Foto: Michaela Sošková / Aktuálně.cz

Od malička nás učí, že emoce můžeme zpracovat jídlem, říká Lenka. Změnu váhy nemůžete chtít rychle

Klára Elšíková

„Špečku, k tabuli,“ vyvolával na střední škole Lenku Vymlátilovou k tabuli učitel. Její otec komentáři o její váze zase bavil okolí a nešetřila ji ani lékařka, která jí bez okolků oznámila, že „není nemocná, ale tlustá“. „Vložili mi tím do hlavy, že nejsem dost dobrá a lásku si zasloužím, až zhubnu,“ říká dnes 43letá Lenka, která snaze shodit věnovala polovinu života. „Je to delší proces, ne změna, která přijde ze dne na den,“ dodává dnes žena, která se stala nutriční poradkyní.

„Přibírat jsem začala už na základní škole. Babička byla zdravotní sestra a mámě řekla, ať se mnou raději zajde na kontrolu štítné žlázy,“ vzpomíná Lenka Vymlátilová. „Doktorka mi tehdy řekla, ať se vysvleču do spodního prádla, postavím se před zrcadlo a předkloním. Do břicha mi šťourala prstem a řekla: ‚Vidíš, jak se ti to tady třepe, ty nejsi nemocná, ty jsi tlustá‘,“ vzpomíná Lenka. „Když jsme vyšly z ordinace, máma prohlásila, že kdyby věděla, co ta lékařka řekne a udělá, nikdy by mě tam nevzala.“

Lence bylo tehdy 13 let a dnes si myslí, že šlo o přibírání spojené s pubertou. Bohužel, nemístné poznámky se množily i na gymnáziu. „Za svobodna jsem se jmenovala Slaninová a učitel mi říkal Špečku nebo Špeková. Spolužáci se tomu samozřejmě smáli. Otec zase komentoval můj vzhled před ostatními lidmi, když se je snažil pobavit. Nejvíc zraňující byly právě reakce dospělých,“ ohlíží se za nepříjemnými vzpomínkami.

Neměla jsem jiné téma než jídlo

Nemístné poznámky u ní rozjely špatné stravovací návyky – radikální diety a následné záchvatovité přejídání. Vyzkoušela tukožroutskou dietu, dietu Štefana Margity, Lenky Kořínkové a také různé dietní nápoje. „To byly přesně devadesátky. Diety se mnou držela i máma a v dietování jsme uvízly,“ vzpomíná Lenka, která si dokonce vysokou školu vybrala podle toho, aby věděla, jak konečně dosáhnout vysněné váhy.

„Začala jsem studovat chemii a technologii potravin,“ směje se dnes. Když si ale studijní léta vzpomene, zvážní. „Šla jsem z extrému do extrému. Skoro jsem nejedla a extrémně cvičila. Například jsem šla ráno plavat a byla jsem tak unavená, že jsem místo přednášky zamířila rovnou do postele. Večer jsem zase šla na spinning nebo jiný náročný trénink. Tohle samozřejmě nebylo udržitelné. Vzápětí jsem přepadla na druhou stranu a jedla jsem, co mi přišlo pod ruku. Sportu jsem se vyhýbala a byla jsem psychicky i fyzicky vyčerpaná. Tak to šlo pořád dokola,“ vzpomíná. Potíže s váhou se propisovaly i do jejích vztahů s vrstevníky. „Neměla jsem jiné téma než jídlo a pohyb. Říkali mi, že buď jím a cvičím, nebo se o jídle a cvičení bavím,“ popisuje reakce okolí.

Dnes je nutriční poradkyní a lektorkou skupinových kurzů zdravého hubnutí. Její minulost je ale realitou řady jejích současných klientů. „Myslíte pořád jen na svůj vzhled a na, to jak zhubnout. Smutné je, že si kvůli tomu vůbec neužíváte života. Utíká vám mezi prsty.“ Zlom nastal díky setkání s organizací STOB, která pomáhá lidem s hubnutím. „Tehdy jsem si přečetla, že dělají kognitivně behaviorální terapii. Říkala jsem si: Pane bože, to bude psycho, někdo mi bude vidět do hlavy a bude mě analyzovat,“ směje se.

Jsi odporná, stehna se ti třou o sebe

Do programu se ale v roce 2006 přihlásila a naučila se díky němu pravidelně a dobře jíst. „Myslím si, že kdybych neupadla do dietování a nastavení, že jsem tlustá, nejsem dost dobrá a normálně jedla, měla bych váhu, kterou mám dnes,“ říká Lenka, která při nástupu do programu v pětadvaceti letech vážila 78,5 kilogramu a podle BMI byla na hranici obezity. Dnes váží 65 kilogramů.

Tehdy zhubla díky pravidelnému stravování i svému muži, kterého tehdy potkala. „Od kurzu jsem už nedržela žádnou dietu. Přestala jsem jít z extrému do extrému, protože tělo nebylo vyhladovělé. Mělo, co potřebovalo. Navíc mi psychickou pohodu dodala vzájemná láska s manželem,“ myslí si Lenka. Podstatná část změny – práce s vlastními myšlenkami a emocemi – přišla ale až později.

Pozitivní vztah ke svému tělu si budovala postupně a nevznikl ráz na ráz. „Přestala jsem si říkat, že jsem odporná, tlustá, že mám nechutné břicho a stehna se mi třou o sebe,“ vzpomíná. „Hodnocení bylo mírnější, ale spokojená jsem nebyla,“ ohlíží se za obdobím, kdy jí sebevědomí sice dodával manžel, ale pochybnosti zcela nezmizely.

Zhubnutí není na věky

S váhou jí paradoxně pomohlo těhotenství, tehdy svou výživu takzvaně dotáhla. „Měla jsem z miminka velkou radost a chtěla jsem, aby bylo zdravé, spokojené a v pohodě. První dcera byla pro mě takovou motivací, že jsem dokonce začala mít své tělo ráda. Nosila jsem upnutá trička, stávala jsem před zrcadlem a říkala si, jak je to bříško krásné a dokonalé,“ vzpomíná. Pár týdnů po porodu se přiblížila své vysněné váze 60 kilogramů.

