reklama
 
 

Dostala kamenem do hlavy, bojovat proti nacismu ale nepřestává. O statečné Němce vznikl dokument

7. 3. 2018
Psal se rok 1986, když Němka Irmela Mensahová-Schrammová zahlédla na autobusové zastávce v Berlíně plakát požadující propuštění nacisty Rudolfa Hesse z vězení. Divila se, proč leták zlehčující nacistické zločiny nikdo neodstranil, a tak se rozhodla, že to udělá sama. Vzala klíče a papír pečlivě seškrábala. Od té doby ji žádný hákový kříž ani dvojice osmiček odkazující ke známému pozdravu "heil Hitler" neunikne. Dokument Bojovnice s nenávistí, který vypráví o této ženě, je k vidění na letošním festivalu Jeden svět.

Plátěnou tašku s nápisem "gegen nazis" (proti nacistům), ve které nosí kuchyňskou škrabku, čisticí prostředky a barevný sprej, Irmela Mensahová-Schrammová nikdy nenechává doma. Za posledních jedenáct let díky ní z německých ulic zmizelo více než 79 tisíc nacistických samolepek, plakátů a nápisů. Některé odlepí, jiné přestříká sprejem.

"Nedělá mi radost čmárat po cizích zdech, ale považuji za nutné proti nenávisti zaujmout stanovisko, protože se vždy nebezpečně rychle šíří a společnost si na ni zvyká," vysvětluje dvaasedmdesátiletá důchodkyně, která do Prahy zavítala jako host festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět.

Ve své činnosti se zarputilostí pokračuje hlavně proto, že se podle ní německá společnost ze své nacistické minulosti poučila jen velmi málo. "Němci mají dnes klapky na očích i na uších a pronikání neonacismu do politiky přehlížejí. Sama jsem se narodila těsně po válce a moje generace by měla být odpovědná za to, aby se na tuto kapitolu německých dějin nezapomnělo," zdůrazňuje Mensahová -Schrammová.

Všímá si, že s uprchlickou krizí nabývá neonacismus opět na legitimitě. "Před třiceti lety působili neonacisté jen jako hlupáci, ale v současnosti se jejich hnutí intelektualizuje. Hlásí se k němu studenti na univerzitách, kteří zastrašují levicově angažované docenty. Neonacisté jsou voleni do podnikových rad a krajně pravicová strana AfD s vazbami na antiislamistickou iniciativu PEGIDA má zastoupení ve spolkovém sněmu. Všichni věří, že to demokracie dokáže překonat, ale co když ne, co když dojde k převratu," klade si řečnickou otázku.

Každé nacistické sdělení, které objeví, si před zásahem vyfotografuje a snímek si pak založí do sbírky. Ve školách pak pořádá workshopy, na nichž společně se studenty fotky přemalovává tak, aby místo nenávisti propagovaly toleranci a lásku.

"Nápis 'Ať lidi chcípnou' jsme třeba přetvořili na 'Nechte lidi přežít'. Z 'Multikulturalismus? Ne, díky' jsme zase udělali 'Multikulturalismus? Ano, díky'," ukazuje aktivistka pyšně na leták s Židem, muslimkou a plavovláskou, který měl původně zdůrazňovat etnické rozdíly.

"Když s dětmi mluvíte o smutných věcech a tváříte se smrtelně vážně, nudí se. Při mých workshopech si ale užijí spoustu smíchu, protože pracuji s humorem. Učitelé si často říkají, že právě jejich třída na podobné téma není připravená, ale pak bývají sami překvapeni, jak to žáky baví." Ne všechny školy se ale vůči jejím projektům chovají vstřícně a v Drážďanech jí dokonce do jedné zakázali vstoupit.

Rozhovor s neonacistou jí přivodil čtyřicetistupňovou horečku

Nechvalnou proslulost si jméno Mensahová-Schrammová vydobylo ale hlavně mezi samotnými neonacisty a žena ve své poštovní schránce pravidelně nachází výhružné dopisy. Největší strach však aktivistce pravicoví extremisté nahnali na demonstraci připomínající bombardování Drážďan Američany, které neonacisté nazývají pumovým holokaustem německého národa. "Trefili mě kamenem do čela," odhrnuje si šedé vlasy, pod kterými jí jako památka zůstala jizva.

Antifašistických akcí se stále účastní i přes svůj pokročilý věk. "Nikdy si neodpustím drzé poznámky, ale dávám si pozor, aby se moje rozčilení nepřeklopilo v nenávist. Když jsem v Chotěbuzi odstraňovala hákový kříž, přišel za mnou neonacista a chtěl mě zastavit. Přiblížil se ke mně a myslel si, že se vyděsím. Já jsem ale neuhnula, dotkli jsme se špičkami nosů a on pak utekl," popisuje Mensahová-Schrammová.

