reklama
 
 

Na koloběžce za dobrodružstvím. Spolužáci ze základky se vídali zřídka, letos spolu projeli Amazonií

18. 8. 2017 13:29
Marek Jelínek a Michal Kohoutek se poznali na základní škole v Kolíně. Ačkoliv se až do loňského roku vídali jenom občas, rozhodli se spolu vyrazit prozkoumat Jižní Ameriku. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby si jako dopravní prostředek nezvolili koloběžky.

Jelínek se na jihoamerický kontinent vydal již po několikáté, protože mu ale měsíc trvající cesty přišly krátké, chtěl se vrátit na delší dobu a poznat blíže místní lidi. "Lidi jsou tam úplně jiní. Jedete po silnici na koloběžce, místní vás zastaví a osloví: 'Jak se máš, kamaráde? Všechno v pořádku? Nepotřebuješ spaní, jídlo nebo pití?'" vysvětlil v rozhovoru s Aktuálně.cz Jelínek. Probádání Amazonie přirovnal k čokoládě, na které se člověk stane závislý.

Poznávací cesta na koloběžce mu přišla jako ideální nápad poté, co našel jednu starší v garáži. "Původně jsem si říkal, že bych jel na skládačce, ale pak jsem zjistil, že nějaký pán už kousek Střední i Jižní Ameriky takhle projel. Potom jsem v garáži našel mikrokoloběžku, se kterou jsem kdysi jezdil do práce a napadlo mě, že bych si pořídil nějakou větší, když chci přejet celý kontinent," popsal, jak se k neobvyklému dopravnímu prostředku dostal.

Tři týdny v pralese, týden na lodi

Marek Jelínek se před náročnou cestou Amazonií, Andami a solnou pouští už potloukal středoamerickým Mexikem, Belize, Hondurasem a Salvadorem s dalšími čtyřmi členy původní koloběžkové výpravy. Michal Kohoutek se k nezapomenutelnému výletu připojil až později v Nikaragui. Když výprava dojela do Kolumbie, na jih se chtělo pokračovat už jen Jelínkovi s Kohoutkem. Se čtyřkou původních členů se tak v Apartadó rozloučili a pokračovali směrem do Ekvádoru.

Tam se nalodili na čtyři tisíce kilometrů dlouhou říční plavbu z městečka Francisco de Orellana až do peruánské Pucallpy. Jen cesta do Iquitosu trvala rychlou lodí pět dní. Kromě letadla je to však nejrychlejší způsob dopravy, Iquitos totiž obklopuje deštný prales. Navíc lodě podle Jelínka nemají pevný plavební řád, vyplouvají většinou jednou až dvakrát týdně.

V pralese kolem nejdelší řeky světa nakonec strávili téměř tři týdny, z toho týden na lodi. A ačkoliv byla plavba podle jejich slov nepohodlná, měli to štěstí a setkali se s několika domorodými kmeny. Kousek za Iquitosem to byli příslušníci kmene Bora a v Pucallpě Šipivové.

Na domorodce narazili, když se jim Šipivové snažili prodat náramek za pár dolarů. Čeští cestovatelé si tehdy náramek nekoupili, ale dřžíce se rčení - "líná huba, holé neštěstí" -  se zeptali, zda by je nemohli navštívit ve vesnici u řeky Ucayali.

Šaman v kšiltovce s mobilem a tuk-tukem

"Bylo to tak nádherné, nic hezčího jsem v životě neviděl. Slepé rameno řeky, západ sluníčka a do toho papoušci," přiblížil atmosféru šipivovského obydlí Jelínek. Cizinci na koloběžkách vyvolali ve vesnici poprask. Zvědavé na ně byly hlavně děti. Možná i díky nim nechali indiáni sympatické cestovatele u sebe přespat. "Seznámil jsem se tam s mladým šamanem a připravoval jsem s ním ayahuascový rituál. Navštívil jsem s ním jeho babičku, společně jsme natrhali byliny, liánu a naskládali všechno do hrnce. Všechno mi vysvětlil," popsal zážitek.

Právě ayahuascové rituály tvoří hlavní příjem kmene, který jezdí zažít mnoho turistů. Jeden obřad přitom vyjde na tři tisíce korun. Sami domorodci tento očišťující rituál, založený na účinku psychoaktivních přírodních látek, podle Jelínka podstupují pravidelně. "Ale ne všichni. V komunitě bylo třeba tři tisíce členů, ale jen zhruba čtyři stovky z nich rituál podstupuje. Ostatní buď mají strach, nebo to nepotřebují," dodal cestovatel.