„Bylo to osvobozující období.“ Jídlo přestalo být středobodem života, v myšlenkách všedního dne se Lenka začala věnovat i jiným tématům. „Máte radost, že se jen tak přirozeně zasmějete, jdete ven, cítíte, že fouká vítr, zpívají ptáci... Najednou vám dělají radost úplně obyčejné věci. Prostě neřešíte pořád jen jídlo,“ hovoří Lenka o období, v němž se začala od starého způsobu uvažování osvobozovat.

Druhé těhotenství s váhou zase trochu „zacvičilo“. Další dcera se narodila předčasně a Lenka s ní musela být v nemocnci. Oběma dětem navíc lékaři zjistili potravinové alergie. „Vůbec jsem se o sebe nestarala a kvůli dětem jsem nevnímala svoje potřeby,“ říká Lenka, která tehdy přibrala deset kilo. Dnes ví, že i s přicházejícím výzvami je třeba o své tělo a zdraví kontinuálně pečovat.

„Děje se to i mým klientkám. V náročných životních situacích jdou kila nahoru. Stává se jim třeba při změně zaměstnání, když kvůli zranění přestanou sportovat, řeší problémy dětí nebo neshody s partnerem…,“ vyjmenovává časté příčiny. „Není to tak, že jednou zhubnete a zůstane to tak na věky. Musíte neustále dbát na kvalitu jídla, hýbat se, pečovat o spánek a psychickou pohodu.“

Lék na všechno? Jídlo

Nadváhu a obezitu u sebe i u svých klientek často vnímá jako sérii špatných návyků. „Když jsem nebyla v pohodě, jídlo mě uklidnilo, naplnilo, otupilo. Když mě cokoliv trápilo, jídlo bylo vždy k dispozici,“ popisuje Lenka. Když se ohlíží za cestou za vysněnou postavou, dochází k poznání, že vedle nevhodných poznámek okolí ji nejspíš fyziologicky rozhodily zmíněné extrémní diety stejně jako obavy, že zhubnutá kila nezvládne „udržet“.

"Nikdy jsem si nepřipustil, že umřu, i když jsem byl srovnaný s tím, že se to může stát. Tělo má obrovskou schopnost se samo uzdravit. Nevěřím na bylinky a šamany, ale v sílu, kterou má člověk v hlavě. A samozřejmě také v lékaře, kteří vám pomáhají.“

celý článek

„Odmalička nás okolí učí, že emoce můžeme zpracovat jídlem. Když máme radost, jdeme úspěch oslavit něčím dobrým. Když nám není dobře, náladu spraví hromada jídla. Když malé dítě spadne a zraní se, dáme mu na utěšenou sladkost. Na bolest, smutek, nudu, radost a vztek pomáhá jídlo. Tak vznikají zlozvykové vzorce chování,“ věří Lenka a doporučuje při změně životního stylu naučit se pracovat s emocemi.

Ulevit si čas od času od tíživé situace něčím dobrým je podle ní v pořádku. „Neměla by to ale být jediná strategie na zvládání emocí a stresu. Je dobré, abychom věděli, že někdy pomůže čokoláda, jindy bych ale potřebovala obejmout, s někým si promluvit, vyspat se, zasmát se, vybrečet se, vypadnout do lesa a být sama. Mít zkrátka víc strategií,“ vysvětluje Lenka a doporučuje uvědomit si, co jedinec právě potřebuje. „Je potřeba nelepit to automaticky jídlem.“

Změnu nemůžete chtít rychle

„Velký zlom jsem zaznamenala, když jsem si uvědomila, jaké myšlenky se mi honí v hlavě a jak s nimi pracovat, aby mi neubližovaly,“ říká. „Myšlenky ovlivňují naše pocity a mohou nás zase dostat do bludného kruhu. Lékem na ně se pak stane opět jídlo,“ vysvětluje. „Pokud vám myšlenka není užitečná, pusťte ji k vodě,“ radí.

Na závěr dodává, že změnu spojenou s úbytkem váhy a lepším nastavením mysli po sobě nemůžeme chtít rychle. „Může to trvat rok, dva, tři. Občas se vrátíte ke staré strategii, je to přirozený proces. Byla jsem na sebe drsná. Obviňovala jsem se z neschopnosti, selhání, zdálo se, že to nikdy nedokážu. I z toho důvodu je dobré se obrátit na odborníka. Ujistí vás, že na sebe nemusíte být tak krutí, a vyvede vás z bludného kruhu,“ uzavírá.

zpět na začátek článku

Foto: Tomáš Vocelka / Aktuálně.cz

Kromě vraždy není horší provinění. Přesto byl odchod od rodiny správný krok, i když cítím vinu, říká Michal

Klára Elšíková

„Pokud hledáte příběh o tom, že jsem se rozhodl pro velkou životní změnu, prošel si peklem a teď je všechno skvělé, tak to vám dát nemohu, tam ještě rozhodně nejsem,“ říká Michal Ďurkove, který se před šesti lety rozhodl odejít od manželky a dvou dcer. „Myslím si, že kromě vraždy neexistuje horší provinění než odejít od rodiny. Přesto cítím, že jsem udělal správný krok, i když vůbec nevím, jak to celé dopadne,“ popisuje svůj příběh Michal.

Michal si objedná velké latté a zatímco si horký nápoj na zahrádce kavárny u pražského Náprstkova muzea míchá, snaží se odpovědět na otázku, jak se dnes má. „Dnešek je docela náročný. Zrovna dnes se mi po několika měsících mlčení ozvala starší dcera. Hodně se oživil pocit, že jsem ji zradil,“ svěřuje se Michal. „I proto jsem říkal, že můj příběh rozhodně není o změně, která vedla k momentu ‚a žili šťastně až do smrti‘. Možná je to spíš příběh o odvaze být v háji,“ začíná vyprávět čtyřiačtyřicetiletý muž.

Michal vyrůstal v Havířově ve šťastné čtyřčlenné rodině. „Hrával jsem si na hřišti a vídával rodiče, jak jdou z obchodu a vedou se za ruce. Byli spolu od 16 let. Naši rodinu jsem vnímal jako stabilní ostrůvek mezi jinými rodinami kamarádů, které se rozpadaly. Odmalička jsem si říkal, že takhle to chci taky,“ vzpomíná.