Dokument Bojovnice s nenávistí, který o angažované důchodkyni natočil italský režisér Vincenzo Caruso, ukazuje také její setkání s Manuelem Bauerem, jenž se k neonacistům přidal už v jedenácti letech. Po rozhovoru s dnes už bývalým stoupencem rasistického hnutí Mensahová-Schrammová onemocněla a několik dnů ležela v posteli s čtyřicetistupňovou horečkou.

"Dověděla jsem se hrozné věci a jen těžko jsem je zpracovávala. Stal se neonacistou, když byl ještě dítě, a podle mě za to nesou odpovědnost jeho rodiče. Určitý podíl bych pak připsala i škole, protože ne všichni němečtí učitelé mají demokratické smýšlení," upozorňuje žena, která sama pracovala jako pedagožka. Manuel Bauer ji později znovu kontaktoval, protože chtěl svoje angažmá v neonacistických kruzích odčinit tím, že bude uprchlíky učit německy.

Přestože potyčky s neonacisty většinou ke vzájemnému porozumění nevedou, jednoho stoupence extrémní pravice se už Mensahové-Schrammové podařilo dokonce přesvědčit, aby své názory přehodnotil.

"Potkávala jsem ho, když jsem protestovala proti fašistickým pochodům v berlínské čtvrti Neukölln. Jednoho dne na mě něco pokřikoval a já mu už automaticky odvětila, ať sklapne. Pak se mi ale svěřil, že už se k neonacistům nehlásí. Moje zarputilé odhodlání se mu totiž rozleželo v hlavě. Okamžitě jsem mu nabídla pomoc, protože přesně tu podobní lidé potřebují. Přihlásila jsem ho do programu Exit, který podporuje návrat neonacistů do většinové společnosti," vypráví.

Lákavost neonacistických hnutí podle ní spočívá hlavně v pocitech sounáležitosti a uznání, které svým členům poskytují.

"Členové pak bohužel přestávají uvažovat samostatně, což jim obvykle vyhovuje. Třeba Manuel Bauer vyrůstal v neúplné rodině jen s matkou samoživitelkou, od které se mu nedostávalo podpory, a tak našel útočiště právě mezi neonacisty," zamýšlí se Mensahová-Schrammová, jejíž rodinné zázemí vypadalo podobně. Matka malou Irmelu na rozdíl od jejích dvou sester neměla ráda, což žena dodnes těžce nese. "Nepřiklonila jsem se ale k pravicové scéně, naopak už od školních let jsem brojila proti každé nespravedlnosti," doplňuje.

Za vandalismus jí hrozila tučná pokuta

Kromě neonacistů si Mensahovou-Schrammovou na černou listinu zapsali také policisté, kteří se na seniorku dívají jako na obyčejnou výtržnici. "Říkají, že není zřejmé, co ty nápisy znamenají, ale heslo 'cizinci do plynu' přece jasné je! Tolerance má své hranice. Ve chvíli, kdy nastupuje nenávist, přece musíme říct, že tohle tolerovat nebudeme," zvyšuje hlas.

Když před dvěma lety přesprejovala graffiti "Merkelová musí pryč" na "Merkelová: nenávist pryč", byla obviněna z vandalismu a měla zaplatit pokutu 400 eur. Bez váhání se odvolala.

"Soud jsem ale prohrála. Prokurátorka verdikt zdůvodnila tím, že jsem nenapravitelná a nepůsobím jako dobrý příklad pro ostatní. Ze 400 eur se najednou stalo 1800 eur, ale soudní řízení nakonec bylo zrušeno," usmívá se. Ještě při cestě ze soudní síně ji rozčílil nápis 'fuck azyl' a pochopitelně musel hned pryč. "Právo na azyl vychází z ústavy a ústavní zákony se 'fuckovat' nesmějí," dodává nenapravitelná vandalka.

Autor dokumentu Bojovnice s nenávistí Vincenzo Caruso sledoval Mensahovou-Schrammovou sedm let, aby se mu podařilo proniknout pod vnější slupku její osobnosti a zachytit její intimnější obraz. Co si o jejím neoblomném boji proti xenofobii myslí? 

"Líbila se mi její nekompromisnost a síla. Když jsem ji při jejím každodenním seškrabávání a sprejování s kamerou následoval, byl jsem po chvíli hrozně unavený a hladový, ale Irmelu vůbec nenapadlo si odpočinout. Přirovnal bych ji k superhrdinům, kteří by bez padouchů ztratili smysl své existence," uzavírá Caruso.

autor: Tomáš Maca | 7. 3. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama