Lenny: V Česku se bojíme, aby se na nás někdo divně nedíval. Být originál je tu lehčí

Tomáš Maca Tomáš Maca
25. 5. 2020 6:01
Nemá potřebu posluchače upoutávat křiklavými kostýmy a účesy ani tanečním zvukem, který by obstál na diskotékách. Přesto na české popové scéně vybočuje. Ať už přirozeností, s jakou nasává zahraniční vlivy, nebo odmítáním kompromisů, které bylo důvodem, proč se na její druhou desku čekalo čtyři roky. Nejen o ní, ale právě i o jinakosti a autenticitě mluví zpěvačka Lenny v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
"Muzika mi dodala sebevědomí. Nejlíp se v ní cítím ve chvíli, kdy jsem jenom sama sebou. Navíc jsem natolik paličatá, že se mnou jen tak někdo nehne," přiznává Lenny v rozhovoru.
"Muzika mi dodala sebevědomí. Nejlíp se v ní cítím ve chvíli, kdy jsem jenom sama sebou. Navíc jsem natolik paličatá, že se mnou jen tak někdo nehne," přiznává Lenny v rozhovoru. | Foto: Matúš Tóth

Vaše čerstvě vydaná deska se jmenuje Weird & Wonderful, v překladu divná a úžasná. Připadala jste si někdy v životě divná?

Ano, kdysi mi přišly divné moje vlasy, moje zuby a vlastně tak nějak všechno. V dětství jsem si připadala jako takové ošklivé káčátko, ale od té doby jsem se vyvinula do podoby, ve které jsem sama se sebou spokojená. To stejné bych přála všem lidem, kteří se někdy necítili dobře ve své kůži. Díky tomu, že jsem byla takový outsider, jsem na druhou stranu získala schopnost zastávat se lidí, které mám ráda. Vždycky, když si druzí z někoho dělali srandu, byla jsem tím, kdo se za toho člověka postavil. Kdybych jednou měla mít děti, chtěla bych, aby byly právě takové, aby měly dobré srdce a nebyli to parchanti.

Kdy jste si uvědomila, že vaše odlišnosti mohou být vašimi přednostmi?

Změnilo se to s muzikou. Právě ta mi dodala sebevědomí a možnost být sama se sebou vyrovnaná. Dodnes mám chvíle, kdy se cítím pod psa, kdy mě někdo zklame, s někým se pohádám, a právě tehdy je tu pro mě muzika. Vždycky mám možnost sednout si k pianu a jen tak si hrát nebo i skládat.

V textu i v klipu písničky Enemy, prvním singlu, který vaše druhé album předznamenal, jste se vymezovala vůči tomu, jak se zábavní průmysl často snaží z hudebníka udělat ideální marketingový produkt, i když se pak umělec nemusí cítit autenticky. Zažila jste někdy něco podobného sama?

V Česku mě vydavatelství přijalo takovou, jaká jsem, přestože samozřejmě občas míváme neshody, když se snažím protlačit nějakou svou vizi. S tím, o čem zpívám v singlu Enemy, jsem se setkala, až když jsem před pár lety podepsala smlouvu s německým vydavatelstvím. Tam, když si nebyli jistí, jestli písnička bude úspěšná, k ní chtěli hned nahrát remix, a když už přemýšleli o remixu, navrhovali mi, že bych mohla mít i trochu jinou image. Možná jsem pro ně byla málo šokující. Chápu, že se někteří interpreti sami chtějí přetvořit do nějaké nové persony. Mně je ale v muzice nejlíp ve chvíli, kdy jsem jenom sama sebou. Navíc jsem natolik paličatá, že se mnou jen tak někdo nehne.

Neukazuje třeba úspěch zpěvačky Billie Eilish, která svou desku nahrála v dětském pokojíku jenom se svým bratrem, že publikum po autenticitě touží?

