Zprávy se sexuálním obsahem se dnes pro teenagery stávají běžnou součástí partnerských vztahů. Co když ale své nahé fotky a videa svěří člověku, který vůbec není tím, na koho si hraje? Na temnou stránku sociálních sítí upozorňuje v internetovém seriálu #martyisdead režisér Pavel Soukup. V rozhovoru ale zdůrazňuje, že snaha rodičů odříznout děti od internetu ničemu nepomáhá.
Je vám 30 let, takže si asi ještě dobře vzpomínáte na dobu bez internetu a sociálních sítí. Byl pro vás exkurz do toho, jak se v on-line prostředí chovají dnešní teenageři, v něčem překvapivý?
Pro mladší generaci je svět technologií mnohem přirozenější součástí života než pro tu moji. Dokáže z něj tedy výrazněji těžit jak pozitiva, tak negativa. Na jednu stranu jí internet pomáhá lépe rozvíjet vlastní informovanost a kreativitu, ale zároveň jí může přinášet více věcí, ze kterých jsou její členové nešťastní. Největší neštěstí mých mladých let bylo, když vás odkopla holka po tom, co jste jí poslali milostný dopis. Současným teenagerům naopak může navodit smutek už to, že nedostanou dost "lajků".
Jsou o dost křehčí, než byla moje generace v jejich věku, a ta křehkost možná vychází právě z toho, jak snadno jim digitální svět navozuje žádoucí i nežádoucí emoce. Když jsem byl sám v pubertálním věku, kdy člověkem emoce přímo zmítají a bývá citlivější, tak teprve začínala éra mobilů a my jsme si sotva posílali esemesky, což považuju za velké štěstí. Při natáčení seriálu jsem totiž mluvil s několika řediteli škol, kteří mi dnešní situaci popisovali tak, jak jsem si ji do té doby neuměl představit.
Ve většině škol dnes pracuje na plný úvazek psycholog, což za nás nefungovalo. Na střední škole jsme měli jen výchovnou poradkyni, za kterou ale nikdo ze studentů nechodil, pokud teda vynechám extrémní případy, kdy rodiče dítě mlátili a podobně. V současné době ale školní psychologové běžně řeší třeba deprese, které dost často vznikají kvůli problémům na sociálních sítích, ať už jsou to pomluvy, poměřování oblíbenosti nebo narušování intimity.
Říct si o pomoc školního psychologa se ale mnoho dospívajících pořád zdráhá, nebo ne?
První impuls dnes obvykle vychází od učitele, který svému žákovi může v situaci, kdy má pocit, že se potýká s nějakým problémem, doporučit, aby si k psychologovi zašel. Dochází k tomu třeba v situacích, kdy se dítěti zhoršuje prospěch, což se dřív přičítalo hlavně potížím v rodině, ale teď už se hned na druhém místě podezírají sociální sítě, kyberšikana nebo internetové útoky ze strany sexuálního predátora. Jak jsem ale ve školách zjistil, má to jeden háček.
Student si za psychologem nemůže zajít jen tak sám od sebe, bez vědomí rodičů, přestože mu to už doporučil učitel. Podle předpisů musí rodiče nejdřív písemně potvrdit, že souhlasí, aby jejich potomek k psychologovi docházel. To vnímám jako velkou překážku. V momentě, kdy už mladý člověk najde odvahu, aby se svěřil cizí osobě s věcmi, které by pravděpodobně neřekl kamarádům ani rodičům, tak svoji rodinu stejně obejít nemůže. Podpis rodičů by samozřejmě mohl zfalšovat, ale škola dost často souhlas rodičů ověřuje formou telefonátu.
Scénář seriálu #martyisdead má být inspirovaný skutečnými příběhy kyberšikany. Jak jste se k nim se scenáristy dostali a jak věrně jste se jich drželi?