Jelínek také uvedl, že stejně jako například v Brazílii, i v Peru kmeny podléhají dopadu moderního světa. Například Šipivové běžně vlastní mobilní telefon a hodně mezi nimi frčí chatovací aplikace WhatsApp. Čeští cestovatelé měli například tu čest setkat se se šamanem s kšiltovkou a mobilem v ruce, který jezdí tuk-tukem. "Samozřejmě je spousta jiných, kteří tradice dodržují," řekl. Druhým dechem však přiznal, že tradiční představa o divoce žijících, izolovaných kmenech je už dávno passé.

Po cestě z Ekvádoru do Peru zahlédli s Kohoutkem i rafinerii. Místní starší muž jim prý popsal, že naftařské společnosti uplácí kmeny, aby kácení lesa a stavby zamlčely. Domorodci to podle nich berou jako součást moderního života. Šipivové si ale své území chtějí chránit, zejména kvůli přílivu turistů. Turistický ruch se tam rozvíjí tak rychle, že i šamani jsou dnes zastupováni agenturami.

Není to o fyzičce, je to o výdrži

Kromě indiánského kmene, lodi a volné přírody se cestovatelům podařilo přespat také například u hasičů nebo u Červeného kříže. Když ale nebylo zbytí, utratili pár drobných za hostel. Jelínek s Kohoutkem ujeli celkem šest tisíc kilometrů, jejich denní průměr byl 80 až 90 km. V Bolívii se jim ale podařilo ujet i 157 kilometrů na jediný den.

Nejvýše se ocitli na peruánské stezce La Raya ve 4338 metrech nad mořem. "Každý si myslí, že se musí předem hodně trénovat, ale mně to tak nepřišlo. Není to ani tak o fyzičce nebo tréninku, ale o nátuře a výdrži. V horách je to těžké, protože tlačíš do kopce třicet kilo každý den, ale není to nic, co by člověk nedal," řekl a připustil, že je dobré se na výkon připravit a znát své limity.

"Každý si myslí, že se odráží jenom jednou nohou. Ale nohy jsme samozřejmě střídali, máme prošoupané podrážky na obou botách," vysvětlil asi nejdůležitější otázku.

I přes dřinu a časté vstávání po šesté ráno se podle Jelínka dá taková cesta užít. "Je to super, s Michalem nás to neuvěřitelně baví. Už je to životní styl, nedovedu si představit, že bych jezdil na kole nebo na in-linech," svěřil se.

Jižní Amerikou dobrodružství nekončí

Zážitků mají podle svých slov více než dost, a to nejen z jihoamerického kontinentu, ale i z Evropy. Když se vraceli z výpravy, přistáli v Paříži a odtud se přesunuli autobusem do Německa. Dál pak jeli na koloběžkách směrem na Prahu.