Konflikt rovná se konec vztahu

Michalova touha po stejně harmonickém vztahu se paradoxně stala tím, co vedlo k jeho rozpadu. „Dlouho jsem žil v přesvědčení, že konflikt rovná se konec vztahu, proto jsem dělal vše, abych mu předcházel,“ svěřuje se. „Každá situace, která zaváněla roztržkou, mě až chorobně vedla k tomu, abych se přizpůsobil. Nestál jsem si za svým a raději hledal způsoby, jak druhou stranu pochopit a vytvořit si argumenty, že takhle je to možná lepší i pro mě,“ vysvětluje tmavovlasý čtyřicátník.

„Například mi vždycky dělalo dobře, když jsem posekal trávník. Vyhrál jsem si s tím, pěkně po anglicku, na semiš. Pak se však doma objevil názor, že krátký trávník je čiré zlo, kvůli suchu a dalším důvodům. Než abych si prosadil svůj fetiš, raději jsem i přes přesvědčení, že našich tři sta metrů čtverečních trávníku situaci nespasí ani nezhorší, zmíněnému názoru podlehl. Kolikrát jsem se pak brodil na zahradě vysokou trávou, která vypadala zanedbaně, ale doma byla ‚spokojenost‘,“ popisuje.

Michal vnímal svou touhu s ostatními vyjít a nehádat se jako přednost. „Časem se ale ukázalo, že pokud se budu v zájmu šťastného vztahu neustále přizpůsobovat, jsou nakonec naštvaní všichni. Tím, jak jsem se snažil obrušovat hrany a být nekonfliktní, jsem se pro ostatní stal nečitelným,“ říká Michal.

Zlomový bod přišel ve chvíli, kdy při seskoku padákem zemřel Michalův kamarád. „Byl pro mě ztělesněním člověka, který žije podle svých představ. Od mládí byl někde ve vzduchu a dokázal svou vášeň skloubit s běžným i rodinným životem. Když odešel, začal jsem se ptát, jak to mám vlastně já,“ vzpomíná. „Tehdy jsem si uvědomil, že vím, kam směrujeme jako rodina a pár, ale absolutně jsem nevěděl, kam mám namířeno já sám. Došlo mi, že vůbec nevnímám své potřeby a sny,“ popisuje.

Služebník není sexy partner

Michal měl s bývalou ženou vizi, že se uživí podnikáním z domova a spojí společně s dětmi rodinný i pracovní život v jeden. Založili malý e-shop, který se postupem času rozjel a fungoval, Michal navíc obchodoval s náhradními díly na stavební stroje. „Oba jsme pracovali z velké části online, abychom mohli v budoucnu cestovat. Měli jsme vizi, že nejlepším způsobem, jak děti učit, je právě cestování,“ popisuje představu budoucnosti, ke které nakonec nedošlo.

„Dnes mi dává smysl, že tou překážkou jsem byl vlastně já. Žena potřebuje mít vedle sebe muže, který ví, kam jde, a má vlastní vizi života. Je průser, když se muž takzvaně rozpustí ve vztahu,“ míní Michal a pokračuje: „Stal se ze mě spíš podporovatel názoru mé ženy, která určovala směr ve výchově dětí i trávení volného času,“ popisuje Michal, který se domníval, že se bezbřehou podporou zavděčí.

"Myslím, že zejména muži v určitém věku, třeba kolem čtyřicítky a padesátky, začínají mít pocit, že jim takříkajíc ujíždí vlak. Nebo že ještě vlastně chtěli v životě něco úplně jiného, než právě mají. A tak od rodiny odcházejí třeba k mladším ženám, to je poměrně obvyklé, nebo mění pracovní kariéru."

celý článek

„Když budu užitečný, úžasný a nenahraditelný, tak mě žena nemůže opustit. To je kořen celé této šílené iluze. Jenže užitečný služebník není sexy partner. Nebyl jsem pro ni partner,“ říká Michal, který si začal uvědomovat, že v současném nastavení nemůže dál fungovat.

„Cítil jsem se jako v Matrixu, kdy máš na výběr, jestli si vezmeš modrou, nebo červenou pilulku. Na jedné straně můžeš zůstat v jakési idylce stávajícího života, nebo se naopak rozhodneš podívat za jeho oponu, na to, jak se opravdu cítíš a proč se chováš, jak se chováš,“ popisuje.

Zvolil si druhý přístup a domnívá se, že neustálý strach z konfliktu a neutuchající touha zavděčit se pramení z prožitků raného dětství. „Jako dítě jsem strávil mnoho týdnů sám v nemocnici. Byl jsem bez mámy, údajně pod utišujícími léky a občas připoutaný k postýlce. Takový prožitek ve mně nejspíš vytvořil vzorec, který pracuje na strategii jakési ‚neopustitelnosti‘,“ popisuje.

„Proto vyslyším jakýkoliv požadavek a přání, i když je v rozporu s tím, co potřebuju nebo chci dělat. Až se postarám o všechny ostatní, teprve mohu řešit své potřeby,“ říká Michal. „Tato strategie je ve mně přes veškerou práci, poznání a zkušenost stále aktivní. Musím být pořád ve střehu, abych neskočil znovu na stejného koně,“ popisuje Michal, který se začal věnovat seberozvoji. Několikrát byl na pouti Saharou a minulý rok se rozhodl odjet „do samoty“, odkud plyne právě silný konflikt s dcerou.

Potřeboval jsem všechno utnout

„Celý život jsem uhýbal a říkal nějaké polopravdy, proto jsem měl silnou potřebu tentokrát nelakovat nic narůžovo. Řekl jsem jí, že odjíždím a nevím, kdy a jestli se vůbec vrátím,“ vzpomíná. „To ji samozřejmě velice zranilo a uzavřela se,“ říká Michal, kterému se v tu chvíli začnou lesknout oči.. „Vůbec jsem nevěděl, kam pojedu a na jak dlouho, ale potřeboval jsem utnout všechny vztahy a být snad poprvé v životě jen sám se sebou,“ popisuje Michal, který byl v nějakém partnerském vztahu nepřetržitě od 16 let.