Určitě, když se mezi záplavou hudby, která se řídí nejnovějšími trendy, momentálně třeba trapovým zvukem, objeví někdo, kdo vybočuje, posluchači ho přijmou. Vezměte si třeba rapera Post Malone, který rozhodně není žádný sexidol. Působí jako obyčejný kluk, který se jenom nechal dobře pokérovat, a když si ho představíte bez těch kérek, je to skoro až antiidol. Má ale nádherný hlas a z jeho hudby jde cítit duše. Podobný případ je úspěch zpěvačky Adele. Je to úžasná bytost, vtipná a svým způsobem i krásná. I Ed Sheeran je koneckonců jenom normální kluk s kytarou a lidi to stejně přitahuje.

Sama už od svého debutu píšete písničky převážně jen ve spolupráci se svým dvorním producentem Ondřejem Fiedlerem. Předpokládám tedy, že si úplně nedokážete představit, že by byl pod vaší skladbou podepsaný seznam třeba deseti ostřílených hitmakerů, jak bývá zvykem u zahraničních popových hvězd typu Katy Perry.

Dokážu si představit, že bych to zkusila, protože mě samotnou zajímá, jak takový tvůrčí proces funguje. Je ale pravda, že jsem si sama muziku vždycky držela spíš blíž u těla a při tvorbě jsem se kromě Ondry s nikým moc nedělila. Skládání ve velkém týmu mi totiž připadalo, jako kdyby Picasso maloval obraz a někdo by přišel s tím, že mu na plátně udělá nějakou šmouhu. Pak by přicházeli další a další lidé, všichni by přidali svou šmouhu a ve finále by to vůbec nebyl Picasso. To samozřejmě neříkám proto, že bych se chtěla srovnávat s Picassem. Jenom jsem přesvědčená, že abych své muzice vdechla potřebnou autenticitu, musím ji tvořit s někým, s kým jsem naladěná na stejnou vlnu. Sdělení mých písniček bývá hlubší než "I love you, you love me", beru je jako své děti, takže si je potřebuju vypiplat podle sebe.

Ondřej Fiedler se podle svých slov při produkování vaší druhé desky nechal inspirovat devadesátkami. Byla éra 90. let zásadní pro formování vašeho hudebního vkusu?

Jsem ročník 93, ale jako malá jsem si zpívala spíš věci, které poslouchali moji rodiče, třeba Eltona Johna nebo Carole King. Tím pádem jsem vyrůstala spíš na sedmdesátkách a osmdesátkách.

Část desky Weird & Wonderful Lenny nahrávala v Red Bull Studios v Londýně. Ten vnímá jako svůj druhý domov i proto, že tam tři roky studovala.
Část desky Weird & Wonderful Lenny nahrávala v Red Bull Studios v Londýně. Ten vnímá jako svůj druhý domov i proto, že tam tři roky studovala. | Foto: Lukáš Wagneter

Ovlivnila váš vkus a cit pro hudbu spíš maminka, zpěvačka Lenka Filipová, nebo tatínek Boris Drbal, který je architekt, ale zároveň velký hudební nadšenec?

Každý mi dal něco. Oba vždycky chtěli, abych uměla muzikantské řemeslo, takže mě posílali do lidušky. Tam jsem to jednu dobu fakt nesnášela, protože jsme hráli hlavně klasiku, museli jsme hrát zpaměti, a když přišly přehrávky, mívala jsem z nich šílené nervy. Táta mě pak ale naučil, že muzika může být i zábava. Chápal, že mě klasika tolik nebere, tak si se mnou sedl k pianu, ukázal mi nějaké bluesové akordy a z těch se postupně vyvinuly melodie, které už byly moje vlastní. Máma mi předala nezbytné základy, naučila mě noty i hraní na kytaru, které jsem už za tu dobu bohužel pozapomínala. Táta zase noty paradoxně moc neumí, ale našla jsem díky němu cit pro skládání.

Záběry z rodinného archivu, na nichž jako osmiletá hrajete na kytaru, jste použila i ve videoklipu k singlu Figure It Out, který je o hledání vlastní cesty. Uvědomovala jste si tedy už jako malá, že se jednou chcete stát muzikantkou?

Když jsem se ve videích z dětství hrabala, hned jsem si všimla, že mám na skoro každém z nich v rukou nějaký nástroj, zpívám nebo si hraju na koncert. Dokonce jsem od rodičů vybírala vstupné. Pět korun za každé představení, hned jsem je kasírovala. Jsem jedináček, takže jsem byla zvyklá se zabavit sama. V dětském pokoji jsem měla okno do zahrady a někdy v osmi nebo v devíti letech jsem si představovala, že je zahrada plná mých fanoušků a já jim zpívám.

