Eötvös stál s Pierrem Boulezem u začátků proslulého soudobého tělesa Ensemble intercontemporain. Jako dirigent se zaměřoval na moderní tvorbu, avšak už koncem minulého tisíciletí začal být čím dál oceňovanější též jako autor. Na objednávky z Berlína, Vídně či New Yorku skládal opery, madrigaly, symfonická i komorní díla.
K jeho nejznámějším patří opera Tři sestry na čechovovské téma, jejíž světovou premiéru v roce 1998 dirigoval Kent Nagano a kterou později zařadila do repertoáru třeba Vídeňská státní opera, dále opera o ilegální migraci Zlatý drak, již později v drážďanské Semperoper dirigoval Petr Popelka, či Čínská opera z roku 1986. V ní neúčinkují zpěváci a "je určena k vizuálnímu poslechu", řekl Eötvös k dílu, jímž složil poctu režisérům od Jacquese Tatiho přes Petera Brooka po Roberta Wilsona.
Autorova poslední opera Valuska vznikla adaptací románu Melancholie odporu od současného spisovatele László Krasznahorkaie z roku 1989. Světovou premiéru měla v Budapešti vloni v prosinci a její záznam je k vidění online, uvádí agentura MTI.
Eötvösovy opery se v Česku nehrály. Dirigenta a skladatele ale zdejší posluchači znali. Jeho tvorbu uvedly festivaly Hudební fórum Hradec Králové, Ostravské dny nové hudby či Pražské jaro, které roku 2006 navštívil s Ensemblem intercontemporain. Na programu měli komorní kantátu Pierra Bouleze a melodram Arnolda Schönberga.
V roce 2018 oslavil Eötvös pětasedmdesátiny na festivalu Moravský podzim, kde dvě jeho skladby dirigoval šéf brněnské filharmonie Dennis Russell Davies a Peter Eötvös se pro změnu ujal taktovky u tří dalších, které ho ovlivnily - jednalo se o díla Wolfganga Amadea Mozarta a Bély Bartóka.
"Eötvös na Bartóka v jistém směru navazuje, ovšem z pozice autora se zkušeností s hudebními výdobytky druhé poloviny 20. století. Třebaže Eötvösova hudba působí mnohem více pluralistickým a kosmopolitním dojmem, i v ní se zrcadlí otisky maďarského folkloru," uvedl tehdy dramaturg brněnského orchestru Vítězslav Mikeš.
V letech 2016 a 2019 spolupracoval Eötvös také s Českou filharmonií, kdy ve Dvořákově síni Rudolfina poprvé uvedl svůj koncert pro bicí nástroje Speaking Drums. Podruhé orchestr pod jeho taktovkou zahrál kromě skladby Miroslava Srnky také Eötvösovu vlastní kompozici Jet Stream pro sólovou trubku.
Toto dílo inspirovaly kromě principů proudění vzduchu vzpomínky na dětství v socialistickém Maďarsku, kde byl zakázán poslech krátkovlnného rozhlasu. Ladění západních stanic na přijímači tak přinášelo nebezpečí udání. Skrze šum, hvízdání a zvuk rušiček se však někdy drala hudba, kterou jinak nebylo možné slyšet - například jazz, k němuž Eötvös často odkazoval.
Zůstal v zahraničí
Péter Eötvös se narodil roku 1944 v Sedmihradsku známém také jako Transylvánie, což je historické území rozkládající se v dnešním Rumunsku. Odsud však s rodinou zhruba po roce utekli před sovětskou armádou do Maďarska.
Odmalička hrál Eötvös na klavír a zkoušel skládat. Už jako čtrnáctiletého jej na Lisztovu hudební akademii v Budapešti přijal pedagog a skladatel Zoltán Kodály, který rozpoznal jeho talent.
V roce 1965 se Eötvös poprvé účastnil respektovaných prázdninových kurzů v německém Darmstadtu zaměřených na soudobou hudbu a rok nato se díky stipendiu podíval do Kolína nad Rýnem, kde studoval dirigování na Vysoké škole hudební. Začal pracovat v místní opeře a jako hráč na klávesové nástroje se přidal k souboru klasika avantgardní hudby Karlheinze Stockhausena.
Začátkem 70. let se po vzoru svých známějších krajanů, skladatelů Györgyho Ligetiho a Györgyho Kurtága, rozhodl v cizině zůstat. Jako pracovník kolínské konzervatoře měl přístup mimo jiné do tamního elektroakustického studia při Západoněmeckém rozhlasu.
V roce 1978 dirigoval inaugurační koncert u příležitosti otevření pařížského výzkumného ústavu pro elektroakustickou hudbu Ircam založeného Pierrem Boulezem, načež se stal šéfdirigentem Ensemble intercontemporain, jednoho z nejslavnějších souborů zaměřených na moderní a soudobou hudbu. Do čela si jej vybral přímo zakladatel tělesa Boulez. Eötvös pak roli zastával do roku 1991, než ji předal Davidu Robertsonovi.
Vidět do budoucna
Tou dobou už v tvorbě maďarského rodáka začala převažovat kompozice. Zároveň měl za sebou role hlavního hostujícího dirigenta u německého Ensemble Modern, u Budapešťského festivalového orchestru nebo u Symfonického orchestru BBC.
V novém tisíciletí tytéž pozice zastával ještě ve švédském Göteborgu, u Symfonického orchestru Stuttgartského rozhlasu nebo u Rozhlasového symfonického orchestru ve Vídni.
Všude prosazoval moderní hudbu. "V 70. a 80. letech hrály současná díla většinou rozhlasové orchestry, zatímco tradiční repertoár byl doménou orchestrů filharmonických. Zhruba před dvaceti lety začaly ale tyto orchestry svůj repertoár rozšiřovat. Byl jsem mezi prvními, kteří byli velkými orchestry pozváni kvůli hudbě 20. století," vyprávěl pro magazín České filharmonie v roce 2016.
Hudbu považoval za prostředek komunikace i vědu. Avantgardní tvůrci podle něj vidí něco, co bude možné v budoucnu. "Část jejich návrhů se uchytí a bude realizována, část ne," konstatoval v roce 2006 na Pražském jaru.