"Cítit svobodu, klid a starosti nechat za sebou..." Nemoc duše řeší Anežka na tracku

Na podzim minulého roku tak intuitivně nasedl na motorku a namísto do Španělska se nakonec vydal na týdenní pobyt do tmy. Když pobyt skončil, táhlo jej to do kovárny, kde několik týdnů pracoval. „Oheň mě fascinoval od dětství, pořád jsem někde něco zapaloval. Už dřív jsem si doma udělal kovárnu, a i když nejsem vyučený, tak mi to šlo a ohromně mě to bavilo,“ popisuje Michal, který od rozvodu působí jako průvodce v seberozvojové organizaci Soul Adventure.

Právě kvůli práci se od původní rodiny odstěhoval 250 kilometrů. „Když jsme se se ženou rozcházeli, naivně jsem pronesl, že se nic nezmění. Byla na mě naštvaná a pro moje rozhodnutí neměla pochopení, ale já tomu tehdy opravdu věřil. Dnes je situace úplně jiná a dcery naše oddálení nesou samozřejmě těžce. Snažil jsem se jim omluvit, ale chápu, že mi nevěří. Stále si k sobě hledáme cestu,“ říká s tím, že si v poslední době čím dál více myslí, že nic na světě není jen dobré nebo špatné.

„Věřím, že i když teď má starší dcera nestojí o kontakt, tak to může být časem zase jinak. Nemohu teď udělat nic jiného než zůstat pevný ve svém rozhodnutí a dceři ukázat, že bylo pro mě důležité pravdu nezjemňovat, i když ji to ranilo. Doufám, že takový přístup se nakonec ukáže pro náš vztah nějakým způsobem přínosný,“ popisuje.

Nejtěžší mise Tomáše Šebka. "Je čas na pravdu o tom, jaký ve skutečnosti jsem," píše

Dnes má novou partnerku, která má děti z předchozího vztahu. „Nikdy jsem si to nedokázal představit. Z idey dokonalé rodinky jako té jediné původní se najednou učím milovat děti někoho jiného. A zjišťuji, že jsem toho schopný,“ svěřuje se a říká, že změna životní strategie z diplomata, který všem vyhoví, není jednoduchá. „Konflikty mě často semelou, protože na ně nejsem zvyklý,“ dodává.

Z „hodného“ muže od rodiny se tak v očích jiných a občas i svých stal tím, který rodinu zradil. „Myslím, že stejně tak dlouho, jako jsem extrémně všem uhýbal a byl hodný, si musím extrémně dlouho připadat jako zrádce. Nechci tak žít, ale asi si to musím zažít, abych se postupně stal tím, kým opravdu jsem. Bohužel i za cenu toho, že zraňuju lidi, které miluju nejvíc ze všech,“ říká Michal.

Za svým krokem si ale stojí a jak říká, „záblesky štěstí“ vidí i v nové životní kapitole. „Jako vše i čerstvý vztah a práce se umí houpat, ale jsem se svým rozhodnutím spokojený. Dřív jsem si myslel, že štěstí je stav, kterého se dá dosáhnout a může trvat. Dnes mám spíš za to, že jsou to právě jen okamžiky, záblesky, pro které si stojí za to dojít i blátem.“

zpět na začátek článku

Foto: Tereza Šolcová / Aktuálně.cz

Budeme ti říkat Majáčku. Jak se z Mariany stal Marian

Tereza Šolcová

Když se hlásil na vysokou školu, vystupoval jako Mariana. "Byl jsem zrzavá panenka, za kterou se lidé, zejména pak muži, otáčeli," vzpomíná Marian Staffen, který se ve 23 letech prošel tranzicí. "Nikdy jsem vyloženě netrpěl, můj život byl ale divadlo, kterému chyběla autenticita," vypráví kluk ze Sudet, podle nějž byl přechod mezi gymplem a vysokou větší životní změnou než samotná tranzice.

Studium na vysoké škole si podle svých slov přehnaně romantizoval. "Jako člověk z maloměsta jsem měl po gymplu pocit, že mě tam nikdo nedokázal pořádně docenit," říká dnes šestadvacetiletý absolvent marketingových studií. Po osmi letech na střední škole se rozhodl hlásit hned na čtyři různé obory. A přijali ho všude. Nakonec tak nastoupil na bohemistiku a marketing.

"Považoval jsem se tehdy za humanistu a intelektuála, ale zároveň si nějak potřeboval morálně obhájit, že jdu studovat obor, který je kompletně založený na manipulaci lidí," vysvětluje Staffen, kterého dle jeho slov marketing autenticky zajímal. Zároveň se jej však nerozhodl studovat proto, aby se jím mohl v budoucnu živit. Spíše věřil, že jedině tak může eticky sporné praktiky v budoucnu změnit. "Což se samozřejmě ukázalo jako naivní představa," kvituje zpětně své rozhodnutí.

Nedlouho poté, co začal oba obory studovat, zjistil, že bohemistika nebude nic pro něj. "S mojí pozorností akvarijní rybičky nebylo čtení publikací z 16. století ve staročeštině nic moc. Během půl roku mi došlo, že syntax je možná fascinující, ale já jí vůbec nerozumím. Proto jsem to vzdal a zůstal mi jen marketing," krčí rameny. "Neměl jsem od toho vysoké očekávání a zároveň jsem na studiu nestavěl svoji osobnost, takže nebylo tak těžké jím postupně proplouvat a prostě to 'nějak' dodělat," vzpomíná Staffen. Nakonec tak zůstal na jediném oboru, jehož výběr si dokázal při rozpravách s rodiči na téma "A co s tím potom budeš dělat?" obhájit.

Dospívání jako jedno velké divadlo

"Naši neměli konkrétní představu, co bych měl v životě dělat. Ne v tom smyslu, že by si u mě s mladším bratrem řekli 'Tak, z tebe bude právník a z tebe doktor' a k tomu nás striktně vedli," ohlíží se dnes Marian, který tehdy ještě vystupoval jako Mariana. Na otázku, jestli se během svého dospívání musel potýkat s určitými genderovými stereotypy, odpovídá, že v nějakých aspektech určitě ano. "Já jsem byl ten chytrý a brácha zase ten šikovnější. Ve smyslu manuálně šikovný. Takže zatímco on trávil víc času s tátou v dílně, na mně zůstala role zodpovědné starší sestry, co s mámou v kuchyni chystá chlebíčky pro návštěvu," přiznává.