Tím pádem mi došlo, že jsem tu hudbu v sobě měla vždycky, i když jsem tehdy samozřejmě vůbec nepřemýšlela o tom, že bych se tím jednou mohla živit. V teenagerském období jsem pak objevila punk rock, hodně jsem poslouchala třeba Green Day nebo Simple Plan, vyrůstala jsem taky na zpěvačce Pink a začala jsem chodit na koncerty. Tam jsem si uvědomila, že bych na pódiu jednou chtěla stát taky.

Po maturitě jste odjela do Londýna studovat obor songwriting na British and Irish Modern Music Institute. Předpokládám, že pokud člověk nemá talent, psaní písniček ho tam stejně nenaučí. V čem tedy může začínajícího muzikanta tahle škola posunout?

Ocitnete se v prostředí, kde se potkávají lidé z různých zemí, z nichž každý hraje na jiný nástroj, zabývá se jiným stylem hudby - a už tohle je obrovský inspirační meltingpot. Ačkoli je to pořád výuka, zapálí to ve vás neuvěřitelnou jiskru něco dělat. Důležité je taky to, že škola pořádá nejrůznější akce, na které zve hudební manažery, promotéry a lidi z vydavatelství. Studenti na nich mohou vystoupit a získat kontakty. Mají tak možnost najít si žánr, ve kterém se sami chtějí rozvíjet, a pak ještě proniknout do hudebního byznysu.

Když jsem mluvil s Albertem Černým z kapely Lake Malawi, který dlouho usiluje o to prorazit ve Velké Británii, říkal, že jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je odstěhovat se tam a být v nepřetržitém kontaktu s tamní hudební scénou. Nepřemýšlela jste vzhledem k vašim zahraničním ambicím, že byste v Londýně zůstala?

Určitě, strávila jsem tam tři roky a chvíli jsem přemýšlela, že tam už zůstanu. Londýn vnímám jako svůj druhý domov a je to první místo, kam se vydám, až současná koronavirová krize pomine. Po těch třech letech studia jsem se ale do Česka vrátila kvůli nějakým rodinným záležitostem a zjistila jsem, že jakékoli schůzky a jednání, které bych v Anglii potřebovala zařídit, zvládnu v pohodě řešit i z Čech. Letět do Londýna vám dneska navíc zabere míň času, než kdybyste měli jet po D1 do Brna.

Možnost žít v cizině určitě do budoucna nezavrhuju, ale když chcete uspět v zahraničí, závisí to vedle vašeho potenciálu i na finanční investici, kterou jste do toho schopní vložit. Není to jenom o tom, že si nějaký label poslechne na Spotify vaši písničku a všichni jsou z toho hotoví. Potřebujete taky šikovný management a musí se dobře sejít spousta dalších věcí.

Jak se z vaší zkušenosti liší hudební průmysl v Česku od toho britského?

Do toho britského jsem zatím nepronikla tak, abych ho mohla suverénně hodnotit, ale můžu nabídnout pár postřehů. Zdá se mi, že tím, že vývoj v Anglii nebyl zpomalený komunismem tak jako u nás, tam mají lidé odvahu být šílenější. V Česku se pořád bojíme, aby se na nás v metru někdo divně nekoukal, protože máme třeba růžové vlasy. V Anglii naproti tomu může mít člověk na sobě piercing, být celý pokérovaný a lidem to přijde v pohodě. Když si v Česku pokérujete obličej tak, jak to udělali kluci z labelu Milion+, jste naprostý originál. Kdybyste to udělali v Anglii, najde se minimálně dalších sto lidí, kteří ty kérky mají taky. Proto mi přijde, že pokud se hodláte v Anglii prosadit něčím výstředním, máte to mnohem těžší, protože skoro všechno už před vámi napadlo někoho jiného. V Česku stačí udělat minimum, abyste se stali něčím charakterističtí.

