomáhala kamarádka, která se profesionálně živila jako hospodyně. Byla jsem jí opravdu vděčná, že mi dala čas být s dětmi.

Pro ně jste byla asi v tu dobu zcela nepostradatelná. Jak těžké bylo překlenout toto složité období s malými dětmi?

Museli jsme se učit žít život bez táty. A také totálně odtabuizovat téma smrti. Manžel zemřel tři měsíce před šestými narozeninami starší dcerky a třetími narozeninami té mladší. Když nebyl v práci, tak doma pečoval o děti, abych já mohla vyučovat hudbu a vést pěvecký sbor. Takže když se děti probudily, volaly "táto", a ne "mámo". To pak bolí, když táta nepřijde.

Jak složité je takto malým dětem tu situaci vysvětlit?

Starší dcerka to potřebovala pochopit. Ona je obrazový typ, takže jsme jeli na místo, kde se mu to stalo, ukázal se topol, ze kterého spadl. Důležité také bylo dětem vysvětlit, že táta neudělal žádnou chybu, že se takovéto věci zkrátka někdy lidem pracujícím ve výškách stávají.

Zmínila jste služby hospodyně. Co dalšího mladí lidé v tomto těžkém období potřebují?

Obzvláště ženy jsou často finančně negramotné, protože obvykle mívá všechny finance na starosti manžel. Neorientují se v tom, co kolik stojí, kde byla jaká smlouva, jaká pojistka. Proto vznikl projekt PO.MO.C - Poradenské mobilní centrum, kde poradíme se vším, co ovdovělí potřebují. Takže když přijedeme do rodiny, vracíme se s prádelním košem plným smluv a složenek. Doma je pak po večerech třeba čtrnáct dní probíráme, obtelefonováváme instituce a hledáme, které smlouvy jsou aktivní. Já jsem vždy v osm uspala děti a do půlnoci se tím pročítala. Takže se pak vracíme s několika důležitými papíry, s několika údaji, co kde zaplatit či jakou smlouvu vypovědět.

Jak vstřícné a tolerantní jsou banky či pojišťovny k čerstvým vdovám a vdovcům?

Právě že vůbec. Už třeba jen tím, že se okamžitě zablokuje účet. A to by zrovna bylo možné legislativně ošetřit. Často se pak stává, že vdovy čelí exekucím, protože s manželovou smrtí se účet stopne, přestanou odcházet a přicházet platby, to, co na účtu je, jde do dědického řízení. Jenže když máte děti, je to ještě zdlouhavější. Nejrychlejší, co jsem u svých klientů zažila, byl rok a čtvrt do odblokování účtu, většinou je ta doba ještě mnohem delší. Trestáme tak lidi, kteří jsou už jednou potrestaní ztrátou nejbližšího. A pak už jen platí a platí.

Jsou ještě nějaké další finanční pasti, do nichž české zákony chytají ovdovělé jedince?

Ano, třeba skutečnost, že není možný souběh invalidního a vdovského důchodu. Zde chceme vyvinout legislativní změnu. Jedné mé klientce se po ovdovění zcela zhroutil imunitní systém a dostala se do plného invalidního důchodu. Sebrali jí ten vdovský, protože byl menší. Samoživitelka dvou dospívajících dětí se tak ocitne s osmi tisíci měsíčně a žádné příspěvky to nemohou dorovnat.

To je nějaké nedochytané. Proč tady tento k vdovám a vdovcům nespravedlivý systém tak dlouho funguje a nikdo s tím nic neudělal?

Víte proč? Protože vdovy se neozvou a stát to dobře ví. Nemají sílu bojovat ještě s úřady, jsou odevzdané, bojují samy se sebou a se svým těžkým osudem. Já si dobře vzpomínám, kolik síly mě ztráta manžela stála, kolik síly mě stálo, když jsem tu informaci říkala do očí jeho mamince. Říct matce, že jí zemřel syn, a říct dětem, že se tatínek už domů nevrátí, jsou disciplíny, které jsem zvládla, ale už nikdy v životě je nechci absolvovat.

A to tady zatím mluvíme o sezdaných párech. Ale co teprve nesezdané páry, které pak na sebe nemají patřičné papíry?

No přesně tak. Já jsem minulý rok proto z rádia vybízela mladé lidi, ať se vezmou, jestli jim to jen trochu nedělá nějaký problém. Že když tím papírem tak pohrdají, tak ať ho klidně někam po svatbě pečlivě založí a nevšímají si ho, ale ať ho mají. Protože spousta věcí je pak bez něj nesrovnatelně složitější. Nemají nárok na vdovský důchod, je to pak mnohem složitější s dědictvím, pokud to nemají nějak ošetřeno.

