Jak čtyřicátník zjistí, že je opravdový chlap?
Potřeby zjišťovat, že jsem chlap, osobně nemám. Tohle zjišťujete celý život skrze svou cestu a s tím, co překonáváte, poznáváte i sami sebe, víte, kdo jste. Myslím, že ve čtyřiceti se najednou nic moc nového neobjeví, osobně nějaké velké zlomy ve svém životě nezažívám.
Jakým směrem se po konci natáčení posunuly vaše hranice vůči nahotě?
Nijak zvlášť. Kostým nahoty jsem několikrát ze svého šatníku vytáhl i na prknech divadla, kde si myslím, že je to daleko horší než před kamerou. Tohle si myslím, že pro mě už nebylo žádné novum a nikam mě to neposunulo, hranice mám už tak posunuté daleko dál ze svých divadelních zážitků. Když před sebou máte 400 lidí, je to něco jiného, než když to uděláte před kamerou.
Jste stydlivý?
Řekl bych, že v civilním životě ano. Nuda pláže rozhodně nevyhledávám, ale na divadle a podobně je to něco jiného, tam se schovávám za role, takže nemám pocit, že bych to byl autentický já, Martin Pechlát, ale vždy je to ta postava, kterou ztvárňuji.
Patrik Hartl v rozhovoru pro Aktuálně.cz už dříve prohlásil: "Kluci scénáři věřili a chápali, že v něm nahota má nějaký smysl". Jaký smysl jste v nahotě našel vy osobně?
Já jsem v tom žádný smysl nehledal, bylo to napsáno ve scénáři, tak jsem tu roli zahrál.
Film ale není jen o nahotě. Prvok, Šampón, Tečka a Karel je příběh čtyř kamarádů, kteří prožívají krizi středního věku. Cítí, že se zpronevěřili svému mládí, a tak začnou plnit šílené sázky. Máte pocit, že v reálném životě touto krizí právě procházíte?
Vůbec ne, já, na rozdíl od Prvoka, mám docela pestrý a zajímavý život, přece jen ten herecký život je zajímavý sám o sobě. Pracuju v televizi, ve filmu, v divadle, díky této práci cestuju, poznávám nové lidi i nová místa. Tenhle pocit zkrátka nemám.
Pokud jste ještě neměl krizi středního věku, tak si říkám, jestli vám to v roli spíše neuškodilo, když s ní nemáte zkušenost.
To musí posoudit divák, jestli jsem to zahrál dobře nebo špatně, zdali tomu můj pocit, že s tím nemám zkušenosti, nějakým způsobem ublížil.
Vyděsilo vás z filmu, jak by ta krize mohla případně vypadat?
Samozřejmě není nic příjemného, když na člověka v tomto středním věku mezi čtyřicítkou padesátkou přijde životní krize, kdy neví, jak dál, všechno už mu připadá zbytečné. Musí to být opravdu náročné, neveselé.
Jste připraven jí i čelit?
To nemůžu říct, protože v té situaci nejsem. Až v ní budu, tak uvidím, teď je to takové teoretizování, až nějaká taková krize přijde, tak uvidíme, jak se s ní poperu.
Šlo by se s ní poprat po vzoru sázek ve filmu? Nemyslím extrémy jako jít donaha, ale že třeba budete říkat jeden den pravdu nebo na druhý den uděláte to, co jste se celý život bál udělat…
Pro mě by to asi dobré řešení nebylo, výzvy tohohle typu nemám rád. Nikdy jsem nechodil do žádných sázek, vždycky mi to přišlo poněkud hloupé, nemám potřebu si v tomhle směru něco dokazovat.
Jste také známý svými filmovými rolemi různých podivínů. Našel jste si tohohle podivína i v postavě Prvoka?
Prvok je rozhodně velmi přecitlivělá postava. Bylo zajímavé ho hrát, když je ve stresu, začne lehce zadrhávat. Je to introvertní člověk, taky je zajímavé, že když se dostane ke zpívání, tak všechny ty jeho pocity stresu a vnitřních nejistot opadnou a za mikrofonem je velmi suverénní.