Křičeli na mě, že transky roznáší covid, a pak mě dobili, říká nebinární Yuki 

"Týkalo se to třeba i koníčků. Máma mě hodně tlačila do hudby s tím, že mám talent," vypráví dál Marian, který se naučil hrát na klavír i na saxofon. "Klavír byl vyloženě za trest, nešly mi číst noty, a tak jsem málo cvičil." Bratr měl jiné podmínky, po roce ho hraní přestalo bavit a směl marného snažení nechat. Marian musel rodiče přesvědčovat šest let. "Máma stále trvala na tom, že mám talent a že jde o součást základního vzdělání," pokračuje mladý muž klidným hlasem bez náznaku hořkosti, jen s jakýmsi pobaveně smířlivým podtónem. Ten se mu z hlasu nevytrácí ani ve chvíli, kdy přijde řeč na to, jestli byl během dospívání v pohraničním maloměstě nešťastný.

"Ne, to vlastně vůbec. Jen myslím, že celé mé dospívání bylo jedno velké divadelní představení," pokračuje. "Nebylo to skutečné, protože jsem neměl k dispozici prostředí, kde bych mohl být sám sebou, aniž bych hrál nějakou roli," dodává. Ani přesto se ale nikdy necítil nějak zásadně nešťastný a spoustu oněch pomyslných rolí si vlastně dokázal užívat. "Měl jsem třeba fázi drsné punkerky v roztrhaných silonkách nebo období, kdy jsem byl taková fakt pěkná zrzavá panenka," ušklíbne se šibalsky. "Nosil jsem tmavě zelené oční čočky a ani si nemusel moc dávat záležet, aby se za mnou lidi otáčeli," krčí rameny a dodává, že v té době neměl o pozornost opačného pohlaví nouzi.

"Ani se mi nikdy nestalo, že by mě třeba ve škole nebo na kroužcích kvůli vzhledu někdo šikanoval. Byl jsem sice takové to divné dítě, které je v každém kolektivu, ale nikdy to nebylo vyloženě na krev," pokračuje Staffen v retrospektivě svého dospívání v česko-německém pohraničí. "Vždycky jsem se uměl s lidmi bavit v individuální rovině, ačkoliv na úrovni kolektivu jsem nikdy kdovíjaký král popularity nebyl. Zároveň s tím jsem ale chtěl, aby mě lidé uznávali," říká Staffen a reflektuje skutečnost, že značnou část své hodnoty tehdy podvědomně stavěl i na snaze "se prostě líbit".

"Cítil jsem se jako v Matrixu, kdy máš na výběr, jestli si vezmeš modrou, nebo červenou pilulku. Na jedné straně můžeš zůstat v jakési idylce stávajícího života, nebo se naopak rozhodneš podívat za jeho oponu, na to, jak se opravdu cítíš a proč se chováš, jak se chováš."

celý článek

"A pak jsem nastoupil na vejšku a přičichl k feminismu a životu městských liberálů. Najednou jsem začal sundávat všechny ty vrstvy různých masek, za které jsem se do té doby schovával," vzpomíná Marian. "Nejdřív to bylo jen o změně role, jako už mnohokrát předtím, ale postupem času mi začalo docházet, že se poprvé v životě cítím blíž nějaké žité realitě, že se mezi těmi lidmi ve vytahaných svetrech, co se po večerech scházeli ve starém Unijazzu, cítím bezpečně," pokračuje. Zásadní zlom pak podle něj nastal, když během studia vycestoval na Erasmus do Španělska.

"V Barceloně jsem se najednou ocitl na levičácké univerzitě a potkal lidi, které jsem četl jako ženy, i když měly chlupaté nohy, chlupatá podpaží nebo krátké a střapaté vlasy," vzpomíná na momenty, které ho donutily přemýšlet o podstatách feminity a její možné redefinici. Právě tehdy Mariana poprvé napadlo zkusit žít obdobným způsobem. "Říkal jsem si, jestli bych nemohl být taky taková žena. Mít to trochu na párku a oblékat se nebo holit či neholit tak, aby mi bylo pohodlně, a neřešit, co na to okolí. Zároveň jsem se tam setkal s člověkem, který se v normálním životě prezentoval jako muž, ale experimentoval se svými zájmeny," vzpomíná Staffen na osudové momenty.

Nedlouho poté, co se ze Španělska vrátil, začala covidová pandemie a Marian se ocitl zpátky doma na Smržovce, v malé vesnici v podhůří Jizerských hor. "Najednou jsem byl skoro tři měsíce v kuse sám doma v teplákách a vytahaném tričku. Tehdy jsem snad poprvé v životě zažil sám sebe mimo percepci ostatních lidí, mimo jakoukoliv roli. Konečně jsem byl sám za sebe a sám sebou," popisuje zásadní okamžiky, které nadobro změnily jeho život. "Aniž bych si uvědomoval, co vlastně dělám, jsem si tehdy poprvé v životě zkusil obvazem stáhnout hrudník tak, aby byl co nejvíc plochý. Kolem hlavy jsem si omotal šátek, aby to vypadalo, že mám krátké vlasy. Na internetu jsem sledoval různé youtubery a stand up komiky, kteří se věnovali trans tematice."

Jak to říct rodičům

Když lockdown skončil, vrátil se Staffen do Prahy. "To už jsem tušil, že se něco děje, ale nechtěl si to úplně přiznat. Doufal jsem, že to třeba byl nějaký horečnatý sen, experiment, který s návratem do Prahy a začátkem podzimu pomine," přiznává zpětně. "Někde hodně hluboko v sobě jsem asi věděl, že skončilo poslední léto, které jsem prožil jako žena, a že se teď leccos doopravdy změní," říká Staffen, který si postupně nechal ostříhat vlasy, začal nosit pánské oblečení a experimentovat se zájmeny. "Po nástupu do nové práce v neziskovce jsem šel říct své tehdejší šéfové, že střídám mužský a ženský rod a že bych se cítil dobře, kdyby to v práci respektovali. A ona na to řekla jen: 'Aha, tak jo,' a to bylo všechno," vrací se Staffen k momentům, kdy se rozhodl, že své autentické já už nechce dál skrývat – a to ani před kolegy v práci, přáteli a nebo rodinou.