Na mnoho takových případů nás upozornil koproducent seriálu Martin Kožíšek, který se jako bezpečnostní expert projektu Bezpečně na netu důkladně věnuje právě tématům sextingu a sexuálních predátorů na internetu. Jejich prvky jsme pak v dějové lince seriálu propojili. Pokud dítě trápí nějaký internetový vyděrač, tak po něm v drtivé většině případů požaduje buď cokoli spojeného se sexem a intimitou, od nahých fotek a videí až po osobní setkání, nebo peníze. Dospívající pak dostávají hrozby typu: "Pošli mi na účet tolik a tolik, nebo to video, co jsi mi poslal, zveřejním."
Téměř každé vydírání tudíž funguje tak, že agresor od dítěte pod zástěrkou intimní internetové konverzace s člověkem, který na druhé straně ve skutečnosti není, vyláká něco, co by se nemělo dostat ven. Úkoly, které v našem seriálu Marty dostává od člověka, který se vydává za přitažlivou dívku Elišku, tomuhle principu nejdřív taky odpovídají. Postupně se ale téhle logice čím dál víc vymykají. Prvotním impulsem, který nás k tématu dovedl, totiž byl fenomén známý jako Modrá velryba.
Myslíte tu ruskou hru, která se nakonec ukázala být mediálním hoaxem?
Ano, chvilku to byl virální hit a jádro mělo spočívat v tom, že hra děti nutí k úkolům, které hraničí nejen se zákonem, ale i se životem. Motivací mělo být uznání na sociálních sítích, protože pokud by teenager splnil úkol odvážnějším způsobem než jeho kamarád, dostal by za to například víc "lajků". Přestože se Modrá velryba nakonec ukázala být jen mediální bublinou, my jsme tenkrát chtěli udělat čistě fiktivní seriál o tom, jak může takový hoax vzniknout a jestli falešnou zprávou nakonec není informace o tom, že se nic podobného neděje.
Bohužel pro nás ale seriál vznikal tak dlouho, že už na kauzu mezitím každý zapomněl. Prostřednictvím Martina Kožíška jsme se však dostali k několika skutečným osudům, které jsou stejně děsivé a dějí se bohužel dnes a denně. V Česku jich najdete stovky a v zahraničí klidně tisíce až desetitisíce. Úkoly, o kterých by vám každý kriminalista řekl, že chování internetových predátorů neodpovídají, jsme ale v seriálu přesto zachovali, protože diváky nutí se ptát, o co takzvané Elišce jde. Ke každému z nich byste přitom mohli najít protějšek v realitě. Existuje třeba případ dívky, která svého expřítele s křehčí povahou dohnala k sebevraždě jen textovými zprávami.
Kromě Martina Kožíška jste scénář rozebírali i s dalšími odborníky, že?
Se scénářem nám pomáhali už zmínění ředitelé škol, psychologové, ale i experti z řad policie. Třeba Václav Písecký z oddělení kyberkriminality nás sice upozorňoval na detaily, které ve scénáři neodpovídají skutečnému vyšetřování, ale zároveň nám prozradil, že policistům většinou nevadí, když seriály v tomto ohledu nejsou úplně věrné. Zajímá je hlavně to, jestli filmaři vytvoří nějakou osvětu, která pak vede k prevenci.
Jak se policisté k internetovým predátorům dostávají? Váš seriál totiž ukazuje, že si agresoři v případě nějakého průšvihu stihnou zrušit účet a z virtuálního prostoru včas zmizí.
Ve chvíli, kdy se k policii dostane podezření z trestné činnosti na poli digitálního světa, kdy si agresor smaže profil a kdy oběť už případ nahlásí správcům sociální sítě, kteří některé lehčí internetové útoky řeší sami, mohou si vyšetřovatelé u sociální sítě zažádat o vydání materiálů ze zrušeného účtu. Pokud se však nejedná o časově napjaté situace typu teroristického útoku, nebo únosu, trvá to správcům sociálních sítí dost dlouho. V oblasti kyberšikany totiž dostávají takových žádostí obrovské množství a musí reagovat na podněty z celého světa.