Ostatně režisér Patrik Hartl prohlásil, že už při psaní knížky si představoval, že ten Prvok jste vy. Objasnil vám proč?
Řekl bych, že to bude naším vzájemným vztahem. Když jsme se seznámili v seriálu Ulice, kde on režíroval a já hrál, tak jsme si hnedka padli do noty. Mě bavilo s ním pracovat, jeho bavilo zase pracovat se mnou, tak možná proto si mě tam začal představovat.
Martin Pechlát (46)
- Vyrůstal v Praze, kde po vystudování střední průmyslové školy pracoval jako mikrofonista pro Českou televizi. Tři rok nato se však rozhodl změnit profesi a přihlásil se na DAMU (alternativní a loutkové divadlo), po jejímž vystudování získal angažmá v královehradeckém Klicperově divadle. Po letech se ale vrátil zpět do Prahy, kde dále působil v Pražském komorním divadle až do jeho zaniknutí.
- Mezi jeho první role patřila postava Jaroslava Pichlíka v tragikomedii Nuda v Brně (2003), kde hrál po boku Miroslava Donutila či Pavla Lišky. O tři roky později ho režisér Jiří Vejdělek obsadil do role plachého potápěče Vladimíra v komedii Účastníci zájezdu. Působil v mnoha seriálech jako Ulice, Okresní přebor nebo Kriminálka Anděl. Jeho nejčerstvější rolí je postava Prvoka v tragikomedii režiséra a spisovatele Patrika Hartla Prvok, Šampón, Tečka a Karel, která půjde do kin na konci července.
- V současnosti působí v divadle Komedie. Ztvárnil řadu výjimečných rolí jako advokáta v Kafkově Procesu a Goebbelse ve hře Goebbels/Baarová, za kterého později získal cenu v roce 2009 Cenu Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon i Cenu Thálie.
- Sám se vnímá jako herec, který zahraje jakoukoliv roli, což o něm tvrdí i například režisér Jan Hřebejk, který ho obsadil ve filmu Odpad, město smrt do role pana Müllera.
O vás se taky mimo jiné říká, že jste herec, jehož obličej každý zná, ale nikdo mu nemůže přijít na jméno. Jak vám tohle "neznámo" vyhovuje?
Spousta kolegů zná ten moment, kdy jste jenom "ten herec", a jakmile postupně přichází těch rolí víc a lidé vás díky tomu i znají víc, tak už se i ta vaše tvář spojí s tím jménem. Jsou to ale komické situace, když vás pozdraví někdo, koho jste v životě neviděl, a začne vám tvrdit, že jste spolu byli na horách nebo že vás viděl na dovolené. Užívám si ty situace, když lidé hledají tu situaci a snaží se k tomu přiřadit obličeji, který odněkud znají, ale nemůžou si vzpomenout odkud.
Vždycky jsem zvědavý, co z lidí vypadne, jednou se mi stalo, že mě právě takto zastavil člověk, když jsem byl s rodinou na procházce, začal mě zdravit jako svého kamaráda z depa, se kterým řídí metro.
Hrál jste staršího bratra Standy Pichlíka ve filmu Nuda v Brně, který Honzu Budaře učí nasazovat prezervativ, a voyeura Vladimíra v Účastnících zájezdu, což byly vaše první filmové role. Kam se vaše herectví od té doby posunulo?
Nejsem si vědom, že bych tíhnul k nějakému určitému směru herectví nebo jestli vůbec existuje jeden směr herectví. Pro mě je zajímavé hrát všechno možné, od komedií přes tragédie, až po všechny možné subžánry. Škatulkování v tomto ohledu nemám v oblibě, rád si zahraju cokoliv, nemám žádné vyhranění.
Po maturitě na průmyslovce jste pracoval jako mikrofonista v České televizi, pak jste se ale nakonec rozhodl nastoupit na DAMU, protože vás práce nebavila. Pamatujete si ten bod zlomu, kdy jste se rozhodl, že zkusíte divadlo?