Vzpomínáme na cestu z Paříže sem do Německa. Museli jsme sice jet kvůli času flexibusem, ale i tak to bylo zase trochu v našem stylu. Proč si prostě nemůžeme koupit lístek, nasednout a někam se přemístit, jako všichni ostatní? Cestě do Waldmünchenu totiž předcházelo 50km s koloběžkami po Paříži, poslední noc v Paříži u benzínky vedle kontejnerů a potom dohady o dopravě koloběžek. Arogantní německý řidič nám totiž koloběžky odmítl 5 minut před odjezdem vzít a tak jsme se na 20ti hodinovou cestu autobusem nevydali. Celý den na terminálu, vystání několika front v příšerném dusnu a davy lidí. Nakonec se nám operátor omluvil a po 12ti hodinách v noci vyjíždíme i s koloběžkami. Alespoň jsme měli chvíli čas nacvičit pár skoků v místním pařížském skateparku. Když nás místní kluci na freestylových speciálních minikoloběžkách vidĕli ověšené vší tou bagáží, nechtěli věřit a když pak pozorovali, jak se cpeme na trubku 50cm vysoko a zkoušíme skákat, málem spadli z U-rampy. Vysoko jako oni jsme sice neskákali, ale byla sranda. Dost vzpomínání na Francii, teď jsme už v Německu a konečně pořádný odpočinek u naší kamarádky Michaely, byla opravdu úžasná. Postarala se o nás tak, že by nám záviděli i hosté 5ti hvězdičkového Hiltonu, děkujeme moc! Dokonce jsme zavítali i na místní zábavu. Jaké bylo naše překvapení, když se otevřou dveře stodoly na poli a místo dechovky začne hrát techno a vyletí dron. K tomu wurst na grilu, kyselá okurka a kartopfel salát. To by Brazilci koukali. Místo odpadků u kontejneru nás po technoparty čeká úžasný nocleh a teplá sprcha, ještě jednou díky! Zvláštní je, že v tom luxusu usínáme stejně na gauči a na zemi, asi síla zvyku :D Nastává osudový den na hranicích, přijíždíme po cyklostezce, cedule "Česká republika" je tu! V hlavě směs pocitů, která se nedá popsat, jsme tu vlastně ještě doma? Jsme! Pokračujeme směr Domažlice. A hele! Auto, které hned zastavuje a vyskakují z něj pro nás známé postavy! Jirka a Kuba z Yedooo! :) Jaká to radost. Vytahují hned své nářadí a chtějí koloběžky trochu poladit. Chvilku si nevěřícně koloběžky prohlížejí... "No, kluci... volám na firmu, že se tu zdržíme do zítra!" Prohazují s úsměvem. Je to jen vtip. Nechápeme, jak je to možné, ale tráví s koloběžkami jen pár chvil a to máme za sebou 6000km v latinské americe, solnou plání, pískem, bahnem, pralesy, po kamenitých cestách, no zkrátka koloběžky dostaly zabrat a pořád drží, paráda! Poděkujeme, že se za námi vydali přes půl republiky a oni jen řeknou: "V pohodě kluci!" Chápete to? Prostě neuvěřitelní i jejich přístup! Děkujeme vám, jste skvělí! Mezi tím přibrzdí další auto s Michalovým synem Tomášem a rodinou, dojemná chvilka a spousta radosti +zásoby buchet na celou cestu! :) Pak nám prichází zpráva od milovníka koloběžek Lukáše, který se k nám chce na kus cesty připojit. Voláme si a dáváme sraz ve vesnici s příznačným názvem Trhanov! :) Lukáš je hasič, ti nám pomáhali celou cestu a navíc je nadšencem do koloběžek (má doma 3 - zatím), prostě sympaťák a přijel na svém závodním speciálu. To jsme docela koukali a on taky. Když viděl, kolik toho máme naloženého, tak prohlásil, že naše koloběžky​ jsou jako tanky :)). Přichází večer, následujeme Lukáše, ukazuje koupaliště a seznamuje nás s historií místního kraje. Domažlice a okolí, to je prostě krása, určitě doporučujeme na výlet s koloběžkou. Náš plán přespat na louce dostává drobnou trhlinku v podobě bouřky a totální průtrže mračen, děkujeme Lukášovi, který nás zachránil a ubytoval! Trochu jsme nevěděli, co doma čekat, jsou tu lidé uzavření? Bude se s námi vůbec někdo bavit? Po prvním dnu máme jasno, i v Čechách je spousta úžasných lidí a těšíme se, koho dalšího potkáme. Co třeba právě vás? Jestli máte chuť, pojeďte s námi, právě teď se blížíme do Plzně a pokračujeme směr Praha a Kolín, těšíme se na vás! :)

Zveřejnil(a) Kam až dojedeme? s koloběžkou napříč světadíly dne 02. Srpen 2017

Na Facebooku lidi vyzvali, aby se k nim na kousek cesty připojili. "Přijedeš k českému rybníku a tam u karavanu potkáš člověka. Automaticky na něj španělsky spustíš: 'Ahoj, jak se máš?' a on ti španělsky odpoví: 'Dobře, díky.' Tak si říkáš, že je to nějaké divné. A pak se dozvíš, že je Švýcar a z karavanu vyleze jeho přítelkyně, která je z Hondurasu," podělil se o historku z konce první cesty.

Dnes už je jasné, že Jižní Amerikou příběhy Jelínka a Kohoutka neskončily. Už v prosinci se chystají na extrémní cestu do Asie. "Jsme prostě blázni. Takže jedeme do Teheránu, přes Írán směrem na Karáčí, pak přes Indii do Nepálu, kam bychom chtěli do základního tábora na Mont Everest. A pak vlastně dál na Bhútán, Bangladéš, Barmu, Kambodžu… až do Kuala Lumpur," prozradil trasu další výpravy.

Stejně jako do Jižní Ameriky i na asijskou cestu budou domlouvat sponzory. Oba dva z práce před toulkami na koloběžce odešli a doufají, že investice se jim alespoň částečně vrátí prostřednictvím přednášek nebo prodejem fotek. Pár peněz prý mají, a když jim nebudou stačit, přihlásí se na brigádu, aby si vydělali na další cestu za splněnými sny.

autor: Magdaléna Daňková | 18. 8. 2017 13:29

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama