Recenze - Na festivalu v Karlových Varech jsou k vidění dva historické soutěžní filmy z Cannes. Zemi bez zákona Johna Hillcoata o tvrdých časech americké prohibice, tu zmiňuji jen pro kontrast s druhým z nich, koprodukčním filmem ruského režiséra (původem z Ukrajiny) Sergeje Loznicy V mlze. Oba filmy je možné označit za žánrové, ale každý z nich ke svému žánru přistupuje úplně z jiné strany.
Zatímco Hillcoatův film je nepokrytě braková a ve své bezelstné stupiditě zábavná požitkářská fantazie, Loznica natočil pomalý, soustředěný válečný art film. Snímek vzniklý podle románu Vasila Bykova se odehrává v Bělorusku za druhé světové války a postupně rozkrývá příběh o bezúhonném muži, který několikrát uniká nespravedlivé popravě, ale postupně zjišťuje, že lépe by pro něj bylo už nežít.
Loznica je autorem řady fascinujících uměleckých dokumentů, ovšem větší jméno mu udělal až jeho první hraný film Moje štěstí, uvedený v Karlových Varech v roce 2010. V této destruktivní road movie protáhl řidiče náklaďáku řadou více či méně drastických epizod, které ukazovaly různé podoby zla a násilí, které na sobě Rusové páchají na každodenní bázi.
Aby stvrdil svou vizi Ruska jako nelítostného pozemského pekla, zařadil Loznica do filmu dvě retrospektivní pasáže zasazené do druhé světové války, které nesouvisí se zbytkem děje filmu, ale patrně mají vyléčit z omylu ty, kdo by snad tvrdili, že v Rusku kdy bylo lépe. A do této doby se vrací i ve svém novém filmu, který není tak radikální ani podnětný jako režisérův hraný debut, ale v rámci válečného žánru představuje rozhodně mistrovské dílo.
Čtěte také
Cannes 2012: Loznica medituje. V mlze s revolverem
V mlze je další Loznicovou (a)moralitou, která zachycuje svět jako nemilosrdnou válku jednotlivců proti sobě navzájem. Přestože jde o válečný film, nejde v něm vůbec o střety válčících stran. Místo toho se tu jednotliví Bělorusové nahlodaní kolaborací s nacisty navzájem podezírají a střílí, obvykle doslova na potkání. Tato situace je ve filmu ještě umocněná tím, že v něm nevystupují žádní Němci, ale všichni nacisté jsou zjevně místní mluvící plynně rusky.
Žánrová je na filmu určitě hlavní postava Sušenji, která představuje modelového bezúhonného člověka, který ani v kritické situaci není schopen zradit a stává se nespravedlivě trpící, ale přesto svým způsobem hrdou obětí okolností.
Ve filmu ale nejde ani tak o moralizující rovinu, ale spíš o vykreslení situace člověka, pro kterého v lidském světě již není místo. Nacisté, kteří Sušenju a jeho kolegy ze železnice obviní ze sabotáže vlaku, celou pracovní skupinu oběsí, pouze jeho samotného nechají žít a vrátit se do vesnice. Tam je ovšem všemi považován za kolaboranta. Postupně se řadou dalších shod okolností dostává do stále bezprizornější situace. Nemůže k Němcům ani k vlastním, lidé kolem něj umírají a možností, kam upřít vlastní naděje, ubývá.
Podobně jako Moje štěstí se i V mlze odvíjí od cesty několika postav, s několika dějovými odbočkami do minulosti. Tentokrát se postavy trmácejí většinou borovým lesem. Loznicův kameraman Oleg Mutu (který snímal také film Cristiana Mungia Na druhé straně kopců) celý snímek, jehož pomalé tempo zahušťuje náladu neustálého blízkého ohrožení, natočil v pouhých dvaasedmdesáti záběrech. Z nich vynikají především ten první a poslední.
Celý film začíná dlouhou kamerovou jízdou s komplikovanou choreografií i výpravou, která svým sledováním zírajících tváří obyvatel polorozpadlé vesnice připomíná podobné pasáže, které známe z Mého štěstí i starších Loznicových filmů.
Posledním záběrem naopak kameramansky vrcholí soustředění celého snímku na barevné spektrum lesa, který ve filmu vidíme v různých klimatických podmínkách - za deště, sněhu i mlhy. Statický pohled na Slušenjovu figuru nořící se do stále hustší mlhy, až je její bělostí úplně pohlcena, není jen mistrovskou ukázkou optických možností filmu, ale také završením příběhu osobnosti, které nezbylo než se zcela rozpustit v mlžných oparech.