Pamatuju si to, herectví mě lákalo, ale vůbec jsem si nevěřil, bál jsem se případného zklamání z neúspěchu, tak jsem to zprvu neustále odsouval. Dospěl jsem ale do bodu, kdy jsem si řekl, že jestli to nezkusím teď, tak si to budu už celý život vyčítat a bude ze mě zahořklý člověk, který bude nadosmrti říkat "měl jsi to tenkrát zkusit". Sebral jsem proto veškerou odvahu, kterou jsem ze sebe vyškrábal, a zkusil to.
Bál jste se spíše kvůli vlastnímu selhání, nebo kvůli tomu, že byste mohl zklamat své okolí, potažmo rodinu?
S okolím to nemělo nic společného, nikdo po mně nic takového nepožadoval a nevytvářel na mě tlak. Bylo to vyloženě moje vnitřní nastavení a můj vnitřní tlak.
Poté jste dostal své první angažmá v Hradci Králové. Muselo být náročné pendlovat mezi Prahou a Hradcem, nepřemýšlel jste v té době, že byste v Hradci zůstal a přestěhoval se tam s rodinou?
Přestože Hradec není zase tak daleko od Prahy, spojení tenkrát nebylo ideální. Poslední vlak z Hradce jezdil do Prahy v devět večer, a pak už se člověk neměl jak dostat zpátky jinak než autem, které jsem v té době ale neměl. Naopak na zkoušku od devíti jsem se dostal autobusem, který jezdil v 6:15 z Florence. Nebylo příjemné v lednu a únoru vlézt do karosy, která byla rozmrzlá až teprve někde u Poděbrad.
Odjakživa jsem chtěl zůstat v Praze, je to mé město. V Hradci jsem to ale měl taky rád, jsou tam skvělí lidé, se kterými jsem si užil spoustu tvrdé práce, ale i legrace. Do Prahy jsem pak se vrátil kvůli rodině, věděl jsem, že ženu nemůžu nechávat samotnou v péči o děti.
Zmínil jste už seriál Ulice, ve kterém jste účinkoval. Když jste ale skončil, prohlásil jste, že jste rád za to, že tam vaše postava už nehraje, protože byste nechtěl být zaškatulkován. Jak jste to myslel?
Mám rád profesní pestrost, nerad zůstávám dlouho v jedné roli. V Ulici mě to už přestalo naplňovat, byl jsem tam asi dva a půl roku a už mi to osobně přestalo dávat smysl, chtěl jsem se posunout někam jinam a zkusit něco jiného. Ulice byla tak velký závazek, že to neumožňuje, je těžké dělat divadlo a zároveň točit seriál. Toho času už taky bylo málo a věděl jsem, že v divadle bych neskončil nikdy, tak jsem musel skončit se seriálem.
Zahraju si s radostí ve spoustě seriálů, ale mám rád, když ty seriály mají začátek i konec, že je to nějaká práce na určité období.
Tvrdíte, že hrát komedii je náročné, protože herec dostane vysvědčení od diváka okamžitě. Dostal jste na takové vysvědčení někdy pětku?
Ono součástí představení je herec i divák, a stalo se, že jsme si vzájemně dali pětku, protože nás to společně nebavilo. V takovém prostředí se pak těžko dělá komedie, je to trápení. Občas se holt stane, že se diváci smějí od začátku do konce a žene mě ta jejich energie, díky které vymýšlím další a další vtipy. Když se tak ale nestane, je to jako fárat uhlí, opravdová dřina.
A vyhovují vám více pevné scénáře nebo improvizace?
Vyhovují mi více pevné scénáře, ale mám rád i v rámci pevných scénářů drobné improvizace. Nejsem v tom žádný mistr, na to jsou tady povolanější, když se to ale povede, je to radost.
Ve filmu jsem ale žádnou improvizaci nepoužil, nemyslím si, že by to fungovalo, přestože Patrik Hartl byl velmi nakloněn tomu, když si někdo chtěl přizpůsobit nějaký rys své postavě a vždy jsme hledali nějaký kompromis, vždy to byla věcná debata, nikdy to nebylo nějaké poměřování si vlastního ega.
Takže symbióza mezi hercem a režisérem pro vás bylo to nejpodstatnější?
Naprosto. Je důležité, aby režisér držel natáčení pevně ve svých rukou, a mám rád, když je na mě náročný, snaží se ze mě dostat nejvíc, co může.