Říkáte "pokud to nemají nějak ošetřeno". Asi není moc časté, aby třicátníci mysleli na poslední věci člověka a ošetřili si dědictví. Nebo jaké máte zkušenosti?

Je to tak. A přitom tu všichni mladí jezdíme každý den rychle v autech, máme těžké úrazy z nejrůznějších aktivit, kosí nás nemoci, ale stále si připadáme jako nesmrtelní. Opět to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti - ráno odešel manžel do práce a za dvě hodiny nebyl. Ale jelikož byl horolezec a pracoval ve výškách, měli jsme ošetřenou pojistku. Ale ne každý takto přemýšlí.

Mladé vdovy a mladí vdovci se ostatně často potýkají se sociálním vyloučením, připadá jim, že nezapadají do žádné škatulky - ani rodina, ani matka samoživitelka. Vdovství je pro ně cejch, se kterým se jejich okolí nedokáže vypořádat. Mnozí přátelé nevědí, jak se o tom bavit, jak jednat s jejich dětmi, tak raději přeruší styky…

Ano, sociální vyloučení je opravdu veliké. Máme projekt, který se jmenuje "Setkání pod vrbou". Probíhá vždy na různých místech na různá témata. Nedávno jsme právě s odborníky diskutovali na téma "nový partner v rodině" nebo probíráme i finanční gramotnost. Hned vedle máme místnost s chůvičkami, které se zatím našim klientům postarají o děti.

Kde všude Vrba funguje?

Všude. Máme výjezdní dny. Nedávno nám volal tatínek z Hradce Králové, tak jsme jeli do Hradce. Jenže on kvůli nám uklidil celý byt, nakoupil zákusky. A my jsme říkali: To je škoda, vy byste si naopak měl odpočinout. Takže teď když jsme jeli za maminkou do Kunovic, rovnou jsme jí hlásili: Hlavně kvůli nám neuklízejte, vezeme i hospodyni, ona vám uklidí. Snažíme se také dovézt dětem nějaké hračky, aby náš příjezd byl pro ně trochu veselejší. Takže se snažíme oslovovat i hračkářské firmy, jestli by nám něco neposkytly, protože jsme vše platili ze svého.

Na co hlavně jdou peníze, které se vašemu fondu podaří vybrat?

Zaměřujeme se převážně na drobnou praktickou pomoc. Maminky nám volají zoufalé, že jim padá polička, zasekla se klika, nesvítí světlo, pokoj by bylo potřeba vymalovat a že to nedávají. Zařídíme jim řemeslníka, podobně jako zařizujeme hospodyni. Protože tohle všechno je pomoc, díky které se pak ve výsledku nezhroutí. Tedy většina finanční podpory jde na mzdy a odměny našich pracovníků, které, věřte mi, jsou zatím pouze symbolické. Ale jak říkám, finance se na tento projekt shánějí velmi těžko. Jelikož se celý život pohybuji v hudební oblasti, snažím se co nejvíce pořádat charitativní koncerty.

Opět asi vycházíte z vlastní zkušenosti - říkáte si, co by vám tehdy nejvíce pomohlo, kdyby tu byl podobný nadační fond?

Ano, mně se tehdy rozbil kotel, brána, a když se mi vzápětí rozbilo i auto, bylo toho na mě opravdu moc. Navíc to auto se mi porouchalo několikrát za sebou, takže jsem musela do autoservisu opakovaně. A nakonec to dopadlo tak, že pana majitele autoservisu máme doma. Jelikož manžel byl výškař a horolezec, normálně jsme o všech těchto věcech mluvili, takže mi říkal, abych si když tak našla nového partnera, který mě bude brát jako princeznu a pro nějž budou na prvním místě naše děti.

Takže nakonec přece jen happy end…?

Ano, mohla jsem zaklapnout dveře a neslyšet už o vdovství raději ani slovo. Ale pak jsem to zavrhla - když už jsem já touhle trnitou cestou prošla a poznala většinu překážek i to, jak je překonat, přišlo by mi líto, že bych své know-how nesdílela s dalšími a že by si musel každý v této bolestné situaci prošlapat sám svou cestu. Zvláště když jsem volala na Český statistický úřad, kolik bylo ten rok jednatřicetiletých vdov, a zjistila jsem, že 135, což mi přijde jako velké číslo. A vdov a vdovců do padesáti let jsou pak tisíce.

