Život dnes úspěšného kavárníka Ondřeje Kobzy vypadal před čtrnácti lety jinak. Původem kluk z maloměsta neměl moc peněz, usínal nad ránem a vstával v poledne. Cítil se jako bohém. Nedávno si otevřel svůj první podnik, a přestože byl zadlužený, do Café v lese mu lidé chodili.
"V té době nebylo v Praze moc kaváren nového typu. Jasně, byl Louvre a Slavie, ale jinak to bylo samé Segafredo, Illy a tak podobně. Nebyla žádná hipsteřina. Přišel jsem s dobrým kafem a nábytkem z druhé ruky a hle - ono to fungovalo. Byl to můj první životní úspěch a měl jsem z něj pochopitelně radost," popisuje dnes pětačtyřicetiletý Kobza.
Podnik v pražských Vršovicích mu kromě peněz dal i nové známosti. V roce 2012 se dal dohromady s hudebníkem Martinem Kontrou, s nímž otevřel tehdy první kavárnu na pražské náplavce. "Bajkazyl byl trefou do černého. Do míst, kde dříve nebyla ani noha, začaly chodit davy a já jsem měl najednou i pár set tisíc na účtu. Bylo mi to divný, ale říkal jsem si, že teď už nejspíš můžu otevírat cokoli," říká podnikatel, který dává přednost čaji, a přestože má kavárny, sám neumí udělat ani latté.
Restaurace jako Petrohradská galerie
Ondřeje Kobzu baví tvořit místa s osobitou atmosférou. Zdrojem jeho nápadů jsou často rozhovory s inspirativními lidmi, kteří mají cit pro poezii všedních věcí. Tak to bylo i při osudovém setkání s teologem a kunsthistorikem Alešem Rolečkem. "Byl a je to pro mě renesanční člověk, který mě okouzlil svými vhledy do umění a filozofie. Navíc zbožňuju, jak vaří. Začal jsem proto přemýšlet nad tím, jak společně s ním spojit kulturu a jídlo," vysvětluje.
V té době mu navíc spadla do klína nabídka na pronájem prostoru v Melounové ulici nedaleko I. P. Pavlova. " 'Je snad Melounová ulice znamením, že by člověk mohl být milionář?' říkal jsem si. Byl jsem se tam ze zvědavosti podívat a líbilo se mi, že je to v centru města, které otevírá mnohem více příležitostí," popisuje vydlážděnou cestu k otevření fine diningové restaurace Ermitage.
"Název jsme vybrali podle Petrohradské galerie. Byl to projekt, který v sobě kombinoval kvalitní gastronomii a interiér jako ve věhlasné obrazárně. Všude byly olejomalby, líbilo se mi, jak nad stoly visí hlava zajíce a tak podobně. O výzdobu i menu se postaral právě Aleš, přišlo mi to krásné a originální," svěřuje se podnikatel s tím, že aby otevření restaurace ještě urychlil, zaplatil původnímu nájemci odstupné.
Na vybavení a personálu Kobza nešetřil. Utratil za ně stovky tisíc korun. Restauraci otevřel v únoru roku 2013. Už v létě ale začalo být jasné, že Ermitage spolkne více peněz, než je schopná sama vydělat. "Nebylo to tak, že by tam nechodili žádní lidé, jenže náklady byly obrovské. Navíc já byl v té době sám takový rozstřelený - udržoval jsem Café v lese, Bajkazyl, umístil jsem první piana na ulici a koncem srpna jsem otevřel nový podnik, kavárnu Neustadt u Novoměstské radnice. Už jsem to ani sám nestíhal vše objíždět a kontrolovat," líčí.
Místo milionů měl Kobza z restaurace jen starosti. Prošel snad všemi fázemi - prvotním nadšením, zklamáním, nadějí, vztekem i snahou o vytěsnění toho, že nějaký podnik vůbec existuje. V září, tedy zhruba po sedmi měsících, si pak přiznal, že prohrál. "Zpětně mi došlo, že jsem otevřel něco, kam bych já sám možná ani nešel. Neznal jsem své zákazníky, nemohl jsem si s nimi sednout a povídat si. Věděl jsem, že jsem selhal, a chtěl jsem z toho co nejrychleji odejít. Konečně jsem sklopil hlavu a byl připravený říct 'sorry, podělal jsem to. Končím.' Jenže se ukázalo, že to není tak jednoduché," líčí.