Lesbický pár, v němž je jedna z žen trans, žije úplně všedně. Až na pár výjimek

Když přijde řeč na to, jak takovou věc člověk oznámí rodičům, Staffen se na malou chvíli odmlčí. "To je taky kapitola sama pro sebe. Máma si v určité chvíli všimla, že se něco děje. Že když dojedu z Prahy domů na víkend a ona mi sebere veškeré oblečení, aby ho vyprala, najde tam třeba pánské spodní prádlo. Neušlo jí ani experimentování se zájmeny," rozmluví se po chvíli Marian a dodává, že doma se dlouho snažil používat pouze ženský rod. V mužském rodě se však postupem času cítil lépe a lépe, až se mu už ani doma nedařilo zájmena střídat. "'A tak mi to teda řekni, co to znamená?' uhodila na mě pak trochu nečekaně máma, když jsme spolu seděli v autě," vypráví.

"'Zjistil jsem, že nejsem holka,' vylítlo ze mě tehdy. Bylo to ještě v době, kdy jsem sice střídal zájmena, ale myslel si, že nechci podstupovat žádnou operaci nebo brát testosteron," vzpomíná na svůj tehdejší pohled na věc. I tak se ho ale reakce matky dotkla. "No jo, já si teď hodně všímám, že holky už nejsou tak holčičí, taky jsem měla na gymplu takové období, kdy jsme nosili košile a kravaty," reagovala tehdy na hledání identity svého potomka. "Nezmohl jsem se na odpor a nechtěl tu konverzaci vést, protože by to znamenalo, že jí dám prostor říct věci, které by mě zranily, i když to třeba nebyl účel."

"Postupně jsme to začali otevírat znovu, když jsem zjistil, že chci brát testosteron," pokračuje Staffen a dodává, že je vlastně rád, že se mu dařilo celou věc doma komunikovat postupně a vyhnout se tak případnému vzedmutí emocí. "Když jsem dostal testosteron, rozhodl jsem se na oslavu doma uspořádat takovou rodinnou gender reveal party. Pozval jsem naše a bratra s tím, že se můžeme otevřeně pobavit, co všechno tranzice znamená a jak by to mělo dál vypadat. Nakonec z toho byla asi tříhodinová debata o různých věcech – třeba jak mě mají doma oslovovat, když jsem si změnil jméno," vysvětluje Marian, který by se změnou jména prý až tolik nezabýval, ale protože mu přišlo, že Mariana má příliš silnou feminní konotaci, rozhodl se pro změnu. "Zní to jako Mariana, krásná panna," směje se.

A tak ti budeme říkat Majáčku!

Jestli celé věci něco pomohlo, je to podle něj fakt, že se doma dokázali věcem zasmát. "Byla to taková ta legrace. Nejdřív jsme si pobrečeli a až pak se z toho postupně stal humor, který ale nebyl na můj účet. Spíš nám všem pomáhal se z toho nezbláznit." Když přišlo na přetřes nové jméno, otci se rozsvítily oči. "Prohlásil: 'A tak ti budeme říkat Majáčku!' Od té doby posílám do rodinné konverzace z dovolených u moře fotky s majáky a je to super."

Honza si vyrobil binder, aby zakryl ženské křivky. Se sestrou jej začali prodávat

Za zásadní pak Marian považuje i skutečnost, že se jeho rodiče naučili o tom, že prochází tranzicí, mluvit v každodenním životě – v práci, s přáteli, ale i s širší rodinou. "Ušetřilo mi to spoustu vysvětlování a nepříjemných konverzací, které jsem nechtěl vést. Protože kamkoliv přijdete, musíte to vysvětlovat," popisuje komunikační úskalí kolem citlivého osobního tématu.

"Jednou v zimě se nám s mámou stalo, že jsme na procházce potkali její spolužačku ze základky. Oba jsme byli zachumlaní v čepicích a šálách, a tak po chvíli, co si spolu povídaly, máma prohlásila: 'No, a tohle je moje dcera.' Načež ta kamarádka odvětila: 'Aha, já myslela, že to je syn.' Máma se do toho nějak zamotala, nicméně když se pak rozloučily, otočila se na mě a povídá: 'Víš ty co? Já budu prostě lidem říkat, že jsi moje dítě,'" popisuje mladý muž moment, kdy si podle svých slov uvědomil zásadní věc. "Na to, jak velká změna v mém životě to byla, to vlastně totiž zdaleka taková změna nebyla," uzavírá Marian Staffen.

zpět na začátek článku

Foto: Oleg Vojtíšek / Aktuálně.cz

Kdo přijde o schopnost udělat změnu, špatně dopadne, varuje psychoterapeut

Tereza Šolcová

Pohádky často končí slovy “a žili šťastně až do smrti’. Předpokládá se, že poté, co princ skolí draka a ožení se s princeznou, je už žádné problémy nečekají. To se dá aplikovat i na běžný život, kdy má spousta lidí pocit, že životní úspěch se měří stabilní kariérou a partnerským vztahem, kde jedinou proměnnou je počet aut v garáži. “To je ale nebezpečný mýtus,” říká psychoterapeut Dalibor Špok.

Z dat České asociace pro psychoterapii vyplývá, že psychoterapie, je především po pandemii covidu na vzestupu. Myslíte, že o sobě lidé během toho povinného pandemického timeoutu začali více přemýšlet? Nebo spíš pandemie problémy lidí umocnila a tak začali vyhledávat pomoc s péčí o duši?

Špok: Co se týče covidu, jde jenom o shodu náhod. Samozřejmě, že se během pandemie objevili lidé, kteří byli v krizi a kteří potřebovali pomoc, ale k vzestupu dochází celosvětově, jen u nás výrazněji. Děje se to díky generační obměně, protože dospívá nová generace, která má jiné potřeby, jiné vidění světa, jiná témata a jiné problémy. A psychologická pomoc je pro ně normální a běžná. Není to pro ně už jen součást zdravotní pomoci nebo alternativa, kam se chodí, jenom když je člověk nemocný, ale jedná se skutečně podporu a snahu na sobě pracovat. Třeba v Americe nebo obecně na západě, se změna udála daleko dříve. Na terapii se tam běžně chodí už od 60. a 70. let. Docházení k psychoanalytikovi koneckoncůz náme známe filmů Woodyho Allena. Lidé to berou jako součást nějakého společenského bontonu a člověka to nijak diskvalifikuje.