Případy podobné tomu, který popisujeme v seriálu, navíc komplikuje skutečnost, že za policií nepřichází sám týraný. Jdou za ní rodiče, jejichž dítě je mrtvé, a oni cítí, že za jeho smrtí stojí nějaká trestná činnost. V našem příběhu navíc rodiče mají štěstí, že se rovnou setkávají s policistou z oddělení kyberkriminality. Ve skutečnosti by si pravděpodobně museli projít přes nějaké obvoďáky, kteří se podobnými zločiny běžně nezabývají, což by jim situaci dost zkomplikovalo.
Když se řekne internetový predátor, většina lidí si asi vybaví nějakého anonymního úchyla, který je mnohem starší než jeho oběť. Někteří odborníci na druhou stranu říkají, že se za falešným profilem predátora nejčastěji skrývá někdo, koho oběť zná, a mnohdy jde třeba o jejího spolužáka.
Za nejděsivějšími případy kyberšikany opravdu obvykle stojí někdo z blízkých. Zobecnit se to podle mě ovšem nedá a existují i ti anonymové, kteří se k dítěti dostanou například skrze nabídky práce nebo brigády. Taky loví na internetových seznamkách, na kterých snadno nachytají teenagery, co se cítí osaměle a hledají lásku, nebo na diskusních fórech, kde mezi sebou komunikují fanoušci nějaké počítačové hry.
Odborníci také upozorňují, že se oběťmi kyberšikany nejčastěji stávají náctiletí, kteří mají problémy v rodině nebo necítí oporu ve školním kolektivu, a proto hledají důvěrný vztah jinde.
Skutečně nebývá tolik případů, kdy dítě vyrůstá v dobře fungující rodině, neřeší žádné psychické problémy, a přesto ke kyberšikaně dojde. I takové případy se samozřejmě někdy najdou, ale z filmařského hlediska by bylo strašně obtížné nezasvěcenému divákovi vysvětlit, proč se teenager neobrátí na hodnou maminku nebo tatínka. Aby náš seriál nevyzníval tak, že se podobné věci dějí jenom v úplně rozvráceném rodinném prostředí, rozhodli jsme se najít něco mezi.
V naší seriálové rodině tak máme matku, která se po mateřské snaží znova nastartovat kariéru, a otce šéfujícího velké úspěšné firmě. Oba mají svého syna rádi, ale kvůli práci na něj nemají tolik času, nevšímají si ho tolik jako dřív a zároveň mají mezi sebou partnerské problémy. Tohle nastavení může, jak jste sám zmínil, vést k tomu, že se dítě víc upne na své digitální přátele, a protože s rodiči nemá vytvořený tak silný vztah, nesvěří jim svou důvěru v situaci, kdy se potýká s problémem.
V seriálu sledujeme, jak je Marty pod vidinou lechtivých fotek domnělé Elišky ochotný sám natáčet sexuální videa a posléze na Eliščin rozkaz třeba ublížit svému psovi. Vnímáte jeho postavu spíš jako oběť, nebo jako příklad zvráceného charakteru?
To je spíš otázka na diváky. Jaký jste měl z Martyho pocit vy, když na konci prvního dílu zabil svého psa? Připadal vám jako oběť, nebo jako sociopat?
Po prvním dílu spíš jako sociopat. Další epizody mi ale tenhle dojem zpochybnily.
Přesně takhle jsme chtěli s divákem pracovat. Seriál začíná tím, že otec o svém mrtvém synovi zjistí, že byl magor a musí se s tím sžít. Místo piety najednou řeší otázku, jestli mu nebyl celou dobu špatným rodičem. Hned v druhém díle ale do děje vneseme pochybnost, která sice nesmaže všechno, co Marty udělal, ale vytváří ambivalenci a ta je podle mě pro jeho postavu příznačná. Každý divák si na něj musí udělat názor sám.
Americký seriál Euforie nedávno vyvolal diskuzi o tom, jestli je mezi současnou mladou generací posílání nahých fotek a videí běžnou součástí navazování partnerských vztahů. Je pravděpodobné, že váš seriál rozproudí podobnou debatu v Česku. Jak se na tento fenomén díváte?