"Začátek velkého průšvihu"
Když se Kobza smířil s tím, že vyhodil oknem milion korun, přišlo překvapení. Nájem v Melounové ulici měl fixovaný na šest let. "Jsem lajdák na smlouvy. Jediná možnost tak byla sehnat někoho, kdo to místo přebere za mě. Začali tam chodit realitní makléři s těmi, co měli o prostor zájem. V týmu spadla morálka a kvalita jídla šla do kopru. A to byl teprve začátek jednoho velkého průšvihu," vzpomíná pražský bohém.
V listopadu roku 2013 Kobza restauraci zavřel. Vypočítal si, že bude levnější, když prostor bude prázdný. Odhlásil elektřinu, rozloučil se s personálem a tiše čekal, až se najde někdo, kdo ho vysvobodí z měsíčního osmdesátitisícového pronájmu. "Jenže, jak to bylo zavřené, nedalo se to udat. Dokud to byla živá restaurace, ještě to nějak působilo, ale když to pak bylo mrtvé místo bez lidí a ještě ke všemu bez elektřiny, nikdo o to místo nezavadil. Nakonec mi i realiťák řekl: 'Tak pane Kobzo, tady vám už nepomůžu'," líčí majitel prodělečné restaurace.
To, co mu vydělaly ostatní podniky, utratil za nájem v Melounové ulici. Začal mít dluhy a problémy ne a ne skončit. A v tu chvíli, jako zázrakem, Kobzovi svitlo na lepší časy. Majitel hotelu nad restaurací se rozhodl, že smlouvu převezme a využije místo jako zázemí pro ubytované. "Dohodli jsme se, že v lednu zaplatím poslední nájem a v únoru to převezme hotel. Bylo to vysvobození. 'Brzy už všechno skončí,' uklidňoval jsem se. Jenže to jsem nevěděl, že mě čekají pekelné dva měsíce," popisuje.
Den před Vánoci Kobza zjistil, že má v opuštěné restauraci rozbité okno, a protože nevěděl, kde by večer před svátečním dnem sehnal skláře, díru jen narychlo přelepil. "Odjížděl jsem mimo Prahu, všechno mě štvalo a poslední, co jsem chtěl řešit, byla tahle restaurace," říká s tím, že kdyby mohl vrátit čas, dal by si hodně záležet na tom, aby skláře sehnal.
Pátého ledna bylo uvnitř všechno jinak. V přepychové restauraci s olejomalbami se mu přes svátky někdo zabydlel. "Všude byly pornočasopisy a injekční stříkačky. Zavolal jsem zásahovku a skončil vypovídat na policejní stanici," líčí den, kdy měl znovu odjet z Prahy, aby oslavil své narozeniny. Spěchal a možná právě proto se nad výtržníkem rychle smiloval. "Říkal mi, že neměl kde být, navíc uměl latinsky a zajímal se o dějiny umění. To mě dostalo. Já měl rozbité okno, on neměl kde spát, a tak jsem se s ním dohodl, že mi podnik bude hlídat," popisuje Kobza, který věřil, že když nabídne dobro, ono se mu vrátí.
Jako okradený Jób
Vypadalo to, že své netrpělivosti srdce nemusí Kobza litovat. V restauraci bylo poklizeno a mladík se mu o prostory hezky staral. A tak to, co přišlo, bylo jako blesk z čistého nebe. "Koncem ledna jsem se jel na místo podívat. Těšil jsem se, že už mi do konce toho hrozného závazku zbývá jen pár dní. Otevřel jsem dveře, vstoupil dovnitř a zjistil, že z restaurace zmizela veškerá vzduchotechnika, včetně plynového kotle. Škoda za stovky tisíc," vzpomíná dnes už s nadhledem. Tehdy mu ale do smíchu zrovna nebylo. "Málem jsem se rozplakal," říká.