Co přimělo právě Američany začít docházet na terapii o tolik let dříve?

Špok: Nebyl tam socialismus, ani totalita. Dříve trend začal ve Francii, v Británii, prostě - na západě. Totalita u nás psychoterapii samozřejmě velice tlumila. Vymezovala ji pouze pro určité oblasti, například pro duševní nemoci, nebo třeba výchovu dětí. Psychologická podpora člověka vlastně podporuje ke svobodě a samostatnosti a to bylo pro totalitu vždycky ohrožující. Proto podléhala psychologie obrovské kontrole. Vysokoškolské obory, které se studiem psychologie zabývaly, byly pod obrovským tlakem, a následky vidíme i dnes. I to je totiž důvod, proč je u nás obrovský nedostatek psychologů.

Poznáte, kdy byste měli navštívit psychiatra? Lékař prozradil, co Čechy trápí nejvíc

Jaké problémy dnes lidé řeší? Co je trápí?

Špok: Nemyslím si, že by například covid přímo způsobil, že se víc lidí rozhodlo vyhledat pomoc psychologa, ale spíše daleko více umocnil různé sociální a společenské změny v oblastech jako jsou práce, studium, bydlení a mnohé další životní volby. Máme dnes mnohem více svobody než za minulého režimu, ale třeba i než před deseti, patnácti lety - díky technologiím můžeme pracovat na dálku, studovat celý život, kamkoli se přestěhovat. To s sebou samozřejmě přináší více zodpovědnosti - a s tím spojených úzkostí a případně i psychických problémů. Svoboda je tedy možná trochu paradoxne to, co nás nejvíc trápí.

Takže lidem v nesvobodě socialismu mohlo být paradoxně duševně lépe?

Špok: Nebylo jim líp ve smyslu nějakého většího štěstí, ale jejich problémy a stresy byly jiné. Určitě bych nikdy neřekl, že lidé v minulosti zažívali méně stresu, protože nebyli svobodní, ale zdroj toho, čím se trápili a proč jejich životy nebyly kvalitní, byl jinde než je dnes. Udělejme extrémní příklad. Když se ve středověku blížil k vašemu městu mor, určitě jste se tehdy také trápila a rozhodně jste nebyla v pohodě. Jenže šlo o jiný typ trápení, než když dnes nevíte, jestli máte jako mladý člověk jít studovat jeden, druhý nebo třetí obor, anebo nejít studovat vůbec a cestovat po světě. Je to jiný zdroj stresu, ale je pak jinak řešitelný. Narozdíl od moru máte totiž možnost svou situaci ovlivnit.

Mít terapeuta už není stigma, ale norma

Máme za sebou pandemii, za humny válku, v peněženkách inflaci. To je dost důvodů na to necítit se psychicky dobře a zároveň nejde o okolnosti, které bychom mohli přímo ovlivnit. Jsou dnes lidé ve větší duševní nepohodě než dřív?

Špok: To je otázka, na kterou asi nikdo nedokáže odpovědět. Co to vůbec znamená být ve větší nepohodě? Ona ta nepohoda bude už z podstaty věci jiná. Jak jsme si již řekli, máme jiná témata, která řešíme. Nemůžeme zkrátka srovnávat, jaká je nepohoda z toho, že nevím, jestli se oženit nebo ne, versus nepohoda, že přichází mor, nebo přichází válka. Je to těžké srovnat. My se dnes už nevžijeme do života středověkého člověka.

Nemůže to být tím, že jsme si zvykli o sebe více pečovat a že na to vůbec máme čas?

Špok: Ano, je to tak. Příčinou je ale i vzestup psychologické nebo chcete-li i psychiatrické péče. Čím kvalitnější a dostupnější je péče o duševní zdraví, tím více lidí ji vyhledá. Zároveň s tím roce počet záchytů duševních nemocí. Skutečnost, že se určité problémy nepodařilo v minulosti zachytit, neznamená, že je lidé dříve neměli. Podle stejného principu se dnes odborníkům podaří více duševních nemocí zachytit v Česku než třeba někde v Angole. Neznamená to, že v Angole jsou lidé šťastnější, ale že se horší psychologická péče a jejich duševní problémy neodrazí ve statitstikách, které třeba ani neexistují. Další velký faktor je informační náročnost doby, ve které žijeme. Vždycky jsme četli noviny a měli nějaké informace, ale nikdy ne v takové intenzitě jako v současnosti. Války, krize, pohromy to všechno tu bylo i dřív, jen jsem se tím nenechávali tolik zahltit jako dnes, kdy všechno vidíme pomalu živě na sociálních sítích. Myslím si tedy, že míra stresu je obecně stále stejná, nezvětšuje se ani nezmenšuje, jen je jiná a má jinou formu.

Mluvil jste o psychoterapeutech, ale zmínil jste i o psychiatry. Když se podíváme na data, která nám opět poskytla Česká asociace psychoterapeutů, působí v Česku přibližně dva a půl tisíce psychoterapeutů. Stačí to na uspokojení poptávky?

Špok: Určitě nestačí, protože všichni víme, že kvalitní psychoterapeut se shání těžko. Přesná čísla je navíc těžké odhadovat, protože my jako psychologové nemáme žádnou oficiální komoru ani pevné legislativní ukotvení, nejsme zákonem regulovaný obor. Další problém je, že péče, kterou poskytujeme, by měla být stratifikovaná. Někdo by měl dělat klinickou psychologii a zabývat se těmi skutečně duševně nemocnými, jiný pak zase podpůrnou psychoterapii. To by mělo být oddělené, protože dnes je to tak, že kapacitu klinického psychologa mnohsy vytěžují lidé, kteří nejsou duševně nemocní, nemají žádnou mentální poruchu, ale prostě si potřebují jen jít někam popovídat nebo řešit běžný životní problém. Na to ale nepotřebuji psychologa s PhD titulem. Na to možná může stačit někdo s bakalářským studiem oboru a dobrým psychoterapeutickým výcvikem.