Zároveň mám pocit, že když se v Anglii muzikant obklopí týmem lidí, nikdo z nich většinou není líný se do něčeho pustit. Nadstandardní požadavky jsou tam už rutina. V Česku jsme se s Ondrou při nahrávání obou mých alb setkali s přístupem, kdy si chtěl tým věci co nejvíc ulehčit. Často v průběhu tvorby dostáváme šílené nápady. Třeba si vymyslíme, že chceme v jedné písničce gospelový sbor z Ameriky. To nám pak lidé často řeknou: "A fakt to musíme dělat? Neobejdeme se i bez toho?" Já si ale nic usnadňovat nechci. Vždycky radši hledám tu těžší cestu, aby byl výsledek co nejdokonalejší a nejnápaditější.

Lenny (26)
Autor fotografie: Lukáš Wagneter

Lenny (26)

  • Dcera zpěvačky Lenky Filipové a architekta Borise Drbala se už jako malá učila hrát na kytaru, kterou ve čtyřech letech vyměnila za klavír. Rodiče jí zároveň přihlásili do anglické školky i základní školy, což ji dalo jazykovou výbavu, kterou dnes využívá ve své tvorbě.
  • Svou první písničku složila už v 11 letech. V 17 letech pak jako pianistka a vokalistka doprovodila svou matku na turné po Austrálii a později s ní koncertovala i ve Spojených státech a Kanadě.
  • V roce 2013 vydala své první EP All My Love, získala cenu Anděl za objev roku a odmaturovala na gymnáziu. Následně tři roky studovala obor songwriting na londýnské škole British and Irish Modern Music Institute.
  • Po návratu do Česka jí vyšlo debutové album Hearts, za které dostala hned pět Andělů, a se singlem Hell.o prorazila i v Itálii. Letos na úspěch navázala druhou deskou Weird & Wonderful a 4. prosince ji čeká její dosud největší koncert v pražské hale O2 universum.

Ještě před vypuknutím pandemie jste do Londýna zajela nahrát singl Wake Up. V jeho textu zpíváte o tom, že se mladí lidé pořád za něčím honí a každé ráno se probouzejí s tím, že chtějí ještě víc, že pořád nemají dost. Nevidíte to se svou generací příliš černě?

Myslím, že dneska všichni jedeme na plný plyn. Lidé se honí za kariérou, potřebují si pořád něco dokazovat. Zároveň kolikrát žijí stylem party, drogy, rokenrol. Proto mi přijde jako hezká náhoda, že písnička vyšla zrovna v době koronaviru, která svět donutila dát si pauzu. Nikdo najednou neměl šanci se za čímkoli hnát, protože se většina věcí zastavila. Spousta lidí přiznávala, že je ta vynucená pauza přiměla vrátit se k rodině a zase si začít vážit společně strávených chvílí. Možná se teď díky tomu fakt probudíme a uvědomíme si, že nezáleží jenom na tom, abychom se co nejrychlejším tempem sunuli dopředu, že je občas fajn se zastavit, užívat si toho, co máme, a cenit si toho.

Nejnovější videoklip jste natočila k písničce Easy, která je teprve druhou hudební spoluprací s vaším přítelem, raperem Marpem. Žánry, jimž se každý z vás věnuje, na první poslech působí jako protipóly. Vaše hudba bývá zasněná a křehká, zatímco ta Marpova výbušná a tvrdá. Bavíte se spolu o své tvorbě?

Ano, ale náš vztah není postavený na muzice. Vážíme si jeden druhého hlavně z té lidské stránky. Jsme si hodně podobní v tom, že máme velmi silnou vizi toho, co chceme dělat, a nenecháme se jen tak něčím vykolejit. Tahle vlastnost byla jedna z prvních věcí, co mě na Otovi zaujaly, když jsme se poznali. A taky se mi líbilo, že když skončil koncert, šel a poděkoval každému technikovi, zvukaři, osvětlovači, prostě všem. Není to typ hudebníka, který se po vystoupení jenom sbalí a jede limuzínou domů. Spousta lidí vidí jenom jeho drsnou fasádu, ale v soukromí je to neuvěřitelně slušný člověk a právě za to si ho vážím nejvíc.

 

Právě se děje

Další zprávy