Když narkomana po pár dnech potkal na ulici, zavolal na něj policii. Na stanici mladík vysvětloval, že za rozkradenou techniku nemůže on, ale jeho přátelé, které v dobré vůli nechal v restauraci přespat. "Nejhorší na tom bylo, že u majitele domu to působilo, jako bych to udělal já. Působil jsem jako úplný idiot. Dohodli jsme se na splátkovém kalendáři a já se za tu ukradenou vzduchotechniku zadlužil na několik dalších let," dodává Kobza, který z psychického vyčerpání trpěl vracející se anginou. Nemocný a na dně z Ermitage koštětem vymetal zašlou slávu v podobě injekčních stříkaček.
Teď by mohl zazvonit zvonek a příběhu by byl konec, Kobzovo vyprávění má ale i třešničku na dortu. Ještě předtím, než restauraci předal, přišel za ním ten, kdo vzduchotechniku z pronajatého prostoru nejspíše pomáhal odvézt. "Tvrdil, že ví, kde ty roury jsou. 'Když mi dáš deset tisíc, vezmu dodávku a přivezu ti je zpátky,' říkal. Nevěřil jsem mu, ale vypadal nebezpečně a dost na mě tlačil. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem šel odevzdaně k bankomatu a z něj vybral posledních pět tisíc korun, co jsem měl na účtu. "Tady máš polovinu a až to dovezeš, dám ti zbytek," pobídl jsem ho a pak už jsem ho v životě neviděl.
Série To bude dobrý
Pokud má někdo v oblibě špatné zprávy, žije ve šťastné době. Poslední dobou jich je ale přece jen trochu moc. I v nejčernější tmě ale někde poletuje fosforeskující světluška, která nás z temnoty vyvede. V sérii To bude dobrý jsme se rozhodli přinášet příběhy lidí, kteří se v nějaké životní etapě ocitli na dně, ale nevzdali to, vydrželi a znovu se postavili na nohy, nebo na tu, která jim po úrazu zbyla. Jejich životní karambol se pak stal pilířem jejich odolnosti, neocenitelnou zkušeností, která je posunula dopředu. Doufáme, že se podobné příběhy stanou pozitivním bodem, který nasvítí novou cestu i vám.
O roku 2013 pražský podnikatel dlouho nerad mluvil. Zpracovával ho několik let, a to i po finanční stránce. Ve zkoušení dalších věcí ho to ale neodradilo. Začal se více soustředit na věci, pro které má talent. Oživuje městský prostor. Úspěch slavil s piany na ulici, poesiomaty, otevřením střechy v Lucerně i hradu Pirkštejn na Vysočině.
"Všechno jsou zkoušky odolnosti. Člověk je pořád jako ten Jób, kterému Bůh sesílá neštěstí a zkouší, jestli obstojí. Důležité je vstát a bojovat, nenechat se neúspěchem odradit. Neznamená to, že má jít člověk hlavou proti zdi, to poselství není o tom. Je o zkoušení jiných směrů a nalezení cesty, kterou to jde snadněji. Takzvané fuck-upy konec konců nejlépe ukážou, jestli člověk na podnikání má, nebo ne," zamýšlí se charismatický pražský chodec s černým kloboukem a dodává, že dnes už ničeho nelituje.
"I když to tehdy bylo moje nejhorší období - byl jsem na dně s energií i penězi, jsem rád, že se to stalo. Snažím se na to celé dívat tak, že mi to vlastně pomohlo ušetřit peníze. Kdyby se to nestalo tehdy, tak bych možná prodělal daleko víc peněz i energie někdy později na něčem jiném," říká.
V roce 2020 odjel Kobza na hrad Pirkštejn slavit Vánoce. Na stole měl jídlo a jeden malý balíček, který si před odjezdem vyzvedl na poště. Když ho otevřel, našel uvnitř dopis psaný na úhledném papíře. "Byl od onoho narkomana, který se mi uvelebil v restauraci. Poslal mi ho z vězení jako omluvu. Bylo to dojemné. A byl to můj největší dárek," uzavírá Ondřej Kobza.