Klid a pocit štěstí za dvě minuty. Lesní terapie je ověřená metoda, říká lektor

Jak se stalo, že jít k psychologovi už dnes není z pohledu většinové společnosti skutečnost, za kterou by se měl člověk stydět? Prožíváme boom psychoterapie?

Špok: Řekneme, že 80 % té změny způsobil generační posun. Fakt, že staří zestárli, a mladí se dostali do dospělosti. Mladá generace, která už nezažila totalitu, se dostala do proaktivní dospělosti a dnes jsou z ní mladší dospělí. A ti starší, kteří zažili socialismus a je jim dnes třeba 60, 70 let, stále nejsou běžnými klienty psychologů. Osobně se zabývám rozvojovou psychologií a psychoterapii. Dosáhl jsem středního věku a nejsem tedy žádný mladík, ale klientů nad 60 let, nebo nad 65 let, kteří mě vyhledali, bych napočítal za celou profesní kariéru na prstech obou rukou.

S čím konkrétně za vámi klienti přicházejí?

Špok: U mě je to hodně dáno tím, čím jsem se rozhodl v rámci své praxe zabývat, a to je rozvojová psychologie. Otázky jako: Jak mám naložit se svojí svobodou tak, abych žil co možná nejlepší život. Jaký si zvolit životní styl, jak se vyrovnat se sociálním tlakem, jak žít nezávisle. Jsou to témata jako sebekontrola, produktivita, ale třeba i vyhoření. Obrovské téma jsou i třeba partnerské vztahy, i když těmi se já osobně nezabývám.

Když to dokázali jiní, můžu i já

Ve speciálu Změna směru přinášíme příběhy lidí, kteří se neuspokojivou životní situaci rozhodli vyřešit prostřednictvím razantní změny. Psali jsme o muži, který se rozhodl kvůli duševní rovnováze opustit rodinu, přestože mu dle jeho slov na první pohled nic nechybělo. Před okamžikem jste hovořil o sociálním tlaku, v té souvislosti zase píšeme o ženě, jenž díky odvaze čelit nárokům společnosti výrazně zhubla. Jak vnímáte takové příběhy?

Špok: Přesně takové příklady bychom měli znát a hltat. Myslím, že by neměly být v nějakém speciálu, ale měly by být součástí nějaké běžnější rubriky jako je sport nebo kultura. Autentické lidské příběhy totiž v lidech zůstávají jako takové malé střípky, až se najednou začnou sami sebe ptát: A co můj život? Jak nakládám se svojí svobodou a svým talentem? To jsou otázky, které bychom si měli pokládat celý život a tím, že píšete o lidech, kteří si podobnou otázku položili a na jejím základě se nějak rozhodli konat, dáváte ostatním vzor. Není to nutně tak, že by jiní lidé neměli odvahu se zachovat podobně. Je totiž dokonce ani nenapadne nad tím přemýšlet, než se setkají s příběhem někoho, kdo to dokázal. Společnost jim od malička říká “Najděte si vhodného partnera, vystudujte vhodnou školu nebo mějte dobré zaměstnání,” nikdo jim ale neřekne “Snažte se najít své talenty a preference, protože když budete žít podle nich, budete opravdu šťastní.” Proto jsou příběhy lidí, kteří své preference našli zkrátka strašně důležité.

Je pravda, že naši čtenáři poměrně hodně slyší na příběhy, kdy se lidem podařilo úspěšně vystoupit ze zajetých kolejí. Jako by lidé byli svou existencí unavení, ale nevěděli, jak svoji situaci řešit. Vídáte podobný trend i ve své praxi?

Špok: Nejenom, že se čtou, ale podobné příběhy se stanou předmětem naděje. Tak se totiž naděje buduje, pomaličku, jeden příběh po druhém. I kdyby jen jedním milimetrem, v lidech to nějakým způsobem vrtá. Když člověk přečte sto takových příkladů, nebo se s nimi setká v životě, třeba v případě souseda, který vyřešil nějaký problém, jedná se o pomyslné kapky, jednu vedle druhé. A co je oceán, než jen moře kapek? A tyhle kapky strašně moc společensky potřebujeme, protože nám dávají naději.

Stresovaní jsme od narození. Ležet mrtvolně na gauči je úplně v pořádku, říká vědkyně

Řekněme, že mi není dobře tam, kde jsem a cítím a potřebuji, aby se můj živoat začal ubírat jiným směrem. Jakým krokem bych měla změnu k lepšímu zahájit?

Špok: Jakmile se někdo sám sebe ptá takovým způsobem, jakým vy se teď ptáte mě, tak už na té cestě za změnou dávno je. Nestojíte na začátku, protože jste o tom už stovky hodin přemýšlela a dospěla jste k závěru, že to chcete udělat nebo že o tom má cenu minimálně uvažovat. Nacházíte se dávno za začátkem. O změně se nedá uvažovat jako o technickém projektu s jasným cílem. Spíš je potřeba změnit pohled sám na sebe, být k sobě víc laskavý a především otevřený. Pro mnohé lidi to je ale ohrožující pozice. Musíme změnit i pohled na to, co vlastně změna je, celý život je totiž jedna velká změna. Ptáte se, čím začít: Určitě tím, že si tyto myšlenky a váhání připustím a začnu se jimi vážně zabývát. Později něco zkusím udělat jinak. Je to vlastně úplně totéž, jako když se rozhodnete pořídit nové auto nebo dovolenou. Nejprve si to připustíte, pak začnete hledat a zkoušet.

Kdo si tedy myslí, že během života narazí na jeden vztah, jednu práci a bude lineárně prožívat štěstí až do smrti, žije ve velkém omylu…

Špok: To je právě strašně nebezpečný mýtus, který změnu blokuje. Mladá dospělost má podle něj všechno vyřešit, všechno nastavit a úspěch střední dospělosti poznáte podle toho, že už se v ní nic nemění a vše je stabilní. Jedna kariéra, jedna rodina, jenom přibývají ta auta v garáži a tak podobně. To je nebezpečné pojetí života a taky důvod, proč mnozí lidé z té střední dospělosti a ještě více potom ve starší dospělosti, ve stáří, končí z hlediska psychiky strašně špatně. Přestali totiž “umět” udělat změnu.

zpět na začátek článku