Myslím, že náš seriál už teď přestává být moderní a za dva roky bude to, co se v něm děje, úplně out. Hranice toho, co děti považují za příliš intimní, co by podle nich mělo zůstat soukromé a co může jít ven, se obrovskou rychlostí posouvají. Přispívá k tomu i trend youtuberů. Zatímco dřív teenagerovi mohlo zničit život, když někdo získal fotku, kde měl obnažené intimní partie, dnes už je dostatečně skandální až video, na kterém masturbuje. Není vyloučené, že za rok vám na takové video leckdo řekne: "No a co, že masturbuje? Co tam máš dál?"
Při natáčení jste musel pracovat s herci, kteří mají k současným teenagerům věkově velmi blízko. Ptal jste se jich, jestli se jich téma nějak osobně dotýká?
Teď je mi to trochu líto, ale přiznám se, že jsem při natáčení s mladými herci nikdy nenastolil otázku, jak emočně blízký pro ně příběh je a jestli třeba něco podobného nezažili sami. Moc doufám, že je kyberšikana nepotkala a možná jsem v danou chvíli cítil, že pokud by s ní zkušenost přece jenom měli, tak jim nechci otevírat staré rány. Potřeboval jsem, aby k tématu přistupovali profesionálně, a kdykoli jsem chtěl, aby s postavou udělali něco, do čeho by se sami nepustili, neměli s tím naštěstí problém.
Když jsem před rozhovorem viděl první čtyři díly vašeho seriálu, říkal jsem si, jestli není škoda, že jste takhle silné téma nezpracoval v delším formátu, který by diváci zhlédli spíš v kinech než na displejích chytrých telefonů, jak jsou u internetových seriálů zvyklí.
Já si naopak myslím, že náš seriál je internetovému světu přímo šitý na míru. Chtěli jsme, aby si divák pustil tři videa na YouTube, mezitím napsal pěti kontaktům na Facebooku, jednomu poslal nahou fotku a pak v té změti oken náhodou objevil náš seriál a pustil si ho právě v tomhle kontextu. Myslím, že je dobře, když se diváka téma seriálu dotkne ve stejném prostředí, kde se odehrává. Účinek pak bude působit větší silou, než kdyby stejný příběh viděl v kině.
Myslíte, že seriálem můžete docílit sebereflexe i na straně mladých diváků? Nemáte strach, že vzbudí hlavně zděšené reakce ze strany rodičů, kteří svým potomkům budou chtít používání sociálních sítí zakázat?
Dlouho jsme přemýšleli, na koho seriálem cílit, a nakonec jsme se rozhodli vytvořit balanc, kdy téma nahlížíme jak očima rodičů, tak očima dětí. Doufám, že jsme ten koktejl namíchali tak, aby nevedl k tomu, že rodiče půjdou a vypojí dětem počítač ze zásuvky. Možností, jak se dostat na internet, mají dospívající koneckonců daleko víc, takže odříznout je od internetu je dnes naprosto nereálné. Osvěta, kterou bych chtěl se seriálem přinést, by měla ideálně spočívat v tom, že se rodiče pokusí v digitálním světě svých dětí zorientovat, přestože jim může být cizí.
Následně by měli vymyslet, jak svým potomkům předat svá životní moudra tak, aby byla platná i pro ten digitální svět. Fakt, že se na ulici nemáte bavit s cizím člověkem, je dlouho jedna ze základních pouček, které rodiče dítěti říkají. Současně by mu ale měli vysvětlit i to, že se s cizím člověkem nemá bavit ani na sociální síti a že to, jak se na něj někdo cizí hezky usmívá na ulici, je úplně stejné, jako když si na internetu projde cizí fotky a ten člověk na něj na základě toho působí důvěryhodně.
Podívejte se na trailer seriálu #martyisdead, který je od 20. října k vidění na internetové televizi MALL.TV