Jak řešíte problém s financováním vaší činnosti?

Rozjeli jsme projekt Darujkouseksebe.cz. Vznikla celorepubliková databáze dobrovolníků a ti tam nabízejí cokoliv - chlapi mají dvě hodiny týdně čas, zaregistrují se a nabízejí třeba, že mohou něco spravit někomu, kdo je z okolí Berouna. Nebo ženy, které rády pečou, nabízejí vdovcům a jejich dětem, že jim udělají zdarma narozeninový dort nebo třeba jen bábovku na víkend. Můj druhý muž se tam taky zaregistroval a nabízí, že jednou za měsíc opraví auto ovdovělé ženě. Jsou tam i wellness centra či bazény a nabízejí několik hodin měsíčně zdarma. Vše je pro klienty bezplatné, pouze dají 400 korun ročně jako vstup do těchto služeb.

Proč vlastně název fondu "Vrba"? Evokuje mi to "vyzpovídání se".

Ano, Vrba je symbol zpovědi, ale také je to nezmar, když ji ostříháte, rychle zase obroste. "V" je tam také jako vdovství.

Pomůže vašim klientům i třeba jen to, že se mohou vypovídat někomu, kdo má podobnou zkušenost?

Ano. Stalo se mi, že jsme byli u jednoho tatínka, který provázel manželku celou její nemocí a byl s ní až do posledního vydechnutí. Popovídali jsme si, ale nic praktického jsme tam neudělali, až nám to bylo takové hloupé, že jsme mu s ničím nepomohli. A on nám pak po čase napsal a moc nám za ten dlouhý rozhovor děkoval, že díky němu odhodil všechny předsudky a odsudky společnosti, našel si novou ženu a začal nový život.

Potýkala jste se také s odsuzováním od společnosti?

Ano, protože společnost ráda odsuzuje, zvláště na malém městě lidé kontrolují, jak dlouho chodíte v černém, jestli už náhodou nemáte někoho nového. Já jsem také chodila v černém a necítila jsem se na barvy. Ale když ani ne tříletá dcerka začala ze svého šatníčku tahat vše černé a házet to na sebe, řekla jsem si dost. A také ta starší dcerka říkala: "Mami, tu černou už, prosím, ne." Děti jakékoliv společenské konvence nechápou. A v tu chvíli mi všechny ty společenské konvence začaly být ukradené. Společnost nevnímá ty kýble slz, kterými jsme si všechny prošly, ale soudí vás za to, že máte nového chlapa moc brzy nebo když se brzy začnete smát a dáváte na odiv, že život je fajn. Zjišťuji, že to lidem vadí, ale je mi to už opravdu jedno. Naopak jsem na sebe hrdá, že jsem vše takto zvládla.

Tento rozhovor může číst někdo, koho právě stihla podobná smutná zkušenost a neví najednou kudy kam. Co byste dotyčnému či dotyčné poradila, vzkázala?

Aby se co nejdříve na nás obrátil. Protože je spousta úkonů, které musí udělat, jsou zde změny ve lhůtách, co si kdy vyřídit. Stačí, aby mi poslali kraťoučký e-mail, jako teď jedna paní z Prahy, která mi jen napsala: "Zabil se mi manžel, mám čtyři děti, vůbec nevím, co mám dělat." Já už s ní navážu kontakt a se vším jí poradíme. Aby třeba zbytečně nechodili třikrát k notáři kvůli dědickému řízení, jelikož nemají všechny potřebné dokumenty. Za každou návštěvu se platí a je to velmi drahé. Dáme jim přehledný seznam a říkáme jim: Odškrtávejte.

Pomohla vám práce pro Vrbu překonat vaši těžkou situaci?

Ano, dala mi smysl mého dalšího života. Bude to možná znít hloupě, ale chtěla jsem, aby manželova smrt nepřišla nazmar, aby to k něčemu bylo. Také jsem se začala mít ráda a být na sebe hrdá. A začala jsem odmítat větu "sebechvála smrdí". Protože pokud člověk nemá rád sebe, nemůže rozdávat štěstí a lásku ostatním. A o tom náš život přece je.

Video: Byla jsem těhotná, když můj manžel měl pohřeb

Po zabitých vojácích zůstalo na Ukrajině tisíce vdov a sirotků. Malé penze, které teď od ukrajinské vlády dostávají, nestačí k tomu, aby sobě a svým dětem zajistily základní živobytí. | Video: Rádio Svobodná Evropa |  04:31

autor: Zuzana Hronová | 29. 3. 2018 7:32

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama